Podpora rodiny a služby pro ohrožené rodiny s dětmi

Oponentní komentář k textu PhDr. Pavla Klímy, CSc.

PhDr. Zdeněk Rieger

Autor začíná výčtem možností ohrožení, narušení či rozpadu rodiny – rodiny, která ve své přiměřeně fungující podobě znamená „teplo, bezpečí, jistotu, lásku (…a peníze ?!?)“ (s. 1).

A vymezením okolností, které onen výčet možností ohrožení mohou zesílit i vysvětlit: „alkohol, drogy, hádky, podvody, nevěry, týrání, zneužívání, útěky dětí i dospělých, trestné činy, soudy, vězení, ústavy“ (s. 1) - a to vše potencované osobnostními rysy rodičů a dětí a tím, jak je ovlivňuje jejich životní situace, která může být zdrojem „nefunkčnosti“ rodiny…

To vše je příčinou nástupu odborníků či „samozvanců“ anebo „úřadů“ a neziskového sektoru, určeného k řešení situace rodiny a jejích dětí a využívajícího nejrůznějších grantů, projektů, sponzorů a dárcovství (jichž je dle autora již jen „mizivě“).

Nu – a to vše je také zdrojem „náhradních řešení“ za nefunkční rodiny: od preventivní péče pro rodiny „jenom ohrožené – jenom???“ (s. 1) až po předání dětí do pěstounské péče či do dětských domovů a ústavů. Umístění dětí do dětských domovů či do ústavů podle autora již není prevencí, ač pro některé jedince jiné řešení není a „i zde může být prognóza nadějná“ (s. 1). Proto by podle autora měl být podporován systém prevence ve prospěch rodiny a jejích dětí. To vyžaduje podporu nejen od odborníků, ale „především podporu na úrovni nejvyšší, tedy moci zákonodárné a výkonné“ (s. 2). Tady autor velmi inspirativně upozorňuje, že taková podpora „nesmí vyústit v celou řadu byrokratických opatření a neužitečných proklamací, metodických návodů, v tvorbu tzv. programů a plánů a vymýšlení dalších funkcí. Tímto způsobem kvalitní prevence pro ohrožené rodiny dosaženo nebude“ (s. 2).

Autor navrhuje, jaký funkční preventivní systém by měl přispět k řešení situace ohrožených rodin. Jeho pojetí nabízí inspirativní řešení vybízející k dalším úvahám:např. jak zajistit komplexnost služeb (záměrně neužívám pojem „péče“) tak, aby spolupráce sociálních pracovníků, kurátorů, pedagogů, psychologů a lékařů „neoznačkovávala“ ty, jimž by tyto služby byly určeny. Ono „značkování“ by mohlo vést k tomu, že by  rodiny, jimž by byly tyto služby určeny, byly „označkovány“ jako méně kvalitní či dokonce např. „asociální“ či „patologické“. Z této otázky vyplývá jedno z možných řešení: jak zajistit, aby služby pro rodiny ohrožené jejich situací byly vzájemně propojené, aby jak odborníci působící v oblasti preventivně-terapeutických služeb pro rodiny, tak i rodiny, jimž jsou tyto služby určeny, mohli mít jistotu vzájemné kooperace všech zúčastněných. Vyvolává to další otázku: nemělo by to vést ke vzniku Středisek rodiny, do nichž by byli zahrnuti všichni odborníci v dané oblasti působící? A kde by, jak autor připomíná, byla přirozenou součástí služeb pro děti i spolupráce s jejich rodinami? Potvrzovalo by to možnost zrušit např. funkci „pedagogických preventistů“ vyvolávající určité pochybnosti... Známe příběhy, kdy se dítě vyrůstající v běžné rodině, která neměla žádný problém, cítilo méně zajímavé, než jeho spolužák, který měl kvůli své životní situaci mnoho problémů a přivolával tak péči (služby) a zájem zmíněných „preventistů“ nabízejících různé akce uspokojující potřeby takového spolužáka… Také z těchto důvodů je návrh aplikace preventivních opatření, které autor připomíná, velmi inspirativní a vybízející k dalšímu propracování. Je v něm jedno velké téma: jak tyto služby vymezovat také s ohledem na jevy vyžadující navíc specifický přístup v oblasti prevence a terapie – např. v oblasti drogově závislých a drogově experimentujících. Jak víme, nachází se mezi nimi i děti a dospívající. A samozřejmě i dospělí, kteří jsou rodiči dětí, takže se této situace i jejich děti účastní…

