Ukradli mě mámě...

„Máma byla sice samoživitelka, ale měla dvě práce, pracovala od rána do večera, takže mě v klidu uživila. Měli jsme barák, krásnou vilu s velkou zahradou. Ve škole jsem sice měl hodně zameškaných hodin, ale to proto, že jsem měl zdravotní potíže. Ve škole jsem vždycky všechno dohnal a známky jsem měl v průměru velmi dobré.

Po smrti babičky v domě začaly příbuzenské neshody kvůli majetku, který jsme všichni zdědili, tedy hlavně já. Mámina sestra si začala hodně nárokovat. Byly v tom peníze a to je vždycky problém. Začaly konflikty ze strany tety. Někdy bylo i fyzické násilí. Jezdili k nám policajti, nikdy to v podstatě neřešili, prý jsou to rodinné, příbuzenské vztahy, do kterých nemohou zasahovat. Vždycky zase odjeli s tím, že nemohou nic dělat, dokud se opravdu něco nestane. Ale na mě nikdo nikdy nesáhl, nikdo mi nikdy nijak neublížil. V životě jsem nedostal ani na zadek. Kdyby to tenkrát mámě někdo pomohl řešit... Máma by pomoc potřebovala, pač se sama neuměla bránit. Mohli jsme se odstěhovat my, nebo oni. Určitě tam bylaspousta jiných možností, jak tuto situaci řešit. Ale prostě selhaly orgány, že to nijak neřešily, no a pokud řešily, tak to vyřešily tím jediným způsobem, a to že mě mámě odebraly. Tudíž šlo o rodinný konflikt ohledně majetku, to je ten důvod, nebyl to žádný krvák. Asi někdo řekl, že to na mě doma nepůsobí dobře. A tak si pro mě přišli.

Způsob, kterým mě odebrali, byl takový, že si to dodnes pamatuji! Ale ve zkratce: byl jsem ve škole a měli jsme jet se třídou na plavání, tam jsem nakonec už nikdy nedojel, pač si pro mě přišla spousta lidí, které jsem neznal, a ti mě za breku přihlížejících, odvezli do diagnosťáku. Máma o tom všem ani nevěděla, byla v práci, a bylo jí to sděleno, až když si pro mě přišla do družiny, tam ji řekli, že jsem pryč!

Udělali asi to, co podle určitých kolonek měli uloženo, ale rozhodně nemohu souhlasit, že mi pomohli. Komu? Mně? Ne, v žádném případě! Prostě mě mámě ukradli a nikomu nepomohli! I teď zpětně mi to přijde stále dost šílené."

Komentář

Zkušenosti s důvody a způsobem umístění do náhradní péče se různí. Někteří klienti utekli z domova, jelikož podmínky v něm pro ně byly neúnosné. Umístění do DD pak vnímají jako ochranu a podporu. U některých klientů však zůstal i po letech dojem, že byli rodině „ukradeni“. Způsob, jakým byli odebráni od biologické rodiny, hodnotí přinejmenším jako necitlivý. Umístění do dětského domova vnímají spíše jako selhání systému, jako výsledek nedostatku podpory biologickým rodičům v jejich schopnosti a podmínkách se o své děti dobře starat.

V celém procesu umísťování do náhradní péče postrádali dostatek citlivost, podpory a opory. Řadou klientů byl v procesu umísťování do náhradní péče vnímán značný nedostatek prostoru, v kterém by mohli vyjádřit svůj názor či přání. Někteří klienti vnímali dobu následující bezprostředně po umístění do ústavní péče jako velice zátěžovou. K míře zátěže přispívalo i to, že po dobu i několika měsíců neměli možnost žádného kontaktu se svými rodiči, což jim bylo pracovníky zařízení vysvětlováno tak, že jim to má pomoci „aby si zvykli“.

Směrnice o náhradní péči o děti  Organizace spojených národů:

• Organizace a úřady by měly usilovat o to, aby zabránily odnímání dětí od jejich rodin či primárních pečujících osob, s výjimkou případů, kdy je to v nejlepším zájmu dítěte, a aby svým jednáním, zejména poskytováním služeb a prostředků přímo dětem samotným namísto rodin, neúmyslně nepodporovaly rozdělení rodin (čl.155).

• Dítě by mělo být přijato do náhradní péče pouze poté, kdy všechny snahy byly vyčerpány a pro náhradní péči existují opodstatněné důvody (čl.45).

• Odebrání dítěte z péče vlastní rodiny by se mělo považovat za poslední možné řešení, a kdykoli je to možné, mělo by být pouze dočasné a uskutečnit se na co nejkratší možnou dobu (čl. 14).

• Přesun dítěte do náhradní péče je nutné provést způsobem co nejcitlivějším a pro dítě nejpřijatelnějším, především se zapojením speciálně vyškolených osob, které na sobě nebudou mít uniformy (čl.80).

Diskutujte k tématu

úvodní text