Nelze se "nechovat" aneb Problémy v chování u dětí
Pod pojmem problém v chování či porucha chování se obvykle rozumí negativní odchylky v projevech chování dítěte od normy. Jsou používány různé termíny z různých klasifikačních systémů – porucha chování, problém v chování, hyperkinetická porucha, specifická a nespecifická porucha chování, ADHD. Můžeme konstatovat, že neexistuje protiklad k pojmu chování, nelze se tedy nechovat, obdobně jako nelze nekomunikovat. (Watzlawick, 2011) Otázkou zůstává, co je vlastně normou chování? Lechta (2010) uvádí, že pojem norma lze chápat jako fikci, kdy projevy různorodosti u dětí ve školách a školských zařízeních jsou považovány za nezbytné. Na druhou stranu je nutné normu vymezit, už jenom pro fungování společnosti jako celku, a považuje se za ni takové chování, které je hodnoceno jako běžné, očekávané a předpokládané. Očekávání je ovlivňováno věkem dítěte, situací, ve které se projevuje, a také kulturními vlivy a nemůžeme hodnotit chování jedince bez jeho sociálního kontextu. (Pokorná in Hadj Moussová, 2005, Lechta, 2010)
Pro termín porucha chování by měla být jednoznačně stanovena kritéria vymezení, jinak by vznikl sběrný koš, který by mohl zahrnovat nejrůznější jevy, někdy ještě jako vývojovou normu, jindy jako projevy přechodné sociální nepřizpůsobivosti, a nakonec také jako jasné antisociální chování (Hort a kol, 2000; Paclt a kol., 2007, Richter a kol., 2012). Naopak pod pojmem ADHD či hyperkinetické poruchy jsou chápány projevy problémového chování vzniklé vlivem působení různých vnějších a vnitřních faktorů na podkladě existujícího prokázaného oslabení nebo změn v centrální nervové soustavě.
V České republice přetrvává i přes veškeré snahy nejednotný přístup mezi školskými i zdravotnickými pracovišti, která se touto problematikou problémů v chování, poruch chování i ADHD zabývají, a setkáváme se také s nejednotnou terminologií, která se v této oblasti používá – lékařskou, psychologickou, speciálně-pedagogickou. Načrtneme si v hrubých obrysech výzkumné šetření, jehož cílem bylo shromažďování a komparování pohledů, názorů i postojů odborníků různých profesí (speciálních pedagogů, etopedů, poradenských, klinických a školních psychologů, sociálních pracovníků a kurátorů, psychiatrů, psychoterapeutů) na projevy, příčiny, možnosti diagnostiky, intervence u dětí s problémy v chování. Šetření bylo realizované v roce 2013 prostřednictvím polostrukturovaných rozhovorů, kterých se zúčastnilo 14 odborníků z celé České republiky. Hledali jsme osvědčené přístupy, metody a formy práce, které by mohly být zobecněné a doporučené do příkladů dobré praxe. K nim můžeme také přiřadit specifikaci úskalí a rizik univerzalizace těchto postupů, přístupů i metod a v neposlední řadě hledání inspirace pro odbornou práci s dětmi s problémy v chování. Nápadnosti v chování, problémy v chování,, poruchy chování a emocí představují významově nejednotný kontext, který na jedné straně způsobuje značnou oborovou, obsahovou i formální roztříštěnost, na druhou stranu je jasné, že nelze stanovit a doporučit přesné metodické postupy, metody nebo programy, pro které platí, že pokud se budou u dítěte s problémem v chování aplikovat, tak nastane pozitivní změna v projevech jeho chování.
Snažili jsme se formulovat čtyři oblasti otázek, ve kterých jsme vymezili příčiny a projevy problémového chování, kdy problém vzniká, kdo je nositelem problému, jak se problém v chování u dítěte projevuje, čím se manifestuje, jaké je emoční prožívání dítěte. Zaměřili jsme se na hodnocení, diagnostiku a programy, metody, které fungují, co by mohlo být doporučeno jako příklady dobré praxe. Pro účastníky bylo velmi obtížné jednoznačně formulovat odpovědi, také poukazovali na výraznou odlišnost dětí v projevech chování, rodinném zázemí, osobnostním vybavení i motivaci ke změně. V jejich odpovědích byl patrný vliv životních i pracovních zkušeností a především pracovní pozice, ve které působí.
V první oblasti otázek jsme se zaměřili na specifikaci nejvýraznějších projevů problémového chování u dítěte s dopadem na jeho sociální vztahy, zde se respondenti výrazně neshodli, ale nejčastěji jmenovali poruchy pozornosti, hyperaktivitu, impulzivitu a projevy agrese. V další otázce směřované na vliv projevů problémového chování na školní výkonnost a úspěch dítěte se většina participantů shodla, že mají výrazný vliv na školní výkony a děti s problémy v chování zažily úspěch ve škole ojediněle a výjimečně. V posledních otázkách zaměřených na zobecnění zkušeností odborníků ve využívání metod, programů, přístupů a technik do příkladů dobré praxe a možnosti tyto příklady uvádět jako doporučené postupy pro práci
s dětmi s problémy v chování se respondenti neshodli na žádné metodě, která by mohla být takto zobecněna a doporučena. Shodli se však na tom, že vztah, vzájemný respekt a úcta tvoří základní kámen pro práci s těmito dětmi, což vůbec není málo. Je nutno podotknout, že výzkumné šetření bylo součástí i inspirací rozsáhlejšího výzkumu věnovaného dětem s problémy v chování.
O autorce
Autorka je odborným asistentem v Ústavu speciálněpedagogických studií Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
Použitá literatura
Hort, V. a kol. (2000) Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha, Portál.
Jucovičová, D.; Žáčková, H. (2010) Neklidné a nesoustředěné dítě ve škole a v rodině. Praha, Portál.
Lechta, V. (2010) Základy inkluzivní pedagogiky. Praha, Portál.
Michalová, Z. (2007) Sonda do problematiky specifických poruch chování. Havlíčkův Brod, Tobiáš.
Paclt, I. a kol. (2007) Hyperkinetické poruchy a poruchy chování. Praha, Grada Publishing.
Hadj Moussová, Z. a kol. (2005) Pedagogicko-psychologické poradenství I. Vybrané problémy. Praha, Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta.
Richter, K., Hutyrová, M. a kol. (2012) Co s tím mám dělat. Olomouc, Magistrát Města Olomouce.
Říčan, P. a kol. (2006) Dětská klinická psychologie. Praha, Grada Publishing.
Selikowitz, M. (2009) ADHD. Oxford, Oxford University Press.
Watzlawick, P.; Bavelasová, J. B.; Jackson, D. D. (2011) Pragmatika lidské komunikace. Brno, Newton Books.
Zdroj fotografie: www.pixmac.cz