ČÍ
JE DÍTĚ?
Žízeň a hlad vyřešit umíme.
Uvědomujeme si ale vždy všechny
potřeby ohrožených dětí?
Hledejme odpověď společně.
10.7.2013
K aktuálně zveřejněnému tématu dohod o výkonu pěstounské péče Vám přinášíme další příspěvek. Tentokrát se jedná o pojednání o legislativním ukotvení dohod, které jsou novým institutem v rámci pěstounské péče. V rámci dohod o výkonu pěstounské péče jsou upravována práva a povinnosti pěstounů, které jsou specifikována dle konkrétních potřeb dítěte a rodiny. Pěstoun by měl dohodu uzavřít s takovým subjektem, u kterého si myslí, že bude schopen lépe zabezpečit potřeby dětí a pěstounů, např. jim zajistí lepší psychologickou pomoc, odlehčovací službu či systém vzdělávání. Ministerstvo práce a sociálních věcí nabídlo zainteresovaným subjektům vzor dohody o výkonu pěstounské péče a městským úřadům taktéž vzor správního rozhodnutí.
26.6.2013
Příspěvek na toto téma pro nás zpracovala i psycholožka zlínského občanského sdružení STROP Mgr. Veronika Hofrová. Velmi prakticky popsala práci s dohodami v rámci jedné regionální neziskové organizace. „V praxi se ukazuje, že dohody o výkonu pěstounské péče jsou pro řadu pěstounů nesrozumitelnou komplikací, která jim ukládá plno nových povinností, o jejichž smysluplnosti pochybují. Jedná se zejména o pěstouny, kteří vychovávají přijaté děti už řadu let a zejména pak o pěstouny, kteří mají děti v tzv. příbuzenské pěstounské péči, nejčastěji pěstouni prarodiče. Jejich rozčarování je často srozumitelné – jakoby nastoupili do vlaku, kterému uprostřed cesty změnili jízdní řád a najednou jedou úplně jinam.,“ doplňuje Mgr. Hofrová.
9.6.2013
Podle novely zákona o sociálně – právní ochraně dětí mají pěstouni nově nárok na celou řadu podpůrných služeb. O jaké služby se jedná, se dozvíme konkrétně v § 47a zmíněného zákona. Jde například o právo na odborné poradenství, na poskytnutí pomoci při zajištění péče o svěřené dítě, na zprostředkování psychologické, terapeutické nebo jiné odborné pomoci nebo o právo na zprostředkování nebo zajištění možnosti zvyšovat si znalosti v oblasti výchovy a péče o dítě.
Autorské příspěvky > Archiv > Podpora rodiny a služby pro ohrožené rodiny s dětmi > Podpora rodiny z pohledu terapeuta / PhDr. Pavel Klíma, CSc. >
Copyright © 2011 Vhled. o.s. Všechna práva vyhrazena. Jakékoli převzetí obsahu tohoto webu je možné jen se souhlasem jeho provozovatele.
Podpora rodiny z pohledu terapeuta
PhDr. Pavel Klíma, CSc.
Rodiny ohrožené, narušené, neúplné, rozpadlé. Sociálně, emocionálně, vztahově, finančně, materiálně. Manželé a bývalí manželé, rodiče a „bývalí rodiče“. Noví partneři, noví manželé, „noví rodiče“. A děti, maličké, malé, větší, dospívající, zletilé. Jedináčci, sourozenci, nevlastní sourozenci. A „tety“ a „strýcové“ a Lukášové, Heleny, Dity, Erikové atd. atd.
Kdo se v tom má vyznat? Děti, dospělí, odborníci? A do toho - alkohol, drogy, hádky, podvody, nevěry, týrání, zneužívání, útěky dětí i dospělých, tr. činy, soudy, vězení, ústavy. A vidíme děti ustrašené, pasivní, lásku hledající, a nenacházející, děti zmatené, nejisté, tápající, ale i děti agresivní, ničící majetek, útočící na druhé osoby i na sebe.
Něco zde nefunguje, a to něco zásadního, základního, přitom přirozeného.
Rodina - teplo, bezpečí, jistota, láska (...a peníze?!?). Tyto atributy však bohužel (resp. bohudík) nelze koupit. Ale kde vzít, když nejsou??? Tak nastupují odborníci, teoretici, praktici, dobrovolníci, ale také „samozvanci“ či úřadové. V tom veskrze pozitivním smyslu jsou to pedagogové, sociologové, speciální pedagogové, psychologové, sociální pracovníci a kurátoři, lékaři i léčitelé, advokáti a soudci i policie a vyšetřovatelé. A jestli jsem někoho vynechal, omlouvám se, nebyl to záměr. To vše se odehrává na úsecích státní správy, hlavně v rezortech školství, sociální péče, zdravotnictví, ale i spravedlnosti a vnitra. Dále v sektoru soukromém, tzv. neziskovém, vč. využívání nejrůznějších grantů, projektů, sponzorů a dárcovství (toto nyní již mizivě).
