Výzkum ukázal potřebnost systémových změn v péči o děti
Ve čtvrtek 13. listopadu 2014 proběhla v Praze celostátní konference Střediska náhradní rodinné péče, která se věnovala závěrům výzkumného šetření náhradní rodinné péče u nás z pohledu přímých aktérů a české společnosti. Základními cíli projektu bylo zmapování situace systému NRP, potřeb dětí a rodičů a služeb pro náhradní rodiče. Realizátoři výzkumu taktéž představili několik doporučení pro praxi. Zmínit lze například posílení počtu terénních pracovnic orgánů sociálně-právní ochrany dětí, zahrnutí adoptivních rodin do systému podpory, řešení podpory mladistvých odcházejících z náhradní péče. Kromě doporučení pro praxi zazněla i řada systémových doporučení. Z těch lze uvést například vytvoření jednotné koncepce péče o dítě a rodinu a stanovení jednotné instituce, zavedení dětského ombudsmana nebo širší zapojení subjektů mimo oblast státní správy a samosprávy do procesu náhradní rodinné péče.
Výše uvedená doporučení jsou výsledkem výzkumu, který se skládal z několika částí. S částí „Postoje české společnosti k náhradní rodinné péči“ seznámil přítomné Mgr. Ondřej Novák. Pět stovek respondentů odpovídalo na to, jak vnímají pěstounskou péči. Z výzkumu například vyplynulo:
- Necelá polovina dotázaných již někdy uvažovala o tom, že by si vzala dítě do pěstounské péče (více o této možnosti uvažovaly ženy ve věku 18 až 25 let, které znají pěstounskou rodinu).
- O pěstounské péči byli lépe informováni lidé ve věku 46 až 65 let s nižším než vysokoškolských vzděláním.
- Pokud by měli lidé přijmout dítě s postižením, nejméně by jim vadilo dítě se specifickými poruchami učení, naopak nejvíce mentálně postižené dítě (78 % dotázaných).
- Podle dotázaných je nejčastějším důvodem, kvůli kterému si lidé berou do pěstounské péče dítě, vlastní bezdětnost, touha pomoci jinému či touha po velké rodině (výzkum ukázal, že stále ve společnosti chybí jasný předěl mezi osvojením a pěstounskou péčí).
Alena Vávrová ze Střediska náhradní rodinné péče představila poznatky z rozhovorů s pěstouny na přechodnou dobu. Jednalo se o doplňující část výzkumu. Rozhovory probíhaly se zkušenými pěstouny, jejichž rodinami prošlo celkem 23 dětí, a to i v době před přijetím novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Rodiny se shodly, že před přijetím novely zákona o SPOD byla pěstounská péče na přechodnou dobu nedostatečně legislativně upravena, ale i přesto byl velmi vstřícný přístup sociálních pracovnic jednotlivých OSPOD. Pracovnicím OSPOD však chybělo metodické vedení a potřebné informace. Jako nejtěžší se ukázala být odborná příprava žadatelů o PPPD. Naopak přijetí novely ZSPOD vnímají pěstouni shodně jako zásadní průlom a změnu k lepšímu. Jednoznačně kladně hodnotí pěstounské rodiny především zlepšení finančního zabezpečení rodin nebo možnost přerušení poskytování PPPD. Kriticky hodnotí neefektivní využívání příspěvku na výkon pěstounské péče nebo nedostatečné právní ošetření postavení pěstounů. Během rozhovorů se také pěstouni na přechodnou dobu podělili o to, co se jim v průběhu poskytování PPPD osvědčilo. Jedná se například o přípravu celé vlastní rodiny a zohlednění potřeb všech jejích členů, jasně stanovený individuální plán ochrany dítěte, intenzivní podporu doprovázející organizace nebo dostatek času na zklidnění rodiny po předání dítěte. Pěstouni se také podělili o možná úskalí PPPD. Zmínili možnost například nesprávné motivace žadatelů, nekvalitní přípravy, nízkého věku dětí žijících v rodině pěstouna nebo nedostatku času na péči o sebe, rodinu.
Zajímavé informace přinesl i příspěvek prof. PhDr. et RNDr. Marie M. Vágnerové, CSc. na téma „Život v náhradní rodinné péči z pohledu přijatých dětí a náhradních rodin“. Prof. Vágnerová zkoumala 22 rodin s osvojeným dítětem a 30 pěstounských rodin. Ptala se například na to, jakou pomoc by náhradní rodiče potřebovali. Nejčastěji odpovídali, že pomoc s hlídáním dětí, jejich doučováním či dopravou na kroužky. Dále možnost občasného odpočinku nebo kontaktu s dalšími náhradními rodiči. Z výzkumu také vyplynulo, že náhradní rodiče požadují po odbornících, aby měli potřebné znalosti a dovednosti nebo aby se určitý pracovník o rodinu staral delší dobu. Prof. Vágnerová se rovněž ptala na doporučení náhradních rodičů novým uchazečům:
- Měli by si svoje rozhodnutí důkladně rozmyslet.
- Měli by se snažit získat všechny potřebné informace.
- Neměli by se přeceňovat a měli by myslet i na sebe a svou rodinu.
- Neměli by mít přehnaná očekávání a měli by počítat s různými problémy.
- Pokud problémy skutečně nastanou, neměli by se bát požádat o pomoc.
Prof. Vágnerová rovněž zkoumala, jak náhradní rodinnou péči viděly děti, které při příchodu do NRP byly minimálně předškolního věku. U dětí převažoval pocit nejistoty a strachu, nevěděly, co mají očekávat. Většina dětí si uvědomuje, co pro ně náhradní rodiče udělali. Oceňují, že si je vzali, že je vychovali, že to vydrželi a dítě podporovali, i když bylo problematické. Ve vztahu přijatých dětí k biologickým rodičům z výzkumu vyplynulo, že pokud děti biologické rodiče neznají, tak by chtěly vědět, kdo to byl a jak vypadal, ale vždycky se s nimi setkat nechtějí. Pokud jsou s nimi v kontaktu, tak jim vyhovuje, že biologický rodič nemá žádné požadavky. Dětem naopak vadí nezájem rodičů a nedodržování slibů. Stejně jako se prof. Vágnerová ptala náhradních rodičů na jejich doporučení uchazečům, i děti vydaly svá doporučení dětem, které by měly jít do náhradní rodiny. Náhradní rodina je lepší než dětských domov. Je to šance, které je třeba si vážit. Neměly by se nových rodičů bát a měly by s nimi mluvit o svých problémech.
Všechny výstupy z výzkumu najdete na stránkách Střediska náhradní rodinné péče.