Semerádová: Kdo je to ten pěstoun?

Kdo ale pěstouny nezná, co si může udělat za obrázek z toho, co kolem sebe slyší? Někdy to vyznívá, že je pěstoun nějaký nadčlověk, skoro svatý, oplývající nekonečnou láskou a dobrotou. Jindy že je to podivín s úchylnými sklony. Nebo snad zlatokop, co objevil snadný způsob, jak vydělat peníze?

Co o nich vlastně slyším?

• Budeme je potřebovat pro úspěch transformace péče o ohrožené děti.
• Bude jich málo.
• Budou to dělat pro peníze.
• Zneužili děti.
• Dělají to jen proto, aby nemuseli do práce.
• Vychovali už třicet dětí.
• Neuměli by vyřešit vážné problémy – postižení, specializovanou péči.
• Vracejí děti, když se objeví problémy.

....

Ano, každá ta věta může být pravda, ale také nemusí...

Chci vám teď jen říci, jak je znám já.

Když jsem je potkala poprvé, měla jsem pocit, že jsou to opravdu nějací nadlidé, někdo naprosto úžasný, kdo se postaral o cizí dítě, nemá žádné chyby ani vady, je neskutečně moudrý a trpělivý. Postupně jsem zjistila, že to tak úplně není pravda – jsou to normální lidé se svými životními příběhy, se svými trablemi a chybami, a zároveň s velkými nadějemi a touhou pomoci.

Nechci rozhodně tímto ubrat pěstounským rodinám jejich zásluhy, jen tím chci říci, že pěstounem může být mnohý z vás.

Co vám v tom vlastně brání? Možná máte pocit, že byste se nikdy nezvládli starat o tak „problémové“ dítě, že byste ho nepřijali za své? Anebo že na to nemáte finanční prostředky? Dost velký byt nebo dům? Dostatečné vzdělání?

Nikde ale není řečeno, kolik musí dobrý pěstoun vydělávat, že musí vše zvládnout sám, že musí mít všechny schopnosti už teď, že musí mít vysokou školu, a už vůbec ne, že dítě musí brát stejně, jako kdyby bylo jeho...

Je to o tom být otevřený, schopný vnímat sám sebe – své přednosti i slabiny a hlavně schopnost učit se nové věci a nelpět na tom, jak znám svůj svět právě teď.

Protože, to můžu ze zkušenosti říci, být  pěstounem váš svět rozhodně změní!

Právě vytváření falešného obrazu pěstounství vede k tomu, že se většina z nás nikdy nezamyslí nad tím, že by poskytla svoji rodinu, svoje výchovné schopnosti, svoji lásku cizímu dítěti.

V médiích se o pěstounství dozvíme, jen když je nějaký průšvih (pěstouni ublíží dítěti, dítě ublíží pěstounovi), nebo je nám předkládán zkreslený obraz, který je upraven podle toho, co je zrovna módní nebo co se hodí, abychom si mysleli.

Seznamte se ale se skutečnými příběhy! Rozhlédněte se kolem – možná zjistíte, že i ve vašem sousedství žijí lidé, kteří mají děti v pěstounské péči a že vůbec nejsou divní. Promluvte si s nimi, objevte jejich svět a třeba zjistíte, že je to i váš svět a že pěstounská péče může váš život velmi obohatit.

Teď tedy střípky ze života skutečných pěstounů, které potkávám. (Jména a popisy jsou vymyšlené, abych chránila soukromí těchto lidí, a podobnost s příběhy, které znáte, je čistě náhodnáJ)

Paní Mirka, bývalá učitelka, venčí psa s osmiletou Klárku. Klárka je v rodině rok, chodí po špičkách, kýve se a špatně mluví – má diagnózu dětská mozková obrna, první rok prožila u matky, která sama byla postižená a o své dítě se neuměla starat. Nikdo jí nepomohl a v roce jí holčičku odebrali – silně zanedbanou. Pak žila do sedmi let v kojeneckém ústavu a teď je už rok tady – doma. Při procházce si s novou mamkou povídají, mamka ji nechá chvíli vést psa, pak ho spolu nakrmí. Odpoledne spolu a s vlastní dcerou paní Mirky, Františkou, jedou na dětský den. Františka ukazuje Klárce, jak splnit disciplíny, které jsou pro ně přichystané. Klárka se drží Mirky za ruku. U jednoho stanoviště je čarodějnice, Klárka se vyděsí a když ji chce Mirka obejmout, ožene se po ní loktem – nemá zatím moc ráda, když na ni někdo sahá, zvlášť když se bojí. Začne se kývat. Mirka na Klárku pomalu mluví a opatrně jí položí ruku na záda, začíná ji hladit, Klárka se uklidňuje. Po chvíli si s Mirkou jdou čarodějnici prohlédnout. Klárka zjišťuje, že je tu někdo, kdo ji ochrání a kdo zajistí její bezpečí.

