Vzdělávání pracovníků v oblasti ochrany ohrožených dětí

Oponentní komentář k textu Mgr. Jindřicha Racka

Mgr. Martin Ježek

Autor textu si v úvodu pochvaluje dynamičnost rozvoje a zvýšení kvality v oblasti poskytování sociálních služeb, což shledává jako důsledek jejich standardizace zavedené v roce 2006. Podobný efekt tedy autor očekává i ohledně v současnosti zaváděné standardizace sociální práce v oblasti ochrany ohrožených dětí, kterou přináší českou politickou reprezentací krkolomně přijímaná a poměrně rozsáhlá novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí.[1] S optimismem z textu čišícím se pocitově ztotožňuji, dovolím si však na vyvážení trochu praktického skepticismu.

V prvních letech „standardizace“ sociálních služeb jsem měl možnost shlédnout dokumenty, na nichž se více podílela motivace k formálnímu splnění zákonné povinnosti, než skutečný zájem o zvýšení kvality poskytovaných služeb. Skutečný pozitivní efekt, který standardy do praxe přinesly (a přináší), bylo (a stále je) leckdy stěží vystopovatelné. Mnohdy šlo spíše o formální naplnění jednotlivých standardů, nežli o skutečné zamyšlení se nad právy klientů, střety zájmů, alternativním způsobem komunikace či např. nad skutečně individuální formou smlouvy o poskytování sociální služby v případě podmínek konkrétního poskytovatele (pravidelnou skutečností bylo, že jméno klienta bylo jediným individuálním znakem smlouvy o poskytování sociální služby). A i dobře vypadající stohy papírů vzletných formulací leckdy devalvovalo téměř nulové povědomí o tématech standardů řadových pracovníků a pracovnic pečujících o klienty ve stále zažitých stereotypech.

Standard sociálních služeb č. 10, velkoryse popisující profesní rozvoj zaměstnanců, v praxi často znamená dvě tři školení ročně, vztahující se nadto spíše k ošetřovatelským a zdravotním tématům. Vzdělávání ve formách alternativní či augmentativní komunikace, metodách a přístupech k agresivnímu chování klientů, klientů s autistickými projevy, kvalitního individuálního plánování atd., bývá spíše výjimkou. Přístupy zaměstnavatelů ke vzdělávání trpí nesystematičností, formálností a nutno dodat i samotní pracovníci poskytovatelů sociálních služeb mnohdy působí rezignovaně až apaticky; vzdělávací programy realizují ve svém volnu, ač by měla být doba započítána do fondu pracovní doby, témata jsou jim leckdy vnucována, než by si mohli vybírat podle svých skutečných potřeb atd. Mnoho pracovníků si na dotaz, jaká školení absolvovali v poslední době, nedokáže na nic vzpomenout, což svědčí buď o osobním přístupu ke vzdělávání, nebo o kvalitě školících programů.

Výraznou obavou z formalismu standardizace tedy vyvažuji optimismus Mgr. Racka, a vidím v něm největší nebezpečí, jemuž bude nový způsob práce v oblasti ochrany ohrožených dětí čelit. Co se týče standardu profesního rozvoje zaměstnanců, tuším, že nastane situace obdobná jako u pracovníků v sociálních službách, minimálně těch ze zařízení pečujících o děti odebrané z rodin; ohledně pracovníků OSPOD či zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc nemohu než doufat v co nejpozitivnější, neboť zde mi chybí zkušenost.

Výraznou překážku ke zkvalitnění péče o ohrožené děti, bez ohledu na existenci standardizace, shledávám v současných velmi nedostatečných počtech pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany dětí, kdy jedna pracovnice OSPOD vyřizuje až stovky spisů. Situaci nesvědčí ani poměrně rozsáhlá díra v síti neziskového sektoru pracujícího s ohroženým dítětem a jeho rodinou, přičemž je obtížně zodpověditelnou otázkou, jakou rychlostí budou neziskové organizace v této oblasti vznikat. V nastíněných podmínkách bude autorem zmíněné individuální vyhodnocování potřeb dítěte a jeho rodiny jen přáním tvůrců standardů, plány ochrany dítěte budou odměřené či nereálné, a případové konference amatérským setkáváním odborníků bez struktury a předem stanovených cílů (které by měly právě z individuálně vyhodnocených potřeb dětí a rodin vycházet). Vzhledem k tomu, že práce s ohroženým dítětem a jeho rodinou má být multidisciplinární, nelze zapomenout na pracovníky zařízení, která se o děti odebrané rodinám starají. Jednak pro tato zařízení standardizace jejich práce dosud neexistuje, jednak tento triumvirát – OSPOD, pracovník nevládního sektoru a pracovník zařízení – bude především muset začít úžeji spolupracovat.

