ČÍ
JE DÍTĚ?
Žízeň a hlad vyřešit umíme.
Uvědomujeme si ale vždy všechny
potřeby ohrožených dětí?
Hledejme odpověď společně.
10.7.2013
K aktuálně zveřejněnému tématu dohod o výkonu pěstounské péče Vám přinášíme další příspěvek. Tentokrát se jedná o pojednání o legislativním ukotvení dohod, které jsou novým institutem v rámci pěstounské péče. V rámci dohod o výkonu pěstounské péče jsou upravována práva a povinnosti pěstounů, které jsou specifikována dle konkrétních potřeb dítěte a rodiny. Pěstoun by měl dohodu uzavřít s takovým subjektem, u kterého si myslí, že bude schopen lépe zabezpečit potřeby dětí a pěstounů, např. jim zajistí lepší psychologickou pomoc, odlehčovací službu či systém vzdělávání. Ministerstvo práce a sociálních věcí nabídlo zainteresovaným subjektům vzor dohody o výkonu pěstounské péče a městským úřadům taktéž vzor správního rozhodnutí.
26.6.2013
Příspěvek na toto téma pro nás zpracovala i psycholožka zlínského občanského sdružení STROP Mgr. Veronika Hofrová. Velmi prakticky popsala práci s dohodami v rámci jedné regionální neziskové organizace. „V praxi se ukazuje, že dohody o výkonu pěstounské péče jsou pro řadu pěstounů nesrozumitelnou komplikací, která jim ukládá plno nových povinností, o jejichž smysluplnosti pochybují. Jedná se zejména o pěstouny, kteří vychovávají přijaté děti už řadu let a zejména pak o pěstouny, kteří mají děti v tzv. příbuzenské pěstounské péči, nejčastěji pěstouni prarodiče. Jejich rozčarování je často srozumitelné – jakoby nastoupili do vlaku, kterému uprostřed cesty změnili jízdní řád a najednou jedou úplně jinam.,“ doplňuje Mgr. Hofrová.
9.6.2013
Podle novely zákona o sociálně – právní ochraně dětí mají pěstouni nově nárok na celou řadu podpůrných služeb. O jaké služby se jedná, se dozvíme konkrétně v § 47a zmíněného zákona. Jde například o právo na odborné poradenství, na poskytnutí pomoci při zajištění péče o svěřené dítě, na zprostředkování psychologické, terapeutické nebo jiné odborné pomoci nebo o právo na zprostředkování nebo zajištění možnosti zvyšovat si znalosti v oblasti výchovy a péče o dítě.
Jednou k nám do děcáku přijeli z kanceláře ombudsmana na kontrolu. Hodně si s námi jednotlivě povídali. Ptali se nás, jestli můžeme volat svým rodičům. My jsme koukali vyjeveně, že se to může. On nám to nikdo nikdy nenabídl, nikdo nám nikdy neřekl, že můžeme. Bylo zaběhnuté, že se to nedělalo. Mladá paní, která se nás ptala, řekla, že to hned bude řešit
s paní ředitelkou. Šla za ní a řekla jí to asi velmi rázně. Asi za půl hodiny, co odjeli, si nás paní ředitelka svolala. Odnesli jsem to zase my. Vynadala nám, proč jsme si stěžovali, co jsme jim to navykládali, že nemůžeme volat. Říkala: „Vždyť jste se nikdy nezeptali, jestli si můžete zavolat.“ Když už se s důvěrou něco řekne, tak se vám to vrátí od personálu velmi nelibě.
Po několika takových blbých zkušenostech jsem už nikdy nikomu nevěřil. Prostě je jednodušší nikomu nevěřit. I když ti zvenku říkají, ať se svěříte a nebojíte se, dojdou pak nahoru k ředitelce a všechno vyslepičí a vy pak máte „polízanici“.
Komentář:
Dle zkušenosti většiny klientů plné informování o jejich právech ze strany zaměstnanců není povětšinou zvykem. Zkušenost klientů je spíše taková, že se jim zdůrazňují hlavně jejich povinnosti. Vychovatelé argumentují tím, že musí vyvážit to, že v dnešním světě mají děti jen práva, a ne povinnosti. Proto musí dětem zdůrazňovat povinnosti, aby byly dobře vychované.
Zkušenost dětí v situacích, kdy existuje tvrzení dítěte proti tvrzení zaměstnance, je taková, že tvrzení zaměstnance má velice často navrch.
Směrnice o náhradní péči o děti Organizace spojených národů:
Copyright © 2011 Vhled. o.s. Všechna práva vyhrazena. Jakékoli převzetí obsahu tohoto webu je možné jen se souhlasem jeho provozovatele.