Potřeby dětí

Oponentura k textu PhDr. Ptáčka: Potřeby dětí a jejich plnění v systému náhradní péče

Mgr. Jakub Vávra

Opravdu dokážeme naplňovat základní psychologické a sociální potřeby umístěných dětí? Daří se nám v institucích vést svěřené děti k úspěšnému samostatnému životu? Dokážou děti, které vyrostly v péči naší instituce, udržet dlouhodobý vztah, najít si stabilní práci, založit rodinu a dobře vychovat děti? Nestanou se jejich potomci zase našimi klienty?

Po přečtení článku Dr. Ptáčka tyto otázky, které většina z nás tuší, nabývají jasnějších obrysů. A nabízejí se i odpovědi. Těžké, protože nějak vypovídají o smysluplnosti naší práce, které mnozí zasvětili celý život přesvědčeni, že dělají to nejlepší, co mohou.

Pokud se na postavení dítěte vyrůstající v instituci podíváme objektivně, nemůžeme ale od něj mnoho více očekávat. Děti nevyrůstají v blízkém a chráněném vztahu se stabilní pečující osobou. Nemají dostatek intimního prostoru pro své potřeby včetně rozvíjející se sexuality. Obměňují se jejich spolubydlící. Pro zařízení je na prvním místě plynulé zajištění chodu samotné instituce, až poté snaha o naplňování individuálních potřeb dětí. Za opakované a závažnější prohřešky jsou děti posílané do diagnostických ústavů, dětských domovů se školou, výchovných ústavů a psychiatrických léčeben. Výsledkem je, že se mnoho dětí v institucích cítí nejistě, osamoceně, bez motivace, bez vlastní iniciativy.

Systémová změna péče o ohrožené děti je dle mého názoru nezbytná. Průvodním jevem chystaných systémových změn je také skutečnost, že se značná část zaměstnanců v institucích, kteří dosud pracovali s jistotou stabilních příjmů a zaměstnání, začíná cítit ohrožena. Velká část těchto pracovníků má svou práci ráda a dosud ji vykonávala s přesvědčením, že dělají tu nejlepší a záslužnou práci. To, že děti, které vyrostly v jejich péči, nejsou úspěšné ve vlastním životě, se dalo snadno svést na nefungující systém následné péče a hlavně na jejich původní rodiny. Nebylo ale nikomu podezřelé, že případů, kdy se „to nějak nedaří“, je příliš mnoho?

Je třeba si pravdivě odpovědět. Ano, i když se můžeme snažit sebevíc, pobyt v ústavních zařízeních nemůže nahradit rodinu. A je na nás, jak si s touto skutečností poradíme.

Můžeme dále dělat, že se nic neděje a bránit se chystaným změnám, nebo můžeme převzít aktivitu do svých rukou, využít své odbornosti a zkušenosti a vytvářet tlak na současný systém směrem k jeho přeměně na opravdu fungující systém péče o ohrožené děti.