Paní Mirka nikdy neuvažovala o tom přijmout postižené dítě, nebyl to její sen, neměla pocit, že je jejím posláním starat se o dítě s postižením. Když byla pracovníky krajského úřadu seznámena s Klárkou, řekla si, že se o ni postará, že jí svojí výchovou pomůže a ona všechno dožene. Teprve postupně zjistila, že i při největší snaze nedokáže některé věci změnit. Postupně však našla cestu, jak toto přijmout a díky její péči se o sebe  Klárka učí přiměřeně postarat a pomalu se učí i číst a psát. Život v rodině ji učí novým dovednostem, což posiluje její sebevědomí a sebepřijetí, učí se v rodině žít a být s lidmi „nablízko“.

Čtrnáctiletá Zdenka má horečku, je jí hrozně zle, objevuje se úzkost, halucinace. Má skutečně strach, ale o pomoc nekřičí. Není zvyklá, že by jí někdo mohl pomoci, když je jí nejhůř... Zdenka byla od narození v kojeneckém ústavu, pak dětský domov, občas hostitelská rodina, pak se v jedenácti letech najednou objevila matka – chodila k ní na víkendy – matka jí ubližovala, využívala ji k tomu, aby hlídala mladší děti, musela být u toho, když si matka vodila domů muže, o Zdenku se nijak nestarala... Před rokem začala Zdenka jezdit k pěstounům. Teď je k nim svěřena do péče – snad sem už patří...

Přesto je teď nevolá, trpí tiše a sama - jako už tolikrát v životě... Přichází pěstounka Jitka. Má starost v očích, přináší vodu a léky. „Jak je Ti, Zdeni?“ Odvezu Tě teď do nemocnice, potřebuješ pomoc od lékařů.“ Zdenka má strach, ale podřídí se...Pěstoun Jarda řídí auto, Jitka objímá Zdenku kolem ramen. Zdenka musí zůstat v nemocnici – její stav je vážný. Hned ráno za ní pěstouni znovu přijíždí. „Musíš tu zůstat tři dny, ale každý den za Tebou budeme jezdit.“ Přivezli jí dobroty a knížky. Zdence už je lépe. A hlavně ví, že je tu někdo, kdo jí pomůže, komu na ní opravdu záleží...a kdo ji tady nenechá. Vrátí se domů, nezůstane v ústavu jako tenkrát. Cítí to a ví to. Pořád jí to opakují...

Když se Zdenka uzdraví, doprovází ji pěstouni pravidelně k psychoterapeutovi, který jí pomáhá zvládnout její úzkostné stavy.

Nemá ještě ani jméno, je mu sotva pár dní, a už by byl na světě úplně sám... Ale teď už není – je tu pěstounka Hana a pěstoun Honza – v jejich náruči tráví skoro celý den. Nejradši odpočívá v šátku na těle pěstounů. U nich bude asi měsíc, možná dva – než soudy vše zařídí a než se najdou noví rodiče,  kteří mu dají jméno a rodinu. Ti, kterým se narodil, se ho vzdali a na ty nové čeká tady u Hanky a Honzy.

Pěstounka Magda uklízí z pod postele nashromážděné zbytky jídel, papírky od bonbónů a sklenice od marmelád. Zase si to sem Kristián schoval... Kristiánovi je pět let. Do tří let žil u své rodiny, žili v hrozných podmínkách, často měl hlad. Pak bydlel v dětském domově a teď je pár měsíců tady. Pořád nevěří, že bude mít dost jídla a že bude dost pro něj. Navíc má strach, že ho tito lidé přestanou milovat a to dobré jídlo ten strach tak příjemně zahání...