A náhradní řešení za nefunkční rodiny. Pěstounská péče, adopce a dětské domovy a ústavy. A preventivní péče pro rodiny jenom ohrožené – jenom??? Takováto péče samozřejmě nemá místo na konci řady, jak bylo uvedeno, ale rozhodně naopak. Jinak už to není prevence. I když mnozí, např. v ústavech, si to myslí.
Zatím se zvyšuje počet rodin ohrožených až narušených. Vnějšími vlivy i uvnitř rodin samotných. Ale nesnižuje se počet dětí a mladistvých umisťovaných mimo rodinu, zvl. do zařízení ústavní výchovy. Zde je čas (nejvyšší) na prevenci, na ochranu těchto rodin, na záchranu dětí před pozdější nutností vše řešit cestou trestně právní, nařízením ústavní výchovy-tedy opět „spásné“ ústavy. Nechci nyní polemizovat o jejich nezbytnosti, významu, důležitosti. Jistě najdou se a budou se vyskytovat jedinci, pro které již není jiné řešení. A nutno pro objektivitu dodat, že toto ještě není krajní ani nejhorší řešení, že i zde může být prognóza nadějná.
Ale aby takové postupy mohly být minimalizovány, je naprosto nutné plně akcentovat a podporovat systém prevence ve prospěch zmíněných rodin a jejich dětí - pojem dětí záměrně uvádím zvlášť.
Podpora uvedeného systému je potřebná nejen od odborníků a pracovníků v terénu, ale především na úrovni nejvyšší, tedy moci zákonodárné a výkonné. Taková podpora nesmí ale vyústit v celou řadu byrokratických opatření a neužitečných proklamací, metodických návodů, v tvorbu tzv. programů a plánů a vymýšlení dalších funkcí. Tímto způsobem kvalitní prevence pro ohrožené rodiny dosaženo nebude.
Funkční preventivní systém by měl vycházet z následujících atributů.
Ze včasnosti aplikace preventivních opatření založené na:
Kdo tedy má /příp. měl by mít/ stěžejní roli v této oblasti prevence, tj. v chápání a poskytování (služby) včasné pomoci rodinám ohroženým či narušeným. Ze státního sektoru určitě instituty zákl. a střed. škol se svými výchovnými poradci, škol. psychology, příp. pedagogickými preventisty (i když ohledně posledně uvedené funkce mám určité pochybnosti).
Pro důležité prvotní impulzy, pro depistáž pak instituty sociální péče se svým propracovaným systémem sociálních pracovnic a kurátorů. Dále rovněž pedagogicko-psychologické poradny a instituty první záchrany, ochrany pro ohrožené děti, členy rodin - např. linky bezpečí.
V další řadě pak speciálně pedagogická centra pečující o děti různě postižené i s jejich rodinami, často navíc v určitém typu ohrožení či narušení. A konečně tzv. střediska výchovné péče /rozuměj střediska pro děti a mládež ze sociálně ohrožených až narušených rodin/. Vlastním posláním těchto institucí je právě preventivní péče zaměřená vždy na celou rodinu.
Pro úplnost je to široký rejstřík dobrovolných poskytovatelů této služby, tedy neziskové organizace, hlavně pak pro oblast drogově závislých a tzv. drogově experimentujících. Všechny uváděné státní instituce by měly mít dostatečné podmínky materiální, prostorové, s kvalifikovaným personálním obsazením a finančním zabezpečením. A tyto podmínky, pokud mají sloužit k uvedeným náročným cílům prevence ohrožených rodin, by měly být plněny minimálně na souměřitelné úrovni s podmínkami, které jsou již dávno splněny v zařízeních náhradní výchovy - tj. v ústavech a dětských domovech. Což je velký paradox.
Ale pokud budeme chtít méně dětí v ústavech, musí být logicky tyto podmínky plněny na vyšší úrovni než v ústavních zařízeních. A tomu zatím skutečnost vůbec neodpovídá. Jestli skutečně chceme snižovat počty dětí v ústavech, což má být vyústění preventivní péče, služeb o ohrožené rodiny, pak nelze již nadále tyto ústavy považovat za preventivní zařízení, jak jsou dosud paradoxně v zákonných normách uvedeny. Tam doporučuji začít rozmotávat základní nedorozumění praxe, které tak zesiluje těmto zařízením jejich životnost a nezbytnost.
PhDr. Pavel Klíma, CSc.
Autor je psycholog, etoped a je celoživotně orientován k problematice sociálně narušených a ohrožených dětí. Pracoval v tomto smyslu na poli teoretickém na PedF UK Praha. Je spoluzakladatelem oboru etopedie. V současné době je na pozici psychologa, terapeuta ve Středisku pro děti a mládež v Praze Modřanech, kde se plně věnuje prevenci sociálně ohrožených dětí a jejich rodin.
Oponentní komentář k textu - PhDr. Zdeněk Rieger
Oponentní komentář k textu - Bc. Jana Kotounová a Mgr. Hana Semotová Strádalová
Oponentní komentář k textu - Mgr. Kateřina Dunovská