Vzdělávání pracovníků v oblasti ochrany ohrožených dětí

Oponentní komentář k textu Mgr. Jindřicha Racka

PhDr. Drahomíra Pavlíková

Ve své krátké reakci na příspěvek pana Jindřicha Racka bych se chtěla především zaměřit na část článku hovořící o vzdělávání pracovníků OSPODů. Pracuji jako vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví obce s rozšířenou působností, který má stěžejní  působnost  právě v oblasti sociálně právní ochrany dětí.

Pokud se zaměřím na vzdělávání pracovnic (u nás pracují samé ženy) tohoto oddělení, musím konstatovat, že kontinuálně probíhá již řadu let. Sociální pracovnice jsou totiž zároveň úřednice, kde pro jejich vzdělávání platí  zákon o úřednících. V dikci tohoto zákona se snažíme vybírat školení tak, aby byla také - jak píše autor článku „zaměřena na potřeby  dítěte a jejich naplňování“.

Dále musím podotknout, že nečekáme na novelu zákona o sociálně právní ochraně dětí, a již celou řadu let řešíme problematické případy ve článku zmiňovanou metodou případových konferencí. Jen jsme ji nerealizovali v prvopočátcích pod tímto názvem…Plně souhlasím s autorem článků s tématy, ve kterých by vzdělávání pracovníků OSPODů mělo probíhat.

Eklekticismus vztahující se hlavně k profesi sociálních pracovníků klade na pracovníky větší nároky, než je to v jiných pomáhajících profesích.

Mám jen jednu připomínku nebo spíš doplnění k článku pana Racka, a tou je kvalita nabízených školení. Denně dostávám i několik nabídek od různých firem. Jejich kvalita a přínos sociálním pracovnicím je však leckdy málo efektivní, tím chci říci, že přednášet témata v rámci sociální problematiky by měli odborníci, kteří nejen znají literu zákona, teorie a metody práce, ale také jsou seznámeni s problematikou sociální práce přímo z terénu a navíc umí přednášená témata  posluchačům srozumitelně přednést.

Efektivní komunikace, rozhovor s dítětem, prevence syndromu vyhoření… jistě zajímavá a nezbytná témata pro výkon sociální práce, ale i za nimi stojí lidé, předpokládáme že odborníci, kteří tu odbornost mají umět předat…

V neposlední řadě bych ještě chtěla vyjádřit naprostý souhlas se závěrem článku pana Racka. Po letech ve vedoucí funkci si stále více uvědomuji, že správný výběr těch „správných“ lidí je pro výkon sociální práce základním stavebním kamenem, neboť měnit názor nemotivovaného a neempatického pracovníka není v moci ani toho nejlepšího školitele.