Péče o děti do 3 let

Pozor na mantinelismus (neboli ode zdi ke zdi)

PhDr. Miloslav Kotek

Shrňme si nejprve, co je dnes všeobecně přijímané:

1. Dítě pro svůj zdravý psychický vývoj potřebuje vyrůstat v harmonické funkční rodině, nejlépe vlastní. Proto vždy je a bude prioritou prevence selhávání vlastní biologické rodiny dítěte. V každé společnosti a v každé době je ale určitý počet rodičů, kteří se o své děti nemohou či nedovedou starat, nebo jejich péče je pro dítě natolik ohrožující, že není žádoucí, aby v takovéto „péči“ vlastních rodičů zůstávalo.  Důvody, kvůli kterým rodiče nejsou schopni starat se o dítě, mohou být krátkodobé, dlouhodobé či trvalé. Podle sociální diagnózy a předpokládané prognózy vývoje situace v rodině je třeba volit formy zásahu státu do rodiny – poskytnutí jednorázové pomoci, dlouhodobá podpora a doprovázení, krátkodobý „záskok“ či v krajním případě trvalá náhrada vlastní rodiny. Vždy se ale jedná o náhradu a někdy jde o volbu té „nejméně špatné“ varianty. Jde o to, nakolik zvolené řešení umožní konkrétnímu dítěti uspokojování specifických potřeb a je odpovědí na celkovou situaci jeho rodiny. Možnostem vlastní rodiny se nejvíce blíží rodina adoptivní. Ostatní neústavní formy jsou jen variantami pěstounské péče. Jejich společným podstatným znakem je, že děti jsou svěřovány do péče a výchovy konkrétní osobě, nikoli instituci, ústavu. (Nebudu teď polemizovat se zavedeným, ale dnes již překonaným pojmem „náhradní rodinná péče“ a jejími různými formami – to by stálo za samostatnou diskuz.)
2. Z psychologických studií víme, že pro budování vlastní pozitivní identity dítě potřebuje zažívat trvalé a hluboké citové vztahy k malému okruhu blízkých osob, které mu poskytují pocit životní jistoty a bezpečí. Podstatným rysem je trvalost a hloubka těchto vztahů - dnes trochu módní staronový objev „attachmentu“.  Takové vztahy se nejpřirozeněji vytvářejí v rodině (resp. v prostředích, která v sobě mají mnoho z charakteristických rysů rodiny). Trvalé a hluboké vztahy prakticky nejsou možné v ústavních zařízeních, kde životní cesty dětí a vychovatelů nejsou společné, nezáleží na vůli vychovatelů, co bude s dítětem dál, o tom, kam později půjde, rozhodne někdo jiný. Vychovatelé mají své blízké osoby většinou mimo ústav. S nimi plánují společnou budoucnost, těší se, obávají se…  ale nejsou to ty děti, o které se starají v ústavu.

V současné době hodně diskutovaná raná pěstounská péče na přechodnou dobu se může jevit jako skvělý způsob, jak dítěti v nejútlejším věku zajistit osoby blízké, ke kterým se může učit vytvářet hluboký citový vztah. Otázkou je, zda je splněn stejně důležitý předpoklad úspěšné péče, aby takový vztah byl i trvalý. Pěstouni jsou vycvičeni v dovednosti nedovolit dítěti hlubší citové připoutání, protože dítě stejně odejde do jiné rodiny. Pokud i tak k citovému připoutání dojde, netraumatizujeme dítě přemístěním do budoucí stálé rodiny stejně nebo dokonce více, jako kdyby do té doby bylo v citově neutrálním ústavu?  Nepodobá se taková rodina vnitřními procesy spíše ústavu, i když v miniaturní podobě?

I přes zmíněné pochybnosti, by uvedené důvody mohly být dostatečným argumentem pro minimalizaci počtu ústavních zařízení určených pro děti do 3 let věku. Osobně rozhodně souhlasím se snahou snížit počet takových zařízení a vnést do nich co nejvíce rodinných prvků. Vždycky budou maminky či úplné rodiny, které v tíživé situaci budou potřebovat krátkodobě vypomoci s péčí o dítě (nemoc, ztráta bydlení, zaměstnání,…). Ze statistiky ÚZIS víme, že každoročně se z kojeneckých ústavů vrací do vlastní rodiny 49-51 % dětí. Nedovedu si představit, že by bylo možné a rozumné zcela zrušit kojenecké ústavy a domovy do 3 let věku dětí. Myslím, že ten, kdo prosazuje takový názor, není dost informovaný a znalý problematiky nebo má pro svá tvrzení jiné důvody než skutečný zájem dítěte. Dlužno říci, že taková bombastická vyjádření čtu a slyším v médiích. Je snahou reklamními praktikami vyprovokovat zájem veřejnosti?

Nemám důvod polemizovat, zda počet ústavních zařízení minimalizovat či nikoli. Rozhodně ano, ale k odborné debatě je jakými kroky a v jakém časovém horizontu máme změny dosáhnout. Jde o to, co místo dosavadních ústavů, protože odborníkům je jasné, že úplně bez ústavů to patrně nepůjde.

Podle mého názoru v současné situaci chybí intenzivní  pozitivní informační kampaň o tom, co je pěstounská péče. Připravovanému záměru minimalizovat počet ústavů měla předcházet osvěta. Navíc začíná-li kampaň negativně tím, jak špatně na tom jsou děti vyrůstající v ústavech, jak hluboké a trvalé následky si do života nesou (i když víme, že to tak paušálně neplatí, ale na city lidí to působí), těžko budeme hledat rodiny, které by se k této službě přihlásily. Již teď je patrný velmi výrazný pokles žadatelů o pěstounskou péči, zvláště když se hovoří jen o jedné podobě pěstounské péče (krátkodobé s účastí rodičů). Stojí-li transformace systému na profesionálních pěstounských rodinách a postupuje-li se tímto způsobem, obávám se, že nové rodiny se nepřihlásí a děti z ústavů nebude kam přemísťovat. Byl bych docela rád, kdybych se spletl…