Reakce na dokument Vize 2030, část čtvrtá
Redakce Čí je dítě? prezentuje čtvrtou část reakcí na výzvu k diskuzi nad perspektivou ústavní péče o ohrožené děti, v návaznosti na koncepční materiál Asociace náhradní výchovy, Vize 2030, který najdete zveřejněný i na webových stránkách asociace. V tomto příspěvky se s námi o svůj názor podělí Mgr. Vikror Vanžura, ředitel Dětského diagnostického ústavu v Plzni.
Mgr. Viktor Vanžura, ředitel, Dětský diagnostický ústav, středisko výchovné péče, základní škola a školní jídelna Plzeň
Nejprve mě zarazilo, proč chce někdo vyvolávat polemiku nad něčím, co je interním materiálem a de facto vlastnictvím někoho jiného. Podotýkám bez jeho souhlasu a vyjádření. Je to podobné, jako kdyby někdo z mých ani ne kamarádů či známých, ale v podstatě cizích lidí, chtěl řešit, o čem se domlouvám doma s manželkou. Zarazilo mě to, i když dobře vím, že právě takto naše společnost funguje. Nejedná se otevřeně a přímo, ale zákulisně, to nám jde nejlépe. A samozřejmě nám nejlépe jde řešit to, co nám ne zcela přísluší.
Při delším přemýšlení jsem však došel k tomu, že redakce „Čí je dítě?“ vlastně přispívá k dobré věci. To, co vytvořila Asociace náhradní výchovy, je materiál velmi dobrý. Není tam nic, za co by se následně měla stydět či se snažit zakrývat. A „Čí je dítě?“ asociaci vlastně pomáhá. Ať je to, jak chce, většina z představitelů Asociace náhradní výchovy, ředitelů zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy, neumí příliš pracovat s PR. I já patřím mezi ně. A je to velká škoda. Snažíme se o maximálně profesionální přístup k dětem, jejich rodinám a celému systému péče o ohrožené děti, reklamu a zviditelňování se máme pak na druhé koleji. Neumíme, resp. neděláme to, co mnohé neziskové organizace, v domnění, že stačí naše kvalitní práce. A ono je to samozřejmě jinak. I když napíše spisovatel sebelepší knihu, pokud nemá dobrého nakladatele, velkého věhlasu se nedočká. Naopak to platí také.
Takže velké poděkování redakci „Čí je dítě?“ za to, že materiál asociace šíří dál. Vnímavý profesionál, ale i laik, jemuž není problematika ohrožených dětí cizí, si udělá zcela jistě obrázek, jestli je to materiál odsouzeníhodný, nebo na něm lze stavět a využít pro zkvalitňování péče o ohrožené děti.
A co si o všem myslím já, jako ředitel Dětského diagnostického ústavu v Plzni? Přestože se v problematice ústavní výchovy pohybuji téměř dvacet let, stále si myslím, že dokáži na věc nahlížet objektivní optikou. Naše zařízení úzce spolupracuje s neziskovým sektorem, zveme a sami navštěvujeme organizace, které nejsou bezpodmínečně spjaty s výkonem ústavní výchovy. Denně jsme v kontaktu se sociálními pracovníky, otevřeně komunikujeme s rodiči i celým rodinným systémem. A stále více se projevuje, jak potřebné služby poskytujeme. Současný systém péče o ohrožené děti má tedy nadále smysl, o čemž nás čím dál tím více přesvědčují rodiče, ale i samotné děti. Páteřní síť diagnostických ústavů, na ně úzce napojených středisek výchovné péče, dále pak dětských domovů, dětských domovů se školou a výchovných ústavů, to je vysoce profesionální systém, který by měl být odborníky vyzdvihován a ne vystavován polemikám, zda jej zničit hned, nebo v příštích pár minutách.
Osobně podporuji všechny své zaměstnance, aby se vzdělávali, sám se účastním mnoha konferencí, seminářů. Profesionalitu a odbornost považuji za jednu z nejdůležitějších věcí v naší práci.
Pokud to stále ještě někdo neví, ve všech výše vyjmenovaných zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy mohou pracovat pouze plně kvalifikovaní pedagogičtí pracovníci, navíc každý z nich musí absolvovat test z psychické způsobilosti. V těchto zařízeních pak úzce kooperuje tým psychologů, speciálních pedagogů, terapeutů, učitelů, vychovatelů, ale i lékařů, a to vysoce specializovaných. A tato zařízení si dokáží poradit i s klienty, kteří prošli velmi silným traumatem, které neumí zvládnout, a příčinné důsledky se projevují v nepřiměřeném chování. Je snadné kritizovat, ale kdo zvládne silně agresivní dítě, doma týrané, se sklony k závislostem, ve škole naprosto neúspěšné, dlouhodobě se pohybující v závadové partě, se skony k sexuálnímu zneužívání? Ano, i takovéto děti zvládáme. Proto se na nás stále častěji obrací i běžné základní školy s žádostí o radu, pomoc, spolupráci. Proto přibývá rodin, které žádají o umístění svého dítěte na dobrovolný pobyt do našich zařízení. Na druhou stranu je stále mnoho rádoby odborníků, kterým ležíme v žaludku. A proto děkuji za šíření osvěty, kterou bude zcela jistě i tento článek.
Co říci závěrem? Přál bych všem dětem dobře fungující rodinu a milující rodiče. Ve své praxi jsem však viděl mnoho vyhořelých dětských očí, které prosily, aby mohly z rodiny, kde pobývaly, odejít, a byly šťastny, že se o ně někdo postará, nebude jim nadávat, bít je apod. Mnohokrát jsem to zažil i u dětí, které byly svěřeny do pěstounských rodin. Deprivované dítě, které do zařízení přichází, potřebuje vedle základních lidských potřeb klid, přijetí, vytvoření vztahu na profesionální bázi. Tohle naše zařízení umí a poskytuje.
Jsem příznivcem širokého spektra poskytovaných služeb, jsem pro otevřenou diskusi. Jsem však velkým odpůrcem nepromyšlených, unáhlených rozhodnutí, která v konečných důsledcích nejvíce poškozují právě ohrožené děti.
Zdroj obrázku: www.pixmac.cz