ČÍ
JE DÍTĚ?
Žízeň a hlad vyřešit umíme.
Uvědomujeme si ale vždy všechny
potřeby ohrožených dětí?
Hledejme odpověď společně.
10.7.2013
K aktuálně zveřejněnému tématu dohod o výkonu pěstounské péče Vám přinášíme další příspěvek. Tentokrát se jedná o pojednání o legislativním ukotvení dohod, které jsou novým institutem v rámci pěstounské péče. V rámci dohod o výkonu pěstounské péče jsou upravována práva a povinnosti pěstounů, které jsou specifikována dle konkrétních potřeb dítěte a rodiny. Pěstoun by měl dohodu uzavřít s takovým subjektem, u kterého si myslí, že bude schopen lépe zabezpečit potřeby dětí a pěstounů, např. jim zajistí lepší psychologickou pomoc, odlehčovací službu či systém vzdělávání. Ministerstvo práce a sociálních věcí nabídlo zainteresovaným subjektům vzor dohody o výkonu pěstounské péče a městským úřadům taktéž vzor správního rozhodnutí.
26.6.2013
Příspěvek na toto téma pro nás zpracovala i psycholožka zlínského občanského sdružení STROP Mgr. Veronika Hofrová. Velmi prakticky popsala práci s dohodami v rámci jedné regionální neziskové organizace. „V praxi se ukazuje, že dohody o výkonu pěstounské péče jsou pro řadu pěstounů nesrozumitelnou komplikací, která jim ukládá plno nových povinností, o jejichž smysluplnosti pochybují. Jedná se zejména o pěstouny, kteří vychovávají přijaté děti už řadu let a zejména pak o pěstouny, kteří mají děti v tzv. příbuzenské pěstounské péči, nejčastěji pěstouni prarodiče. Jejich rozčarování je často srozumitelné – jakoby nastoupili do vlaku, kterému uprostřed cesty změnili jízdní řád a najednou jedou úplně jinam.,“ doplňuje Mgr. Hofrová.
9.6.2013
Podle novely zákona o sociálně – právní ochraně dětí mají pěstouni nově nárok na celou řadu podpůrných služeb. O jaké služby se jedná, se dozvíme konkrétně v § 47a zmíněného zákona. Jde například o právo na odborné poradenství, na poskytnutí pomoci při zajištění péče o svěřené dítě, na zprostředkování psychologické, terapeutické nebo jiné odborné pomoci nebo o právo na zprostředkování nebo zajištění možnosti zvyšovat si znalosti v oblasti výchovy a péče o dítě.
Autorské příspěvky > Archiv > Podpora rodiny a služby pro ohrožené rodiny s dětmi > Rodinná terapie jako služba pro rodinu a dítě / Mgr. Bc. Romana Svobodová a Ing. Bc. Jiří Hort, Ph.D. > Oponentní komentář k textu Mgr. Bc. Svobodové a Ing. Bc. Horty / Mgr. Marcela Musilová >
Copyright © 2011 Vhled. o.s. Všechna práva vyhrazena. Jakékoli převzetí obsahu tohoto webu je možné jen se souhlasem jeho provozovatele.
Oponentní komentář k textu Mgr. Bc. Svobodové a Ing. Bc. Horty
Mgr. Marcela Musilová
Autoři si v textu pokládají spousty otázek, na které se postupně s námi, čtenáři, snaží najít odpovědi. Máme příležitost ovlivnit životy kolemjdoucích? Máme pečovat a podporovat rodiny? Potřebují rodiny naši péči? Má vzniknout změna v péči o ohrožené děti a kdo to má změnit? Co rodinám nabízíme? Co případové konference? Jaký má význam mít služby pro rodiny s dětmi?
Má smysl psát takové články? Čte je vůbec někdo?