To – s ohledem na rozhraní mezi službami na úrovni spolupráce s rodinou a na úrovni ústavní  - podle autora klade řadu otázek: prevence ohrožení v rámci ústavů a dětských domovů nabízí, aby prevence ohrožených rodin byla plněna „minimálně na souměřitelné úrovni s podmínkami, které jsou dávno splněny v zařízeních náhradní výchovy – tj. v ústavech a v dětských domovech“ (s. 3).  Autor to vidí jako velký paradox vyžadující, aby služby pro rodiny a děti byly „plněny na vyšší úrovni, než v ústavních zařízeních“ (s. 3), čemuž podle autora „zatím skutečnost vůbec neodpovídá“ (s. 3).

A to vede i k dalšímu tématu: jak vymezit roli a funkce ústavů pro děti, aby nebyly tyto ústavy nadále považovány za „preventivní zařízení“, což „zesiluje jejich životnost a nezbytnost“ (s. 3). A navazující otázka: jak zajistit i při ústavní výchově přiměřenost a význam preventivně-terapeutických služeb, které nabízejí střediska pedagogicko-psychologických služeb pro rodiny a rodiče v ústavech umístěných dětí? Což přivolává další otázku: a kde je hranice mezi sociálními a zdravotnickými službami v této oblasti?

A nezaslouží si zmíněné ústavy  v některých případech ocenění za prevenci řešení aktuálních příběhů dětí a rodin nacházejících se v akutním ohrožení? A znovu se opakující otázka:kde je při řešení takových příběhů hranice mezi dětským domovem či ústavem a zdravotnickou léčebnou? Jak zajistit, aby rodina, jejíž dítě bylo umístěno do ústavu, nebyla „označkována“ jako sociálně nevhodná či dokonce patologická? A to někdy i zcela v rozporu se situací rodiny: připomíná to příběh jedenáctiletého chlapce, který byl po srpnových událostech v r. 1968 umístěn do Dětského výchovného ústavu („pasťáku“), protože jeho rodiče i prarodiče se aktivně vzpírali aktuální politické situaci a dostali se do konfliktů…  Byl to mimořádně chytrý chlapec a osobnost – a vyvolával tak v ústavu u svých vrstevníků agrese, za které byl vychovateli kárán („Ty jsi je vyprovokoval…“), takže se rozhodl k sebevraždě, která se mu naštěstí nevydařila a umožnila mu být hospitalizován v psychiatrické léčebně…

Celkově lze autorův text považovat za velmi přínosný a inspirující k dalšímu hledání a nalézání alternativ řešení. Znovu to připomíná otázku: neměly by preventivně-terapeutické služby pro děti a jejich rodiče, umístěné např. ve školách (pedagogičtí preventisté), institutech sociální péče, pedagogicko-psychologických poradnách, speciálně pedagogických centrech či ve střediscích výchovné péče a v dalších dobrovolných neziskových organizacích být zahrnuty do jedné instituce členěné podle psychologických a lékařských diagnóz? A neměly by ústavy pro děti mít ve své pracovní náplni také službu pro tuto instituci – tak, aby mohli děti a jejich rodiče řešit téma rodiny na jednom preventivně-terapeutickém pracovišti mimo úroveň ústavního zařízení?

To jsou otázky, které autor svým textem přivolává – a za které můžeme být vděčni, protože mohou být zdrojem inspirací dalších řešení rodin nacházejících se v situaci problému při plnění rodinných, rodičovských a dětských rolí a funkcí. Je teď na nás, jak tyto inspirace využijeme a dále upřesníme a které další otázky a návrhy přivolají. Například: jak využijeme v této oblasti mobilní telefony či internet a vše, co s nimi souvisí? To je jen připomínka možná dalšího tématu, k němuž nás mohou inspirovat děti, někdy diskutabilně až nepatřičně komunikující se světem především – anebo jen a jen – prostřednictvím těchto médií, která jim vlastně onu „nepatřičnost“ umožňují – a to i tím, jak na podněty „volajících“ či „komunikujících prostřednictvím internetu“ reagují či nereagují ony a jak reagujeme či nereagujeme (což je ostatně také reakce) my…