Vzdělávání pracovníků v oblasti ochrany ohrožených dětí

Význam celoživotního vzdělávání v profesích pracujících s ohroženými dětmi

PhDr. et PhDr. Radek Ptáček, PhD. a Mgr. Terezie Pemová

Úvod

Celoživotní vzdělávání je považováno za kontinuální proces udržování a rozvoje odbornosti, může být také definováno jako získávání a rozvoj vědomostí, schopností a dovedností nad rámec počátečního vzdělání. Může být realizováno organizovanou formou formální, tedy prostřednictvím standardizovaného vzdělávání s povinnou strukturou i zakončením, nebo neformální, tedy vycházející především z vlastní iniciativy. Celoživotní vzdělávání na jedné straně podporuje sociální začleňování a osobní naplnění zaměstnanců, čímž je chrání před ztrátou profesní kvalifikace, syndromem vyhoření, ale i před nebezpečím stagnace při výkonu profese. Na druhé straně zvyšuje zaměstnatelnost, kvalifikovanost a přizpůsobivost novým pracovním příležitostem a představuje proto klíčový prvek strategie pro růst a udržení zaměstnanosti. Podstatným prvkem celoživotního vzdělávání je též zkvalitňování poskytovaných služeb konkrétních profesí, a to jak s ohledem na osvojování si nových znalostí a dovedností, tak udržení vysokého nasazení a odolnosti zaměstnanců. Ilustrací profesní skupiny s velkou tradicí a dobře organizovaným systémem celoživotního vzdělávání jsou například lékaři.

Celoživotní vzdělávání je klíčovým prvkem k udržení jejich odbornosti a možnosti výkonu lékařské profese vůbec. Celoživotní vzdělávání má formální charakter v podobě atestačního vzdělávání, které lékařům umožňuje odborný rozvoj v rámci zvolené specializace a zároveň kopíruje nárůst míry odpovědnosti v rámci výkonu profese (vlastní praxe, možnost provádět složité výkony nebo odborně-etická rozhodnutí aj.).  Samozřejmě se lékaři také mohou dobrovolně vzdělávat dle své specializace nebo potřeb.

Profesionálové v práci s ohroženými dětmi

Formalizovaný systém celoživotního vzdělávání je zcela nezbytný tam, kde profesionál přichází do kontaktu s lidmi, které hodnotí, posuzuje nebo je jakýmkoliv způsobem ovlivňuje (psychologicky, sociálně, zdravotně nebo právně). V těchto profesích je celoživotní vzdělávání bezvýhradnou nezbytností, a to nejen z důvodu nutného a kontinuálního profesního rozvoje, ale též z důvodu supervize naplňování konkrétní služby. V oblasti práce s ohroženými dětmi tuto potřebu lze definovat jako nutnost a veškeré profese, které se podílejí na řešení situace ohrožených dětí, by měly být vázány povinností kontinuálního profesního vzdělávání. Vzdělávání by v těchto profesích mělo být zaměřeno nejen na osvojování si nových poznatků, ale především by se mělo zaměřit na (sebe)reflexi vlastní role, osobních postojů ke klientům a profesi, zvolených postupů a komunikačních strategií. Formalizovaný a povinný vzdělávací systém by měl kopírovat profesní růst jednotlivých pracovníků a podobně jako v lékařských profesích by jeho absolvování zvyšovalo míru samostatného výkonu profese nebo způsobilost k specifickým činnostem (podávání soudních návrhů omezujících práva klientů, výkon rozhodnutí, mediace, facilitace případových konferencí atp.). Tento systém by měl být samozřejmě doplněn o dobrovolné vzdělávací příležitosti, jejichž využití je zcela na zvážení jednotlivých pracovníků. Vzdělávání by mělo rovněž zahrnovat multidsciplinární charakter výkonu ochrany dětí, a zahrnovat tak i společné vzdělávací aktivity pro profese, které ji společně zajišťují.

Jak na to?

V oblasti systematického celoživotního vzdělávání je nedostatečné, že existuje obecná povinnost vzdělávání s výběrem z několika certifikovaných kurzů. V prvé řadě je třeba systém, který bude řešit, v jakých otázkách a tématech se mají průběžně školit všichni, jejichž absolvování je podmínkou postupného rozšiřování profesních kompetencí a výkonu profese. A v jakých oblastech se budou vzdělávat pouze určité profese nebo specialisté, případně zůstanou svobodnou volbou jednotlivých pracovníků. V rámci tohoto systému musí být rovněž stanoveny mezníky, které osvědčí dosažení vyššího kvalifikačního stupně (atestace apod.). Často v této souvislosti zaznívá námitka, že profesionálové jsou dostatečně zodpovědní, aby se vzdělávali sami, a navíc by měli mít možnost vzdělávat se v tématech, které si určí sami. Bohužel realita je zcela opačná. Evropské i národní výzkumy jasně ukazují, že aktivně a dostatečně se vzdělává pouze maximálně 20 % kvalifikovaných pracovníků (a to i v profesích jako jsou sociální pracovníci, psychologové apod.). Připomínka k tomu, že profesionál v určité profesi by měl mít možnost vzdělávat se dle své úvahy, je zcela legitimní, nicméně lze zároveň konstatovat, že zavedení povinného formalizovaného vzdělávání nikomu nebude bránit i nadále se vzdělávat dle svého rozhodnutí. Požadavek povinného penza celoživotního vzdělávání z hlediska rozsahu i obsahu není omezováním možnosti vzdělávat se dle svých potřeb, ale vytvářením společných znalostních a dovednostních základů, které jsou v řadě profesí zcela nezbytné.

Závěr

Celoživotní vzdělávání, zvláště v oblastech práce s ohroženými dětmi, je velmi důležité. V zemích, kde mají dlouhou zkušenost s řešením těchto otázek, jsou nastaveny systémy společného vzdělávání všech profesí, které se do řešení této otázky zapojují. Bylo by vhodné se zamyslet, zda by nebylo s přicházejícími reformami systému péče o ohrožené děti dobré nastavit i systém, který zajistí kontinuální vzdělávání pracovníků, kteří ho naplňují.