Kniha o deinstitucionalizaci péče už i v češtině
Národní centrum podpory transformace sociálních služeb ve spolupráci s mezinárodní organizací LUMOS uspořádalo ve čtvrtek 1. března 2012 seminář s názvem Ověřené postupy deinstitucionalizace. Kromě jiných zde vystoupila ředitelka organizace LUMOS Georgette Mulheir, která představila český překlad publikace Rušení ústavní péče a transformace dětských služeb: Průvodce osvědčenými postupy. Publikace by měla být v brzké době ke stažení na webových stránkách Národního centra.
Georgette Mulheir na semináři krátce zmínila svoji profesní dráhu - od roku 1991 pracovala jako sociální pracovnice na severu Anglie v malých pobytových zařízeních pro nezletilé matky s dětmi. Zařízení, ve kterém pracovala, bylo později zařazeno do pilotního projektu pěstounské péče pro matky s dětmi. Zájem o tuto problematiku ji následně dovedl až do organizace LUMOS. Paní Mulheir rovněž zmínila, že v posledních 19 letech pracovala na projektech v 16 zemích Evropy a společně s dalšími kolegy napomohla umístění kolem 7.000 dětí z ústavních pobytových zařízení do náhradních rodin a kolem 10.000 dětí vůbec nemuselo být díky podpoře odborníků do takovýchto pobytových zařízení umístěno. V další části příspěvku Georgette Mulheir nastínila možná rizika procesu deinstitucionalizace, a také přinesla několik tipů, jak se jim vyhnout. Vše je podrobněji popsáno v publikaci, která byla na semináři představena.
Dalším vystupujícím byla Terezie Hradílková, koordinátorka expertů a pracovních skupin Národního centra. Ta představila jednu z 9 pracovních skupin, a to skupinu s názvem Děti na cestě z ústavů. Důkladným zmapováním ústavů pro děti s postižením členové skupiny zjistili, že z celkového počtu 32 zařízení zapojených do projektu transformace se v 8 z nich nachází dětští klienti, a to i přesto, že název zařízení tuto skutečnost nikterak nereflektuje. Jedná se celkem o 164 dětí ve věku od 3 do 18 let, z nichž většina má nařízenou ústavní výchovu. Terezie Hradílková ve svém příspěvku řekla, že je třeba vytvořit jednotné a uznávané metodiky či postupy, které by upravovaly péči o děti. V současné době existují většinou jen metodiky pro dospělé klienty s postižením, ale potřeby dětí jsou v mnohém odlišné, a proto je třeba tyto diference reflektovat i v metodikách. A jaké by měly být výstupy z činnosti této pracovní skupiny? Mělo by jít zejména o doporučení pro ministerstva, o materiály, které budou obsahovat sumarizaci a nabídku systému služeb, dále pak budou specifikovat možnosti využití stávajících zdrojů ústavní péče pro komunitní služby a v neposlední řadě budou specifikovat takové postupy, díky nimž by lépe docházelo k naplňování potřeb dětí se zdravotním postižením.
Jako třetí vystoupila Monika Jelínková – vedoucí chráněného bydlení Ústavu sociální péče pro tělesně postiženou mládež Kociánka. Ta krátce představila jejich poměrně velké zařízení, které čítá přes 350 lůžek rozdělených mezi několik jednotek – například domov pro osoby se zdravotním postižením, týdenní stacionář, chráněné bydlení atd. Jedná se o 1 z 5 zařízení přímo řízených Ministerstvem práce a sociálních věcí. Cílovou skupinou jsou osoby s tělesným, mentálním a kombinovaným postižením ve věku od 3 do 40 let. Kociánka je jedním ze zařízení, které je zapojeno rovněž do projektu transformace sociálních služeb. Pracovníci Kociánky by rádi v rámci tohoto projektu vytvořili centrum ucelené rehabilitace, které by zahrnovalo sociální, léčebnou, pracovní a vzdělávací rehabilitaci. Cílem tohoto centra má být sociální začleňování lidí s postižením do společnosti. Jedním z cílů transformace je i snižování počtu klientů v pobytových zařízeních, proto se vedení Kociánky rozhodlo vyhlásit „stopstav“ přijímání dětských klientů na jejich dětské oddělení. Na to však reagovala Georgette Mulheir, která řekla, že bychom neměli zastavovat příjem klientů, pokud nemáme nastaveno dostatečně kvalitní síťování komunitních služeb. Hrozí totiž potenciální riziko, stejně jako tomu bylo v Rumunsku, že postižení klienti z nedostatku sociálních zařízení a služeb budou umisťováni do nemocnic, kde je péče ze sociálního hlediska horší.
Po přestávce následoval příspěvek na téma raná péče, který v zastoupení odprezentovala opět Terezie Hradílková. Představila činnost občanského sdružení Společnost pro ranou péči, které je nestátní organizací poskytující odborné služby rané péče, podporu a pomoc rodinám, ve kterých se narodilo dítě se zrakovým nebo i s kombinovaným postižením.
Na závěr semináře vystoupily Ria Černá a Monika Semerádová z pardubické organizace Amalthea. Ve svém příspěvku se zaměřily na práci s pěstounskými rodinami, které mají postižené děti. V příspěvku zaznělo, že je třeba pěstounskou péči chápat jako službu – primárně pro dítě, sekundárně pro společnost a zároveň, že každá pěstounská péče musí být reflektovaná – doprovázená. I z diskuze s přítomnými hosty na závěr vyplynulo, že stále ještě u nás výkon pěstounské péče nemá takovou prestiž jako v cizině, a proto je třeba v této oblasti podniknout všechny možné kroky, aby se pěstouni stali váženými pro to, co dělají.