Rodičovské konflikty

Oponentura k textu PhDr. Klimeše k vyhodnocování míry odebírání dětí

Mgr. Robin Brzobohatý

V článku doktora Klimeše je množství zajímavých postřehů, které se týkají problematiky toho, čemu říkáme problematické kontakty rodičů s dětmi.

Předně je nutné vyjádřit jednoznačný souhlas s tím, že otázka práva dítěte na pravidelný kontakt s oběma rodiči je často předmětem přinejmenším nepřesné interpretace (velmi často ze strany rodičů). Úmluva OSN o právech dítěte totiž ve svém článku 9 odst. 3 hovoří o tom, že je třeba uznávat právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči. Velmi často se ovšem opomíjí pokračování této věty „…ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte“. V tomto bodu lze jednoznačně souhlasit s dr. Klimešem v tom, že kvůli nevhodně interpretovaným lidským právům jsou některé děti nuceny do kontaktu s jedním z rodičů. Již nelze zcela souhlasit s tvrzením, že děti jsou nuceny do kontaktu s rodičem, který je narušený.

Děti jsou bohužel často nuceny do kontaktů s rodiči zcela zdravými a celkově kvalitními, ovšem negativně líčenými a popisovanými tím rodičem, který má dítě v péči. Jak dr. Klimeš naznačuje, otázka problematických kontaktů rodičů s dětmi často spočívá právě v nezpracovaném rozchodu, rozvodu nebo dalších obtížích, které jeden z rodičů – často právě ten, který má děti svěřeny do péče – nemá nebo není schopen mít zpracovány. Takový rodič potom více či méně vědomě manipuluje (lze se setkat i s termínem programuje) děti proti druhému rodiči.

Jednou z potřeb dítěte je potřeba srozumitelného světa. K tomu je třeba přičíst fakt, že děti se učí a vstupují do našeho světa socializací, tedy procesem, v němž napodobují, přejímají hodnoty, názory a zapojují se do institucí. V neposlední řadě je třeba brát v úvahu všeobecnou potřebu bezpečí, kterou mají všichni živočichové. Dítě v situaci, kdy se mu rozpadla rodina – jeho první a základní síť, díky které rozumí nejen světu kolem sebe, ale i sobě samotnému – přirozeně hledá novou platformu pro porozumění a s tím související pocit bezpečí. Toto nové porozumění mohou znovu vytvořit pouze rodiče – optimálně oba a širší sociální síť rodiny. Potíž nastane ve chvíli, kdy rodiče nejsou schopni se tohoto úkolu zhostit. Pak zbývá dítěti pouze jedna interpretace událostí a světa – interpretace rodiče, který ho má v péči.

Děti tuto interpretaci (je to zlý člověk, odešel od nás, nemá tě rád – kdyby tě měl rád, nikdy by nás neopustil, vzdal se tě, ublížil mi, takže ublíží i tobě, neplatí výživné, takže ho nezajímáš atd.) přirozeně přejímají, velmi často bez ohledu nebo dokonce v rozporu s tím, co doopravdy cítí k druhému rodiči. Odmítnutí druhého rodiče dítětem tak nemusí být projevem skutečného vztahu dítěte k druhému rodiči, nýbrž projevem toho, jaký příběh je nyní dítěti předložen jako interpretační rámec. Dítě může být v takové situaci velmi zmatené, bojuje s kladnými pocity vůči oběma rodičům a negativním popisem jednoho z nich, může prožívat neuvědomované obavy z toho, že projeví–li skutečný kladný vztah k druhému rodiči, nejenom zklame prvního rodiče, ale ohrozí tím i samo sebe, neboť v nové situaci (po rozvodu/rozchodu) již nabízí bezpečí pouze první rodič. Překročení nastaveného interpretačního rámce se rovná popření příběhu a sebevyloučení se z něj – tedy něco, na co dítě nemůže být připraveno. Proto dojde k tomu, že dítě odmítá byť jen uvažovat o kontaktu, může prožívat i fyzické potíže jako nevolnost, bolesti hlavy či břicha, prostě somatizovat toto vnitřní napětí.

Znovu opakuji, vnitřní napětí způsobené nikoliv osobou druhého rodiče, ale vzájemnou interakcí obou rodičů a nesouladem mezi vlastními pocity a novou interpretací světa předávanou prvním rodičem. Takový stav ovšem není vinou dítěte, a ačkoliv to může být nespravedlivé, vlivem času a soustavného působení prvního rodiče již nemusí být v zájmu dítěte v takovém kontaktu pokračovat.

Rodiče v emocionálně, ekonomicky i lidsky náročné situaci rozpadu vztahu a rodiny často čeká další utrpení v podobě soudního sporu. Je to proces ze své podstaty nastavený tak, aby jeden byl vítěz a druhý poražený, jeden je žalobce nebo navrhovatel a druhý je žalovaný nebo odpůrce. Rodiče se soudí o péči o děti, o kontakty s dětmi, o výživné atd., atd. V takto nastavených kulisách není pro rodiče snadné najít společnou řeč a být partnerem pro vytváření příběhu, v němž může dítě „zdravě“ porozumět nové situaci. To potom, mimo jiné, vede k situacím, které jsem popsal výše.

Nevím, zda lze stanovit procentuální hranici pro odebírání dětí rodičům či pro zákazy styku. Velice obtížné je pro mě stanovit tuto (zdánlivě objektivní) hranici na základě pouhého předpokladu či domněnky, že by se mohlo jednat o 10 % populace. Taktéž souvislost mezi neschopností být partnerem a schopností být rodičem je spíše volnější. Faktem je, že problematických kontaktů, kdy dítě odmítá jednoho z rodičů, je mnohonásobně více než 10 %, o kterých mluví dr. Klimeš. Obrovskému počtu těchto rodičů a dětí by namísto úvah o zákazu styku či odebrání prospělo, kdyby dostali možnost projevit své pozitivní stránky rodičovství (hledání optimálních řešení vzhledem k zájmům dětí) ještě před tím, než se jim tato možnost subjektivně uzavře v soudním řízení. Tam vidím obrovský prostor nejen pro kolizní opatrovníky, ale i soudce – dát rodičům šanci být dobrými rodiči a nikoliv odpůrci a poslat rodiče nejprve například na mediaci.

Rodiče, kteří k nám na mediaci přijdou a z počátku vypadají, že se v životě nemohou dohodnout ani na pozdravu, odcházejí v drtivé většině případů nejenom s dohodou, ale především s novou úrovní porozumění sobě navzájem a s novým vztahem. Ten nemusí být extrémně vřelý, ale bývá bezpečný pro jejich děti. A možná, že někteří z těchto rodičů by jinak v Gaussově křivce spadli pod 10 %. Jinými slovy, nabídněme rodičům možnost překonat své démony a být dobrými rodiči.