Reakce na dokument Vize 2030, část třetí
Redakce Čí je dítě? zveřejňuje třetí část reakcí na výzvu k diskuzi nad perspektivou ústavní péče o ohrožené děti, v návaznosti na koncepční materiál Asociace náhradní výchovy, Vize 2030, který najdete také na webových stránkách asociace. V tomto příspěvku představí své názory na Vizi 2030 RNDr. Mgr. Ladislav Zamboj z Poradny pro občanství /Občanská a lidská práva.
RNDr. Mgr. Ladislav Zamboj, Poradna pro občanství / Občanská a lidská práva
Jak vnímáte roli současných zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy v systému péče o ohrožené děti? Shoduje se Váš názor s názorem publikovaným ve Vizi 2030?
1.1 Zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy v nynějším smyslu, resp. jejich právní (a tím též koncepční a metodologickou) úpravu, považujeme za mimořádně roztříštěnou a nepřehlednou. Výsledkem je, že nejsou jasné hranice mezi jednotlivými typy uvedených pobytových služeb, mezi jejich kompetencemi apod. To vede k situaci, kdy v některých druzích pobytových služeb bývají umísťováni klienti, kteří nemají být cílovou skupinou takových služeb, naopak přes trvale verbálně poskytovateli zdůrazňovanou „provázanost a odbornost" sítě tu je řada klientů, které tzv. nikdo nechce a nedaří se je umístit v potřebném druhu služby; střídají různé druhy služeb na okraji systému, jsou doslova systémem trpěni, nikdo se o jejich skutečné potřeby nezajímá. Typicky se jedná o kombinovaně znevýhodněné klienty, u nichž lze diagnostikovat i psychiatrické znevýhodnění, kteří jsou nuceni opakovaně tam a zpět střídat druhy služeb, představované např. domovem pro osoby se zdravotním postižením, psychiatrickou léčebnou, dětským domovem se školou, a to i několikrát ročně. „Komplikovaného klienta" se ústavy tedy naopak snaží „zbavit" s častým odůvodněním, že pro ně není indikován.
1.2 Zařízení pro výkon ústavní výchovy je zřizováno buď jako některý z druhů služby ve školské soustavě podle zák. č. 109/2002 Sb., a to zpravidla pro děti od 3 let, ale tyto služby příjímají i děti mladší, nebo jako zdravotnické zařízení podle zákona o zdravotních službách č. 372/2011, a to zpravidla pro děti do 3 let, avšak, a to nejen v případě sourozeneckých skupin, zaopatřují i děti starší, nebo jako zařízení sociální péče (domov pro osoby se zdravotním postižením) podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, popř. jako specifický typ zařízení sociální péče v oblasti sociálně-právní ochrany dětí, tzv. zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc podle zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, které by sice mělo představovat dočasný krizový azyl, avšak fakticky je rovněž zařízením ústavní výchovy. Ačkoli princip a smysl všech služeb je zásadně stejný, tzn. poskytovat péči a zaopatření čili ochranu znevýhodněným dětem v obtížné životní situaci, které z nějakého důvodu nemohou vyrůstat doma, tyto jednotlivé služby se řídí jinými předpisy, vycházejí z odlišných koncepčních a filosofických zásad a hodnotových přístupů souvisejících i se zcela odlišně stanovenými kvalifikačními předpoklady vychovatelů, pečovatelů a dalšího odborného personálu. Uvedené však neznamená potřebnou specializaci podle potřeb klienta, ale je pouze důsledkem resortního roztříštění a odlišných legislativně technických přístupů. Charakter ústavní péče je ve své podstatě stále nastaven na kvantitu „obhospodařeného“ osazenstva ústavů v dnes poměrně materiálně blahobytném prostředí.
