Rodičovské konflikty

Především sledovat a vyhodnocovat míru odebírání dětí a zákazů styku

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.

Gaussova distribuční křivka normálního rozdělení určuje v psychologii převážnou většinu osobnostních vlastností. Nejznámější je samozřejmě IQ, kde IQ pod 80 má asi 10 % populace. Těchto deset procent má velké problémy přežít v moderní společnosti. Podobně se chovají i jiné patologie - ve společnosti jsou 2 % schizofreniků, 6 % poruch osobnosti atd. Nikoho by tedy nemělo překvapit tvrzení, že odhadem deset procent populace není schopno fungovat jako partneři a vychovávat děti. Bohužel ryze z biologického a právního hlediska těmto lidem nic a nikdo nebrání, aby se ženili a vdávali, plodili děti, rozváděli se a následně o ty děti válčili. Jinými slovy deset procent rozchodů tvoří lidé, kteří se nikdy neměli ženit, nikdy neměli mít děti, nebo by se s nimi následně neměli stýkat, tzn. rozvody zcela indikované.

Lidé po rozchodu mají instinktivní potřebu připodobňovat rozchod k úmrtí, tzn. partnera vyhnat, utéci před ním, vysklít ho a chovat se, jako kdyby nikdy neexistoval. Přírodní rozvod tedy trvá několik týdnů. Dnes kvůli hloupě interpretovaným lidským právům nutíme děti do kontaktu s narušenými rodiči až do dospělosti. Trauma, které by v neřízené podobě trvalo dva měsíce, se tak pod fanglí lidských práv nezřídka roztáhne i na patnáct let.

Toto zdegenerované uvažování nám do značné míry vnucuje Evropská unie. Tam se tváří, že prakticky každý, kdo má občanku a dítě zplodil, má právo se s tím dítětem i stýkat, ba dokonce, že by to danému dítěti snad i prospělo. To bohužel v přibližně deseti procentech není pravda. V deseti procentech nutíme děti do styku s psychopaty a jinak narušenými rodiči, nebo je od těchto závadových jedinců neodebíráme. To bývá nejčastěji případ narušených matek. I když má matka jakoukoli poruchu osobnosti, ať dělá jakékoli zhůvěřilosti, není síla, která by jí dítě odebrala. Matkám se odebírají děti jen, když je tam těžká drogová závislost či zjevná psychóza.

Protože míra psychopatie ve společnosti je vcelku konstantní, rozumná míra zákazů styku a odebírání se pozná především podle makroskopických statistických ukazatelů. Pokud nějaká sociální pracovnice odebírá děti v 20 %, tak je zjevně mimo, ale pozor stejně tak je mimo, pokud navrhuje zákaz styku s dětmi v méně než 5 % případů. V prvním případě jedná na úkor rodin, které rozbijí, i když mohou být sanovatelné, v druhém nechává děti na pospas osudu a v rukách narušených jedinců. V prvním případě má sociální pracovnice hodně hlasitých kritiků, v druhém případě jsou poškozené pouze děti a ti slabší rodiče, kteří se tak nedokážou manipulátorům bránit. Druhá chyba je tedy častější - není žalobce, není soudce.

Jinými slovy, chceme-li si zachovat zdravý náhled, je třeba sledovat procenta zákazů styku či odebírání dětí pro každou pracovnici, každé oddělení, okres, kraj i celorepublikově. Když se někdo uchyluje do jakéhokoli z opačných extrémů, pak zřejmě není něco v pořádku. Dnes tato procenta nikdo nesleduje, nevyhodnocuje, ergo ponecháváme všechny bez zpětné vazby, jakým stylem dětem ubližujeme. Jak bylo naznačeno úřady dnes zřejmě víc ubližují dětem svou nečinností a pasivitou, tedy tím, že nečinní, i když by měly. Ať jsou ta procenta jakákoli, měli bychom se napřed shodnout, že je třeba je bedlivě sledovat, vyhodnocovat a činit z nich praktické závěry o kvalitě práce toho kterého OSPODu či jednotlivé sociální pracovnice.