Magda připraví velkou mísu ovoce a malých dobrůtek na stůl – „Tady si můžeš brát, kdykoli budeš mít chuť,“ vysvětluje Kristiánovi. Ví, že je to otázka času a spousty trpělivosti a Kristián pochopí, že jsou tu opravdu pro něj a že jim skutečně může věřit.  Tak jí to přece řekla sociální pracovnice Lenka, která za ní každý měsíc přijede a společně vymýšlí, jak Kristiánovi pomoct. Také ji uklidňuje, že stejné problémy řešili i jiní pěstouni – vyprávěli si o tom na víkendovém setkání pro pěstounské rodiny, kterého se zúčastnila minulý měsíc.

Pěstounka Lada drží za ruku dvanáctiletou Zuzku. Zuzka u ní žije už od dvou let. Teď si  Zuzka povídá se svou vlastní mamkou, se kterou se začaly potkávat. Mamka Zuzky má schizofrenii, její stav se v poslední době stabilizoval a požádala o možnost se se Zuzkou jednou za čas vídat. Pro Zuzku to není lehké – je to tak zvláštní vidět svoji mámu... Potřebuje mít u sebe svoji pěstounku, s ní to zvládne.

Lada se Zuzkou mluví o její vlastní mamce odmalička, ukazovala jí obrázky, které pro ni mamka namalovala, vyprávěla jí těch pár věcí, které o mamce věděla. Teď pomáhá Zuzce pochopit, co je to schizofrenie a proč se kvůli této nemoci mamka nemohla o svou dceru postarat. Díky jejímu pochopení je to všechno pro Zuzku snadnější. Postupně si zvyká na to, že toto je její životní příběh a že se nemusí za nic stydět a že je vlastně fajn mít dvě mamky.

Aááááááá................rozkřičí se devítiletá Lucie a začne se třást po celém těle a kopat kolem sebe. Jááááááááá to chciiiiiiiiiiiiiiiiiiiii! Není k utišení a přestává vnímat svět kolem sebe. Lucie má diagnózu – porucha autistického spektra. Přichází k ní pěstoun Petr, upírá na něj oči plné zmatku a ztracenosti. Vrhá se mu do náruče a křečovitě se ho drží. Petr Lucii jemně objímá a odchází s ní do klidu. Lucie křičí, postupně ale křik slábne, Lucie si cumlá prst a kolébá se. Petr na ni klidně mluví a kolébá se s ní. Lucie po namáhavém záchvatu usíná Petrovi v náručí, Petr s ní sedí ještě dlouhou dobu...

Petr není speciální pedagog a o autismu donedávna nic nevěděl. Ví toho ale hodně o Lucii, kterou mají s jeho manželkou Petrou v péči už od dvou let, a ví přesně, co Lucka v tu chvíli potřebuje.

Pěstouni Dana a Jakub sedí s jedenáctiletým Pepou u stolu. Naproti nim sedí sociální pracovnice Marta a pomáhá jim vytvořit knihu o životě Pepy. Všude kolem je plno fotek a obrázků a společně si povídají o tom, co Pepa dělal, kde a s kým byl, když mu byl rok, dva, tři... Pepa vypráví, co si pamatuje, vybírá fotky a ukazuje pěstounům svoji minulost. Jakub a Dana pozorně poslouchají, zajímají se o to, co si Pepa pamatuje, chtějí se stát součástí jeho životního příběhu... Pak mu vypráví, jak to bylo, když si pro něj jeli do dětského domova. Společně se smějí příběhům, které jsou už jejich společné, a do knihy života vkládají své fotky a obrázky ze společných výletů...

Ano, toto jsou pěstouni. Já vím, nereagují vždycky tak ideálně, jak jsem v příbězích popsala. Ale tyto minipříběhy jsou pravdivé a tyto drobné chvíle, které děti díky svým pěstounům zažily, jsou právě ty, které je léčí a které si jednou vybaví, až budou vzpomínat na své dětství.

A o tom pěstounství je! Možná vždycky nemůžeme napravit to, co tyto děti zažily, následky jsou někdy příliš vážné a těžké, ale můžeme jejich život obohatit a ukázat jim, že svět může být dobré místo k životu!

 

Mgr. Monika Semerádová

sociální pracovnice Amalthea o.s.

Diskutujte k tématu