Mgr. Dosoudil: SVP nemají být light verzí ústavní výchovy

Střediska výchovné péče poskytují již více než dvacet let své služby dětem ohroženým rizikovým chováním, jejich rodičům i školám, které děti navštěvují. Za tuto dobu procházela střediska několika změnami systémové úpravy svých služeb. Některé změny fungování středisek spíše ohrožovaly, v současné době má naopak docházet k rozšiřování jak samotné sítě středisek, tak služeb, které střediska nabízejí.

V rovině nabídky služeb zákon č.109/2002 ve své novele č.333/2012 rozšířil výčet forem služeb, které mají střediska poskytovat. Vedle služeb ve formě ambulantní (konzultace s dítětem a rodinou), celodenní a internátní (zpravidla osmitýdenní pobyty dětí ve středisku, u celodenních děti přespávají doma) je nyní uvedena i forma terénní. Služby této formy jsou specifikovány pouze jako služby v rodinném a školním prostředí klienta, chybí zatím přesnější metodika k jejich provádění. Větší zkušenosti jsou dosud s realizací služeb ve školách, zkušenosti s poskytováním služeb v rodinném prostředí chybí.

Je zřejmé, že terapeutické a výchovné služby, které střediska nabízejí, poskytují vcelku účinnou prevenci rozvoje rizikového chování, nemohou však samy o sobě předcházet nařizování ústavní výchovy. Intervence ve středisku může jistě její nařízení odložit. Tyto služby mohou být účinné tam, kde jsou důvodem nařízení ústavní výchovy výchovné problémy a z nich pramenící rizikové chování. Jejich limity jsou tam, kde by měla nastoupit spíše sociální práce s celým systém dítěte. Nedostatečně (dle mého názoru až ostudně) je dosud upravena role sociálních pracovníků ve školství. Sociální pracovník je nepedagogickým pracovníkem, má tak nižší plat, méně dovolené, ale také nelze jeho činnost vykazovat jako přímou práci. Nezřídka se to pak odráží v pojetí sociálních pracovníků jako administrativních sil.

Služby střediska rozšiřuje také to, že zákon nyní uvádí osoby odpovědné za výchovu a pedagogické pracovníky jako klienty střediska. V praxi střediska i dříve poskytovala služby i těmto klientům, narážela však někdy na nemožnost například konzultaci s rodiči vykázat jako přímou práci. Praktickou komplikací může být vyhrazení žádosti o pobyt klienta ve středisku pouze zákonným zástupcům, což ztěžuje přístup k službě dětem žijícím u pěstounů.

Často je diskutována v současné době existující možnost nařizovat zařazení do střediska soudem. Zdá se, že dobrovolnost pobytu je zásadním faktorem ovlivňujícím terapeutickou účinnost. Jako velký problém vidím možnost pobyt prodloužit až na 6 měsíců, kdy už není jasné, nejde-li spíše o určitou „light verzi“ ústavní výchovy. Také opakované pobyty klientů ve středisku by měly mít jasné odůvodnění v terapeuticko-výchovném plánu, neměly by být motivovány například snahou ulevit škole od náročného žáka.

Střediska v době svého vzniku byla zřizována dosti nahodile a jejich rozmístění nenaplňovalo požadavek dostupnosti služeb. Situace je reflektována i v koncepčních dokumentech MŠMT[1]. Mají být zřizována především ambulantní a terénní střediska, rozšiřování sítě středisek je navázáno na snižování kapacity zařízení pro výkon ÚV a OV.  Zdá se mi však, že vznik střediska převodem části kapacity existujícího zařízení pro ÚV či OV s sebou přináší několik problémů. Jedním je, že se zařízení nezřídka nalézají mimo místa, kde je největší poptávka po službách střediska, což jsou především větší města. Dále vidím rozdíl v základní filozofii práce v těchto zařízeních a ve střediscích. Zkušený pracovník například výchovného ústavu jistě může snadno přejít do praxe ve středisku, pokud však takto přechází celý tým, je třeba změnu ošetřit minimálně kvalitní supervizí a metodickým vedením pracovníkem se zkušenostmi s poradenskými formami práce.

Role středisek výchovné péče v systému péče o ohrožené děti prochází v současné době změnami, které jsou spíše pozitivní, neřeší však dosud všechny komplikace, které ztěžují poskytování účinné a včasné podpory ohroženým dětem. Pracovníci středisek však již prokázali schopnost se s komplikacemi úspěšně vyrovnávat a žádoucí změny v systému iniciovat. Věřím tedy, že se střediska budou podílet i na rozvíjení systému péče o ohrožené děti.

O autorovi

Mgr. Pavel Dosoudil je speciální pedagog - etoped.

Diskutujte k tématu