Mgr. Racek nabízí konkrétní vzdělávací témata, resp. zmiňuje tři oblasti, které rovněž považuji za velmi významné (současně nepředpokládám, že autor zamýšlel uvést vyčerpávající výčet, ten lze koneckonců stěží postihnout). Témata vývojové psychologie je nicméně nezbytné doplnit psychiatrickým minimem – mnoho dnešních dětí ohrožených rodin se potýká s dnes obzvláště „populární“ diagnózou ADHD[2], poruchami chování, úzkostmi, poruchami příjmu potravy, mentálním znevýhodněním, poruchami autistického spektra, ale i počínající psychopatií či závažnými psychiatrickými onemocněními typu psychóz. Děti se somatickými hendikepy budou vyžadovat alespoň minimální znalosti zdravotnického rázu. Budou nezbytné znalosti pedagogické, převážně v oblasti speciální pedagogiky, a to etopedie a psychopedie. A zapomínat by se nemělo ani na právní témata, ať už rodinná, správní či trestní. Jistě bude platit co dítě, to tak trochu jiné penzum znalostí a zkušeností.

Nemohu než souhlasit s autorem textu poukazujícím na důležitost aktivní práce s dítětem žijícím mimo rodinu v oblasti jeho identity a životního příběhu. Zkušenost s dehonestováním, někdy až démonizací biologických rodičů lidmi pracujícími s ohroženými dětmi je velmi citelná, ať již jde o školská zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy, zdravotnická zařízení „kojeneckého“ typu, pěstouny či pracovníky OSPOD; přitom by měli být dítěti jeho rodiče vylíčeni alespoň v neutrálních barvách.

Mgr. Racek se pouští i do teritoria soudnictví, troufám si tvrdit do oblasti s velkými rezervami, spočívajícími buď v celé koncepci českého tzv. opatrovnického soudnictví, kde tato agenda bývá na pokraji zájmu, nebo v přístupu soudců k agendě samé; popřípadě v obojím. Autor textu si velmi dobře všímá přílišné závislosti jinak nezávislého soudce na názoru pracovníka OSPOD. Tento postoj v praxi samozřejmě existuje, byť není poplatným pro celou soudcovskou společnost, nicméně je stále dalek např. francouzské praxi, jejíž „dětští soudci“ děti a jejich rodiny, o nichž rozhodují, osobně dobře znají, v procesu jsou velmi angažovaní a do rozhodování aktivně zahrnují i pracovníky ústavních zařízení, nevládních organizací či další osoby přicházející s dětmi a jejich rodinami do styku (zdravotnické pracovníky, školské pracovníky, pracovníky volnočasových aktivit atd.). Domnívám se, že bude zapotřebí velmi citlivého přístupu k přesvědčení soudců o potřebě více se přiblížit k dítěti a jeho rodině, a tím i většímu vzdělávacímu záběru. Soudci si velmi neradi nechávají „fušovat do řemesla“ zaštiťujíce se svojí nezávislostí.

Chtěl bych shrnout, že ač vidím, stejně tak jako Mgr. Racek, velkou důležitost ve standardizaci práce s ohroženými dětmi a jejich rodinami, mám za to, že úspěch ve vzdělávání pracovníků v oblasti sociálně-právní ochrany dětí vidím především v postoji obou táborů, ať už bude mít standardizace jakoukoli formu. Autor textu citlivě předpokládá nezbytnost „otevřenosti“ a vlastní motivaci pracovníků v oblasti sociálně-právní ochrany, já dodávám i druhou stranu mince: nezbytnost nejen formální podpory zaměstnavatelů. Tedy dát zaměstnancům možnost vybrat si školící program, účastnit se ho nikoli ve svém volnu a např. v případě zvyšování kvalifikace podpořit pracovníka i finančně. Nakolik tedy budou pracovníci vnitřně motivováni, a nakolik bude podpora zaměstnavatelů opravdová a nikoli formální, natolik budou mít české ohrožené děti a jejich rodiny vzdělané sociálně-právní „ochranáře“.