1.3 Kde naopak dochází ke zcela nesystémovému a nežádoucímu splynutí, je oblast ochranné výchovy, která představuje jedno z ochranných opatření trestního práva, které je možné uložit trestně odpovědnému i trestně neodpovědnému dítěti z důvodu spáchání trestného činu nebo činu jinak trestného. Výkon tohoto opatření je přitom zcela nesystémově upraven integrálně spolu s výkonem ústavní výchovy (tzn. s výkonem opatření nikoli trestního, ale rodinného práva), a to dokonce tak, že je tento výkon v zásadě totožný, pouze s dílčími odchylkami, které představují ovšem marginálie (srov. zákon č. 109/2002 Sb.). To pak vede
k tomu, že stejná služba je ve stejném zařízení a prakticky ve stejném režimu poskytována jako pomoc a ochrana dítěti na základě rodinného práva na straně jedné a na straně druhé nejen jako pomoc, ale především také jako ochrana společnosti před dítětem jako pachatelem trestné činnosti, která tak má vždy povahu trestní sankce. Jinými slovy: rozhodnutí, že je třeba poskytnout pomoc a ochranu dítěti prostředkem rodinného práva často má a může mít pro toto dítě zcela stejný důsledek, jako by bylo stíháno pro trestnou činnost a byla mu uložena trestní sankce. Takový přístup považujeme za zcela nepřijatelný a v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, když odporuje zásadě, že není trestu bez zákona (srov. § 12 odst. 1 trestního zákoníku: Jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze za jejich spáchání uložit.).
1.4 Ústavy se zřejmě dle svých možností zpravidla snaží realizovat jim svěřenou zákonnou působnost a poskytovat služby, tj. péči a zaopatření, svým svěřencům na úrovni, kterou jsou schopny zajistit. Nicméně uvedené systémové, legislativní a z toho plynoucí praktické překážky takovou snahu zjevně stěžují, a to jak z pohledu poskytovatelů služeb, tak, a to především, z pohledu adresátů služeb - tedy v prvé řadě dětí, posléze též jejich rodičů a dalších osob blízkých.
2.1 Z uvedeného tedy logicky vyplývá, že se náš názor s názorem vyjádřeným ve Vizi 2030 buď míjí zcela nebo se protíná pouze okrajově. A to mj. z dále uvedených důvodů:
2.2.1 Jak vyplývá z úvodu Vize (bod 1), nejsou výše uvedené zásadní systémové nedostatky v materiálu vůbec reflektovány. Předně se materiál v důsledku neblahého resortismu zabývá pouze jednou výsečí ústavní péče - tou poskytovanou školskými zařízeními. Její strukturální a legislativní zakotvení má být přitom evidentně zachováno v podobě existující do konce roku 2013 či dokonce v některých bodech je zřejmá snaha i o návrat v čase zpět. Na začátku je správně uvedeno, že systém ústavní péče o děti (a především jeho školská výseč) je českým historickým specifikem. Autoři Vize však nijak nereflektují otázku, proč se právě o takové „specifikum" jedná, tzn. otázku, proč v jiných, českým poměrům příbuzných zemích, takové specifikum zavedeno nebylo, resp. proč bylo po změnách v roce 1989 opuštěno. Tedy, že ono „české specifikum" není ani tolik „české", ale jedná se v první řadě o důsledek sovětizace českého systému pobytové péče, jak byl nastolen počátkem 50. let a je anachronicky dosud udržován.
2.2.2 Nelze se ubránit dojmu, a úvodní pasáž bodu 1 tomu svědčí ostatně jednoznačně, že hlavní vizí, kterou materiál prezentuje, je zachování, resp. dnes již obnovení, dominantní role tzv. diagnostických ústavů v systému školské pobytové ústavní péče o děti. Je-li pod materiálem podepsána „Rada Asociace náhradní výchovy", takové zjištění ovšem nepřekvapí, nahlédneme-li v otevřených zdrojích do personálního obsazení uvedeného orgánu, kde figurují především ředitelé jednotlivých školských zařízení včetně uvedeného druhu služby. Vzhledem ke kvalifikačním předpokladům výkonu práce v dané službě, tzn. zpravidla k absolvování v zahraničí obecně neznámého oboru „speciální pedagogika", lze mít za to, že se jedná o osoby, které se nejen profesně, ale i osobně znají. Zahrnujíc v to právě i ředitele tzv. diagnostických ústavů, na nichž byli a částečně nadále jsou, vzhledem k jejich dominantní roli v dosavadním systému, ředitelé ostatních „podřízených" pobytových služeb závislí. Lze mít proto za to, že autoři materiálu tento sepsali také „ve svém vlastním zájmu", což ovšem jeho relevanci zásadně ovlivňuje.
