Čechlovský: Chceme primárně zlepšit práci s rodinou
Přinášíme vám další rozhovor, tentokrát s poslancem Mgr. Janem Čechlovským, který je členem Stálé komise pro rodinu a rovné příležitosti a soustavně se věnuje problematice ohrožených dětí a rodin.
Poslanecká sněmovna právě projednává novelu zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Můžete prosím, jako zpravodaj pro první čtení tohoto zákona, uvést, co považujete za nejvýznamnější změny a co podle Vás v novele naopak chybí?
Tak, v prvé řadě musím konstatovat, že za nejdůležitější považuji, že se potřebné kroky v transformaci systému péče o ohrožené děti vůbec rozběhly a že se v nich poměrně systematicky pokračuje. Co se týče zákona o SPO, určitě bych zmínil, že klade důraz na systematickou práci s rodinami a dětmi, že výrazněji podporuje pěstounskou péči včetně pěstounské péče na přechodnou dobu, že chce zvýšit podporu pěstounů v oblasti hmotného zabezpečení (ale i klást důraz na vyšší kvalitu jimi poskytované péče), že zavádí pevné postupy do práce orgánů sociálně-právní ochrany a mj. i standardy kvality, a mohl bych pokračovat. Na druhou stranu jsou tam určitě některé věci, které si ještě zaslouží diskusi, ale to bych si nechal skutečně na odbornou debatu.
Jaké překážky mohou podle Vašeho názoru případně ztížit přijetí novely a jak by se na ně MPSV jako předkladatel mělo připravit?
Upřímně řečeno, moc relevantních překážek nevidím. Ano, je pravda, že proti zákonu i celé transformaci vystupují někteří zástupci ústavních zařízení nebo krajů, ale naší maximální snahou je diskutovat předložený návrh napříč politickým i odborným spektrem tak, aby se z něho nestalo zbytečné politikum a získal co nejširší podporu. Protože nám nejde o politiku, ale o děti ...
Neformální skupina neziskových organizací působících v oblasti náhradní péče o děti a fungujících pod záštitou Informačního střediska Mikuláš, o.p.s. zaslala Vám a paní poslankyni Langšádlové doporučení k novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Doporučení se týkají hlavně ukotvení služeb pro pěstouny a nároku na odměnu pro pěstouny – prarodiče. Jaký je Váš názor na tyto podněty? A domníváte se, že je možné v poměrně krátkém časovém horizontu zajistit nové pěstouny v dostatečné kvalitě i kvantitě, jak je často zpochybňováno kritiky novely?
Doporučení k novele zákona nám poslala celá řada neziskových institucí, úřadů i samotných pěstounů. Můj názor je ten, aby nárok na odměnu měli i pěstouni – prarodiče, a abychom dodefinovali potřebnost i nárokovost služeb nejen pro pěstouny, ale pro rodiny s dětmi vlastně vůbec. A co se týká obav, že nebudeme mít dostatek kvalitních pěstounů, tak zaprvé je nutné říci, že my chceme primárně zlepšit práci s rodinou, aby co nejvíce dětí zůstávalo ve své vlastní rodině a nemuselo putovat do náhradní rodinné péče nebo do ústavu, a zadruhé, že připravovanou legislativou chceme zlepšit podmínky a prostředí pro výkon pěstounství. V současné době je sice pěstounů nedostatek a já určitě netvrdím, že je nutné zajistit za každou cenu co nejvíce pěstounů v co nejkratší době, ale jsem přesvědčen, že při realizaci všech připravovaných legislativních i dalších podpůrných kroků dostatečnou síť pěstounů postupně vybudujeme.
Za jeden z nedostatků současného systému péče o ohrožené děti je považována jeho roztříštěnost, mimo jiné i na úrovni ústředních orgánů státní správy. Co by podle Vašeho názoru mohlo být řešením této situace, je reálné spojení agendy péče o ohrožené děti pod jeden rezort, převzetí odpovědnosti jedním rezortem, nebo jiný přístup?
Spojení agendy péče o ohrožené děti pod jeden rezort by bylo rozhodně nejlepším řešením, ale reálné to bohužel není. Co se dá dělat, jednotlivé rezorty se svých zařízení a kompetencí drží jako ... košile a některé z nich dokonce ani nechtějí moc spolupracovat. V takovém případě není jiná cesta, než si trpělivě, ale důsledně a systematicky vynucovat a hlídat plnění všech úkolů v oblasti práce s rodinou a ohroženými dětmi vyplývajících ze zákonů a vládních i dalších dokumentů. V přeneseném slova smyslu pohledem klasika – „je to sice delší, ale o to je to horší cesta". A potom by věci určitě prospělo, kdyby byl přijat zákon „o dítěti" jako zákon sjednocující problematiku ochrany i práv dětí. To se nám, pevně doufám, snad podaří dotáhnout také.
Agenda ohrožených dětí a rodin, stejně jako ostatní sociální práce, je z politického hlediska stále vnímána jako podřadné téma, což má dopady i na její financování a společenské ocenění. Jaké řešení této situace byste navrhoval? A z osobní roviny – z jakých důvodů jste se ve své práci rozhodl zaměřit právě na téma ohrožených dětí?
Je pravda, že témata týkající se dětí a rodiny jsou z politického pohledu spíše nezajímavá a často v pozadí, ale na druhou stranu musím říci, že jsem v poslanecké sněmovně v posledním období zaznamenal poměrně velký zájem o tuto problematiku od kolegyň a kolegů ze všech politických stran. Kéž by to bylo oním blýskáním se na lepší časy. Geniální řešení na zlepšení situace neznám. Podle mého názoru bychom všichni – tedy nejen my politici, ale i odborníci a média – měli udělat maximum pro jakoukoliv pozitivní podporu rodin s dětmi a dětí. Je to sice možná otřepaná fráze, ale „rodina je základ státu" a ještě pořád konzervativní hodnota v naší společnosti. I když jsou trendy posledních desetiletí poměrně nemilosrdné, ať už se to týká počtu dětí narozených mimo manželství nebo počtu rozvodů, neměli bychom rezignovat.
A ptáte-li se, proč se problematice ohrožených dětí věnuji zrovna já, tak jednak jsem skutečně bytostně přesvědčen, že dětem je nejlépe v rodině, a to ať už vlastní nebo náhradní (sám mám doma tři děti), a potom jsem téma sociální práce a sociální politiky vystudoval a několik let jsem působil v oblasti práce s rizikovými dětmi a mládeží. Takže, kdo jiný...
Čtěte také - Čechlovský: Novela zákona o ústavní výchově potřebuje změny
Zdroj fotografie: www.ods.cz