ČÍ
JE DÍTĚ?
Žízeň a hlad vyřešit umíme.
Uvědomujeme si ale vždy všechny
potřeby ohrožených dětí?
Hledejme odpověď společně.
10.7.2013
K aktuálně zveřejněnému tématu dohod o výkonu pěstounské péče Vám přinášíme další příspěvek. Tentokrát se jedná o pojednání o legislativním ukotvení dohod, které jsou novým institutem v rámci pěstounské péče. V rámci dohod o výkonu pěstounské péče jsou upravována práva a povinnosti pěstounů, které jsou specifikována dle konkrétních potřeb dítěte a rodiny. Pěstoun by měl dohodu uzavřít s takovým subjektem, u kterého si myslí, že bude schopen lépe zabezpečit potřeby dětí a pěstounů, např. jim zajistí lepší psychologickou pomoc, odlehčovací službu či systém vzdělávání. Ministerstvo práce a sociálních věcí nabídlo zainteresovaným subjektům vzor dohody o výkonu pěstounské péče a městským úřadům taktéž vzor správního rozhodnutí.
26.6.2013
Příspěvek na toto téma pro nás zpracovala i psycholožka zlínského občanského sdružení STROP Mgr. Veronika Hofrová. Velmi prakticky popsala práci s dohodami v rámci jedné regionální neziskové organizace. „V praxi se ukazuje, že dohody o výkonu pěstounské péče jsou pro řadu pěstounů nesrozumitelnou komplikací, která jim ukládá plno nových povinností, o jejichž smysluplnosti pochybují. Jedná se zejména o pěstouny, kteří vychovávají přijaté děti už řadu let a zejména pak o pěstouny, kteří mají děti v tzv. příbuzenské pěstounské péči, nejčastěji pěstouni prarodiče. Jejich rozčarování je často srozumitelné – jakoby nastoupili do vlaku, kterému uprostřed cesty změnili jízdní řád a najednou jedou úplně jinam.,“ doplňuje Mgr. Hofrová.
9.6.2013
Podle novely zákona o sociálně – právní ochraně dětí mají pěstouni nově nárok na celou řadu podpůrných služeb. O jaké služby se jedná, se dozvíme konkrétně v § 47a zmíněného zákona. Jde například o právo na odborné poradenství, na poskytnutí pomoci při zajištění péče o svěřené dítě, na zprostředkování psychologické, terapeutické nebo jiné odborné pomoci nebo o právo na zprostředkování nebo zajištění možnosti zvyšovat si znalosti v oblasti výchovy a péče o dítě.
„Máma byla sice samoživitelka, ale měla dvě práce, pracovala od rána do večera, takže mě v klidu uživila. Měli jsme barák, krásnou vilu s velkou zahradou. Ve škole jsem sice měl hodně zameškaných hodin, ale to proto, že jsem měl zdravotní potíže. Ve škole jsem vždycky všechno dohnal a známky jsem měl v průměru velmi dobré.
Po smrti babičky v domě začaly příbuzenské neshody kvůli majetku, který jsme všichni zdědili, tedy hlavně já. Mámina sestra si začala hodně nárokovat. Byly v tom peníze a to je vždycky problém. Začaly konflikty ze strany tety. Někdy bylo i fyzické násilí. Jezdili k nám policajti, nikdy to v podstatě neřešili, prý jsou to rodinné, příbuzenské vztahy, do kterých nemohou zasahovat. Vždycky zase odjeli s tím, že nemohou nic dělat, dokud se opravdu něco nestane. Ale na mě nikdo nikdy nesáhl, nikdo mi nikdy nijak neublížil. V životě jsem nedostal ani na zadek. Kdyby to tenkrát mámě někdo pomohl řešit... Máma by pomoc potřebovala, pač se sama neuměla bránit. Mohli jsme se odstěhovat my, nebo oni. Určitě tam bylaspousta jiných možností, jak tuto situaci řešit. Ale prostě selhaly orgány, že to nijak neřešily, no a pokud řešily, tak to vyřešily tím jediným způsobem, a to že mě mámě odebraly. Tudíž šlo o rodinný konflikt ohledně majetku, to je ten důvod, nebyl to žádný krvák. Asi někdo řekl, že to na mě doma nepůsobí dobře. A tak si pro mě přišli.
Způsob, kterým mě odebrali, byl takový, že si to dodnes pamatuji! Ale ve zkratce: byl jsem ve škole a měli jsme jet se třídou na plavání, tam jsem nakonec už nikdy nedojel, pač si pro mě přišla spousta lidí, které jsem neznal, a ti mě za breku přihlížejících, odvezli do diagnosťáku. Máma o tom všem ani nevěděla, byla v práci, a bylo jí to sděleno, až když si pro mě přišla do družiny, tam ji řekli, že jsem pryč!
Udělali asi to, co podle určitých kolonek měli uloženo, ale rozhodně nemohu souhlasit, že mi pomohli. Komu? Mně? Ne, v žádném případě! Prostě mě mámě ukradli a nikomu nepomohli! I teď zpětně mi to přijde stále dost šílené."
Komentář
Zkušenosti s důvody a způsobem umístění do náhradní péče se různí. Někteří klienti utekli z domova, jelikož podmínky v něm pro ně byly neúnosné. Umístění do DD pak vnímají jako ochranu a podporu. U některých klientů však zůstal i po letech dojem, že byli rodině „ukradeni“. Způsob, jakým byli odebráni od biologické rodiny, hodnotí přinejmenším jako necitlivý. Umístění do dětského domova vnímají spíše jako selhání systému, jako výsledek nedostatku podpory biologickým rodičům v jejich schopnosti a podmínkách se o své děti dobře starat.
V celém procesu umísťování do náhradní péče postrádali dostatek citlivost, podpory a opory. Řadou klientů byl v procesu umísťování do náhradní péče vnímán značný nedostatek prostoru, v kterém by mohli vyjádřit svůj názor či přání. Někteří klienti vnímali dobu následující bezprostředně po umístění do ústavní péče jako velice zátěžovou. K míře zátěže přispívalo i to, že po dobu i několika měsíců neměli možnost žádného kontaktu se svými rodiči, což jim bylo pracovníky zařízení vysvětlováno tak, že jim to má pomoci „aby si zvykli“.
Směrnice o náhradní péči o děti Organizace spojených národů:
Copyright © 2011 Vhled. o.s. Všechna práva vyhrazena. Jakékoli převzetí obsahu tohoto webu je možné jen se souhlasem jeho provozovatele.