Zvídavost autorů je pro mě ujištěním, že v každém z nás je malé dítě, které se potřebuje rozvíjet, hledat cesty, jak vlastní život ovlivnit, a svými všetečnými dotazy provokovat okolí k přijetí nějaké změny. Pokusím se společně s autory odpovědět alespoň na dvě, pro mě nejstěžejnější otázky tohoto textu, tedy je metoda „případových konferencí“ povinností, nebo příležitostí? A co nabízí služba zaměřená na podporu rodiny, tzv. sanace rodiny?
Metodu případových konferencí jsme na Městském úřadu v Chebu začali postupně zkoušet od roku 2006, slovo zkoušet jsem použila záměrně s ohledem na to, že v té době nebyly v ČR žádné dostupné materiály, jak metodu „case managementu-případových konferencí“ provozovat v sociální práci. Tato metoda je samozřejmě dlouhodobě známa z lékařského prostředí, ale jak k ní přistupovat v sociální oblasti jsme nikde v dostupné literatuře v ČR neobjevili. Nečekali jsme a rozhodli jsme se vycházet ze zkušeností odborníků, které jsme oslovili a navrhli jim možnost spolupráce. Podařilo se nám pro projekt získat pracovníky kriminální policie a vyšetřování v Chebu, probační a mediační službu, pedagogicko-psychologickou poradnu, školy a nevládní organizaci poskytující pomoc dysfunkčním rodinám a problémovým dětem. Dnes už můžeme konstatovat, že jsme měli štěstí na správné lidi, kteří nás vyslechli, porozuměli a měli snahu věc řešit. Oslovení lidé se s námi také sešli u jednoho kulatého stolu nad konkrétními případy a podařilo se nám případové konference uskutečnit.
Nedílnou součástí celého odborného týmu státních institucí jsou a musí být i nevládní organizace, obecně prospěšné společnosti a rodinné poradny, bez jejichž činnosti by selhával systém následné péče o klienta. Služby poskytované těmito společnostmi jsou bezplatné a směřují cíleně ke klientovi a jeho rodině, poskytují rodinné poradenství a zaměřují své služby na sanaci rodiny. Je potřeba si uvědomit, že nevládní organizace jako poskytovatelé sociálních služeb mají nejvíce času se důkladně věnovat problematice „nemocné rodiny“, jak to správně v textu pojmenovali autoři, a jsou velmi důležitým článkem v systému včasné péče o klienta a jeho rodinu. Ráda bych je požádala, aby do svého textu doplnili odkaz na jejich webové stránky, aby měl každý možnost si přečíst, co přesně nám jejich organizace nabízí.
Změna zákona o sociálně-právní ochraně dětí nám skutečně přinesla zákonem zakotvenou povinnost pořádat případové konference. Odpověď tedy máme, ze zákona je případová konference povinností. Ovšem ne každá rodina má dostatečné zdroje, aby mohla začít tzv. sebeozdravný proces, proto jí musí pomoci odborníci, rodinní poradci. Jsem přesvědčena o tom, že daleko efektivnější výsledky v práci s rodinou se dostaví při individuální dlouhodobější a dobře koncipované práci než při jednání ve svazujícím prostředí úřední místnosti s omezeným časovým limitem a že způsob nabídky pomoci v sociální práci s dětmi a jejich rodiči – rodinnou terapií jdoucí ruku v ruce s kontrolou v rodině, je cestou efektivní.
Mgr. Marcela Musilová
Autorka pracuje od roku 1999 jako kurátor pro děti mládež, dříve na okresním úřadu po jeho zrušení na Městském úřadu v Chebu. Pracovala rovněž jako koordinátor projektu "Bezpečné město" pro Úřad vlády ČR-odbor pro informování o evropských záležitostech. V roce 2008 byla oceněna medailí policejního prezidenta za spolupráci s PČR na úseku prevence kriminality a zajišťování veřejné bezpečnosti a pořádku. Od září 2011 je autorka vedoucí oddělení sociálně-právní ochrany dětí na Městském úřadu v Chebu.