Rodičovské konflikty

Oponentura k textu PhDr. Klimeše k vyhodnocování míry odebírání dětí

Mgr. Ing. Ivana Spoustová

Na rozdíl od autora článku nejsem psycholožka, ale právnička, specializuji se na rodinné právo. Nemohu se proto zbavit prvotního dojmu, že Gaussovu distribuční křivku normálního rozdělení by šlo snadno zneužít k zásahům do rodiny a ke sledování odebírání dětí z rodin či vyslovování zákazů styku dětí s rodičem/rodiči. Zcela tendenčně, v rámci současné devalvace mateřství v naší společnosti, pak vyznívá i názor autora o odebírání či neodebírání dětí matkám, aniž by se autor zaměřil, v rámci vyváženosti, na případné odebírání dětí otcům, resp. tzv. otcům.  Jedná  se o další možné  zneužití psychologie v opatrovnické praxi?

Nemyslím, alespoň podle toho, jak mohu práci a názory PhDr. Jeronýma Klimeše, PhD. sledovat.  Nemyslím však také, že statistické sledování řešení opatrovnických sporů, zejména  extrémních případů - kdy je třeba zakázat styk s jedním z rodičů či oběma, či dokonce dítě odebrat z rodiny - by mělo být dokonce jakýmsi hlediskem spolehlivosti práce sociálních pracovníků/pracovnic či dokonce následně  zákonných soudců/soudkyň.

Mám za to, že pro takový postup by bylo třeba nejprve zcela striktně určit relevantní statistickou metodu výběru, určit věrohodnost statistického měření, analýzu rozptylu atd.  Postavit najisto, jak člověk s poruchou osobnosti buduje či nebuduje partnerské vztahy, zakládá rodinu/rodiny, případně s kolika různými partnery,  jak je schopen a ochoten podílet se na výchově svých dětí atd.

Dle mého názoru k takovému sledování a následnému vyhodnocování neexistují potřebné nástroje a ani je nemusíme uměle vytvářet. Myslím, že spíše než na sociální pracovnice, jejichž práci budeme takto sledovat a hodnotit, bychom se měli zaměřit na děti, kterým pomůžeme ve vyhrocených situacích prožít klidnější a šťastnější dětství.

Dítě je jedinečná bytost, a proto předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dítěte, ať již uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány, musí být jeho zájem resp. blaho (článek 3 Úmluvy o právech dítěte). V každém případě je třeba vždy řešit konkrétní dítě, konkrétní situaci v rodině, konkrétní rodiče. Je třeba rozlišovat případy, kdy má dítě k rodiči vytvořenou citovou vazbu, a situace, kdy např. spolu rodiče nikdy nežili, důležitý je i věk dítěte a další rozhodující okolnosti. Názor sociálních pracovníků/pracovnic by měl soud při svém rozhodování vždy zjišťovat, nemusí se s ním však s ohledem na další provedené důkazy ztotožnit.

Nelze bez dalšího paušalizovat, že rodičům s poruchou osobnosti dítě odebereme či je v podílu na výchově omezíme, byť je takový postup v mnoha případech pro další zdravý vývoj dětí jediný možný. Poruchu osobnosti diagnostikují  psychologové a psychiatři (nevíme, v jaké části spektra společnosti se  nacházejí), a pokud by jejich závěry byly jedinou podmínkou pro vyslovování zákazů styku či odebírání dětí z rodiny, pak by skutečně mohlo dojít k dalšímu zneužívání psychologie a psychiatrie v soudní praxi. Podobné praktiky jsou známy z totalitních režimů. V demokratickém právním státě by však neměli rozhodovat  ani psychologové a psychiatři ani sociální pracovníci, nýbrž nestranný a nezávislý soud. Jaká je kvalita jeho rozhodovací praxe je však na další samostatné pojednání.