Všichni radši na kuchaře, aby někdo nevyčuhoval…

U nás v domově hodně dětí chodí na kuchaře nebo zedníka. Zpočátku jsem nevěděl, proč to tak je. Nechtělo se mi věřit, že se nenajde jediné dítě, které by si trouflo na střední školu nebo gymnázium. Jako by žádné jiné obory neexistovaly. Zjistil jsem, že v domově po nás chtějí, abychom chodili hlavně na kuchaře, protože je to prý jednoduchý obor. Teta vychovatelka mi řekla, že se aspoň nemusíme trápit s těžším studiem, a tím pádem se nemusí trápit ani ona, neboť má s námi hodně práce.

Když jsem se chtěl přihlásit na gymnázium, paní ředitelka usoudila, že to nebude dobré. Chtěl jsem to aspoň zkusit, jenomže ona mě přemlouvala, abych nevyčuhoval z kolektivu, když jsou ostatní taky kuchaři nebo kadeřnice. Podle ní jsou to nejpraktičtější obory, které jdou v životě na dračku. Kdybych se rozhodl jít na gympl, tak bych pak musel stejně na vysokou školu, a na tu prej nemám dostatek znalostí. Přesto jsem si trval na svém a chtěl tentokrát zkusit třeba střední odbornou školu. Teta mě prosila, abych šel na číšníka, že mi se studiem na střední škole nebude moci pomoct, protože na to nemá dostatečnou kvalifikaci. Nepochopil jsem, proč mi s tím tety nemohou pomoct, doma taky přece nevychovávají samé kuchaře.

Paní ředitelka mi naznačila, že se mnou není rozumná řeč. Posléze bylo rozhodnuto, že si mám vybrat mezi kuchařem a zedníkem a ať neodmlouvám. Bylo mi řečeno, že když neposlechnu, mohl bych odjet do výchovného ústavu, kde si nebudu moct vybrat vůbec nic. Tak jsem si nakonec vybral toho kuchaře, tetě se v tu chvíli hrozně ulevilo. Řekla mi, že jsem „zabil“ dvě mouchy jednou ranou – za prvé, že nebudu vyčuhovat z kolektivu, a za druhé, že bude studium jednoduché a hlavně krátké, protože kuchař je jen tříletý oproti maturitnímu oboru, který se studuje čtyři roky. A navíc mi tety řekly, že díky kuchařovi odejdu z dětského domova už o rok dříve. No, není to všechno paráda?

Diskutujte k tématu

úvodní text