Šimáček: Ubytovny = konec naděje pro děti na důstojný život
Přinášíme Vám první část rozhovoru s ředitelem vládní Agentury pro sociální začleňování Bc. Martinem Šimáčkem. Více se o agentuře můžete dozvědět na www.socialni-zaclenovani.cz.
Co si myslíte, že je nejdůležitější při sociální práci s ohroženou rodinou s dětmi v sociálně vyloučených lokalitách?
Především – práce s rodinou musí být dlouhodobá a systematická, nárazová podpora nikdy nestačí. Situace každé rodiny je unikátní, přesto lze některé problémy rodin v lokalitách považovat za univerzální. Vždy jde o rodiny s velmi špatným ekonomickým zázemím s nepravidelnými příjmy, většinou ve zcela nevyhovujících podmínkách k bydlení. Permanentní krizová situace rodiny vytváří stres, u některých dospělých lidí, zejména mužů, vede k apatii, patologickému chování. Prostředí v mnoha domácnostech není dostatečně podnětné, často kvůli nízkému vzdělání rodičů, kteří rezignují na svůj další rozvoj, protože podle jejich zkušenosti nevede k uplatnění ve společnosti. V takových podmínkách je malý zázrak vytvořit stabilní zázemí pro zdravý vývoj dítěte. Podmínkou je dobře koordinovaná podpora rodiny při stabilizaci sociální a ekonomické situace a zároveň intenzivní podpora dětí v předškolní přípravě a při vzdělávání.
Důležité je také pomoci rodinám zvládnout základní hygienické standardy vč. lékařské péče. Sociální pracovníci, OSPOD, lékaři či učitelé, kdokoliv, kdo z titulu své profese přichází s dětmi či rodinou do kontaktu, přitom nesmí podcenit žádný náznak krizové situace v rodině. Ty přicházejí častěji, než je průměrně obvyklé, především v důsledku přetížení rodiny kvůli špatné socioekonomické situaci, a mohou mít katastrofální důsledky vedoucí k rozpadu rodiny, k nezvládání výchovy, k předčasnému ukončení vzdělávání dětí atd. Musíme mít na paměti, že pro děti je jejich rodina to nejdůležitější zázemí, které se musí co nejvíce podporovat, stávat bezpečným, ale zároveň musíme celou dobu s dětmi pracovat na tom, aby dokázaly vykročit z kletby sociálního vyloučení a neopakovaly chyby svých rodičů. Přitom několik posledních generací dětí se do chudinských ghett již narodilo a považuje je za svou, často nezměnitelnou životní realitu.
S jakými nejčastějšími problémy se potýkají rodiny s dětmi v sociálně vyloučených lokalitách, ve kterých pracuje Agentura?
Když jsem problémy rodin popisoval, zapomněl jsem mluvit o problémech na straně druhé, tedy u institucí, které mají rodinám pomáhat. Jen menšina pracovníků OSPOD, učitelů či pediatrů rozumí situaci v sociálně vyloučených lokalitách a nedokáží dětem a rodinám účinně pomoci. Svoji roli hraje také profesní vyhoření řady pracovníků či skrytá i otevřená nenávist vůči menšinám. Problémem je nefunkčnost řady systémů, kupříkladu segregujícího vzdělávání, převážně represivní sociálně-právní ochrany dětí, která byla reformována teprve nedávno, nedostatečné podpory v zaměstnanosti od Úřadů práce, které teprve v poslední době začínají přizpůsobovat aktivní politiku zaměstnanosti také lidem, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnaní a předlužení.
De facto se rozpadl výkon sociální práce v obcích, sociální služby poskytuje především neziskový sektor. Atd. atd. Jinými slovy – stát a jeho instituce si teprve nedávno uvědomily, že bez systémových změn, které promění činnost koncových institucí a jejich zaměstnanců, kteří jsou nebo by měli být se sociálně vyloučenými lidmi denně v kontaktu, se propad lidí v lokalitách nezastaví. Řešení nepřijde jen zevnitř lokalit, od jejich obyvatel. Bez odstranění institucionálních bariér se situace lepšit nezačne.
A konečně bych neměl zapomenout na problematiku odebírání dětí mimo rodinu. V ústavech jich je z vyloučených lokalit mimořádně mnoho, a to často ze sociálních a ekonomických důvodů. Zdá se, že se v tomto zatím neujala ani novela zákona o SPOD, neboť máme z terénu hlášená podezření, že důvody pro odebírání dětí jsou nyní méně zřetelné, snad i zástupné. To problematizuje samotné řešení. Takže tady je před všemi odpovědnými institucemi těžká práce – nejprve v podpoře původních rodin a v prevenci rozpadu rodiny, o které jsem mluvil. Pak musí stát vytvořit podmínky pro sociální bydlení. A konečně, v návaznosti na novelu a první praktické kroky také další podporu náhradní rodinné péče, zejména pěstounství, které je zatím pro chudé, zejména romské děti, v podstatě nedostupné. Vlastně je to celá problematika deinstitucionalizace náhradní péče o děti, podpora ambulantních a terénních služeb místo ústavů a také pozornost SVP.
Agentura v současné době působí ve 26 městech a obcích ČR. Kde je situace z hlediska sociálního ohrožení rodin s dětmi nejhorší?
Tam, kde nejsou zdroje pro obživu, kde chybí jakákoliv práce, tedy i na černo. A tam, kde se obce rozhodnou neplnit svou základní funkci a na chudé lidi hledí především jako na nepřizpůsobivé a činí vše pro to, aby se jich zbavily.
Průšvihem posledních let navíc nejsou jen ubytovny, které jsou většinou pro děti de facto rozsudkem o konci jejich naděje na důstojný a šťastný život. Je to také stále větší předlužení domácností, které svazuje nejen rodiče, ale do další generace i jejich děti. A s tím vším související migrace, neboť dluhy a špatné či žádné bydlení nutí rodiny i s dětmi neustále se stěhovat. Jak přitom mají děti chodit do školy, vytvářet si trvalé vztahy mezi vrstevníky, cítit bezpečí domova, ať už ve smyslu bytu, nebo místa, kde žijí?