Diskutujte k tématu Role spolupracujících subjektů při ochraně ohrožených dětí

Role spolupracujících subjektů při ochraně ohrožených dětí

Oponentní komentář k textu Mgr. Martina Hofmana

PhDr. Pavel Řezáč

Autor ve svém článku popisuje velmi komplexní systém možné spolupráce mezi subjekty, které se podílejí na ochraně ohrožených dětí. V první části zmiňuje všechny podstatné instituce, aby následně charakterizoval spolupráci mezi nimi. Tu vnímá jako nejslabší článek celého systému. S tímto se s autorem naprosto ztotožňuji. Spolupráce mezi institucemi je v současné době velmi malá. Některé instituce jsou přetížené těmito dětskými klienty (např. státní instituce jakými jsou OSPOD, kurátoři pro mládež, Probační a mediační služba ČR). Tyto instituce nemají časové kapacity k tomu, aby se dětem (případně mladistvým) intenzivněji věnovaly. Na druhé straně jsou zde nestátní či příspěvkové subjekty (např. neziskové organizace, střediska výchovné péče apod.). Tyto subjekty naopak klienty potřebují vzhledem k tomu, že se pohybují v tržním prostředí – klient jim přináší peníze např. za vykonanou intervenci. Je tak tendence, že si instituce klienta ponechávají déle, než by skutečně musely. Spolupráce mezi institucemi obvykle nebývá pro odborníky klíčovou oblastí. Pokud s klientem spolupracuje, domnívá se, že řadu úkonů zvládne sama a dostane za to peníze za intervenci. Naopak odborníci z řad státních úředníků vykonávají svou práci v řadě případů spíše na administrativní bázi s reálným malým účinkem na samotné dítě. V tom lepším případě se snaží najít pro dítě adekvátní např. sociální službu, která s ním bude pracovat. Vzhledem k výše popsanému zde vzniká možnost spolupracovat víceméně na bázi doporučování klientů ze strany státních institucí směrem k těm příspěvkovým (neziskovým). Další intenzivnější spolupráce je v této oblasti spíše výjimkou.

Další problém v oblasti spolupráce se z mého pohledu týká předávání informací. Zákon o ochraně osobních údajů jasně stanovuje, zda a jaké informace o klientech se smějí předávat. Příčinou nespolupráce institucí tak může být i obava z neadekvátního předávání informací. Před několika lety byl u nás vyvinut tzv. Systém včasné intervence, který měl právě onu spolupráci mezi institucemi posílit. Systém měl fungovat tak, že by existovala jakási databáze klientů, kam by všichni zúčastnění (včetně např. lékařů, psychologů, policistů apod.) zadávali informace jednak o samotném klientovi, ale zejména o vykonané práci s ním. Lékař by tak do systému zadával např. informaci o jeho zdravotním stavu, psycholog by do systému zadával průběh práce s klientem. V původním plánu bylo, že by zapojení odborníci měli přístup pouze k určitým informacím o klientovi. I přesto se tento systém stále aktivně nevyužívá v takové míře, v jaké bylo plánováno. Z mého pohledu je to způsobeno právě obavou ze zneužití osobních údajů klienta, které jsou do systému zadané a zpřístupněné řadě dalších odborníků.

Autor dále ve svém článku navrhuje možnost spolupráce pomocí tzv. „case managementu“. Tento autorův podnět mi přijde jako velmi relevantní. Metoda „case managementu“ obnáší doprovázení klienta a zapojení všech dotčených odborníků do řešení problému. Na řešení klientovy situace se tak podílí více odborníků, což pomáhá předávání informací o klientovi a současně brání před chybnými rozhodnutími jednotlivých pracovníků. Klient navíc využívá jen ty služby, které jsou pro něj důležité, čímž se minimalizuje tzv. nadužívání služeb klienty. Tato z mého pohledu velmi efektivní metoda je však v našem prostředí stále velmi málo využívaná. Z mého pohledu je to způsobené tím, že metoda vypadá jako velmi časově náročná a současně závislá na ochotě odborníků spolupracovat. Časová náročnost tkví v nutnosti svolávat spolupracující subjekty, pravidelně se s nimi scházet a konzultovat postup s klientem. To obnáší práci v podobě řady hodin řady lidí. Navíc toto se velmi obtížně vykazuje v současném systému financování. „Case management“ je tak využívaný víceméně jen v situacích, kdy je případ klienta opravdu velmi komplikovaný. V ostatních případech se odborníci drží zaběhnutého individualizovaného přístupu ke klientovi.

Spolupráci mezi institucemi v oblasti ochrany ohrožených dětí vnímám jako klíčovou pro nastavení funkčního systému kvalitní péče o ohrožené děti, mládež. Do ochoty odborníků intenzivně spolupracovat ale vstupuje mnoho faktorů, kvůli kterým je tato spolupráce v současné době spíše nepružná.

PhDr. Pavel Řezáč

Autor je psycholog, pracující s delikventní mládeží a jejich rodinami. Je zakladatel probačního programu „Změnit směr“. Ve své práci využívá také zkušeností z oblasti výzkumu delikventů. Externě působí jako školní psycholog na střední škole a současně jako lektor psychologie na vysoké škole.

Zaslat odkaz na článek

code
obrázek je nečitelný

zavřít X

Copyright © 2011 Vhled. o.s. Všechna práva vyhrazena. Jakékoli převzetí obsahu tohoto webu je možné jen se souhlasem jeho provozovatele.