2.2.3 S čím lze naopak částečně souhlasit, je myšlenka, že je potřeba regionálního a typového síťování krizových služeb sociální prevence včetně pobytových, kam svou povahou patří právě i dosavadní diagnostické ústavy. V tomto smyslu je tak nezbytné odborné i materiální kapacity krizových služeb sociální prevence nejen zachovat, ale dále rozvinout. Toto v materiálu naznačené „síťování“ se ovšem nemůže týkat pouze výseče dosavadních služeb provozovaných v gesci školství, ale musí jít o provázané síťování všech preventivních a pobytových služeb pro děti a rodiny, kde takovým generálním nástrojem je samozřejmě komunitní plán ve smyslu zákona o sociálních službách. Gestorem takového síťování v souladu s komunitním plánem proto v žádném případě nemůže být jakákoli příspěvková organizace či právnická osoba, tím méně zřizovaná státem, tedy dokonce jeden ze sítě poskytovatelů služeb, který je z tohoto pohledu vždy také ve střetu zájmů. Garantem procesu komunitního plánování, a tím i síťování jednotlivých služeb, musí nutně být reprezentativní vykonavatel veřejné správy s jasně stanovenou zákonnou působností i odpovědností, tedy v uvedeném případě kraj jako subjekt odpovědný nejen za rozvoj všech sociálních služeb na území kraje, ale za rozvoj území kraje jako takového. Celorepubliková provázanost pak má být zajištěna spoluprací jednotlivých krajských úřadů koordinovanou Ministerstvem práce a sociálních věcí. Jiný systém z procesního pohledu efektivně fungovat nemůže a z hlediska správního a právně teoretického by ani neodpovídal systému veřejné správy republiky.
2.2.4 Otázka „dobrovolného pobytu" je jistě do budoucna otevřena, nicméně s rozšířením možností nařízených pobytů (srov. soudní výchovné opatření podle § 13a zákona č. 359/1999 Sb.) a zároveň s restriktivnější úpravou nařízení ústavní výchovy podle občanského zákoníku (vždy časové omezení nejdéle třemi roky, možnost nařídit ústavní výchovu i na dobu kratší, např. půl roku apod.) se „preventivní" benefit dobrovolného pobytu výrazně snižuje. Není přitom z logiky věci pravdivá teze, že díky dobrovolnému pobytu nebude nutné vytrhávat děti z jejich prostředí, školních kolektivů a ostatních stálých vazeb na okolí, neboť pokud se týče vazeb na sociální prostředí, nemělo a nemá k takovému vytržení docházet ani v důsledku nařízení ústavní výchovy (což se ovšem dosud i s přispěním činnosti diagnostických ústavů samozřejmě naopak dělo), na stranu druhou jak nařízený, tak „dobrovolný" pobyt pro uživatele - tj. klienta - znamená vždy vytržení z dosavadního prostředí - z pohledu klienta/dítěte je jedno, zda smlouvu o poskytnutí služby uzavírá jeho jménem zákonný zástupce, nebo je nahrazena rozhodnutím soudu. V tomto bodě si materiál tedy logicky odporuje.
2.2.5 Bod 2 (Velikost a struktura zařízení) pak představuje čirý anachronismus, když velikost zařízení definuje již dnes v zásadě dosaženými nejvyššími přípustnými kapacitami pobytových služeb. Je zcela mimo diskusi, že kapacitu jednotlivých pobytových služeb je třeba kontinuálně utlumovat a vize pro rok 2030 by se měla ustálit na kapacitě 8 - 10 dětí na jedno zařízení. Což samozřejmě nevylučuje, aby pomocné odborné služby, schopné ambulantní a především terénní práce zajišťoval jeden poskytovatel pro více zařízení současně.
2.2.6 Bod 3 (spolupráce s rodinou) jde zcela mimo kontext právní úpravy. Zařízení může jednat vždy pouze v běžných záležitostech. Dítě má buď zákonného zástupce ze zákona, tj. rodiče, neplní-li tento své povinnosti a je zbaven rodičovské odpovědnosti nebo v ní omezen nebo její výkon má pozastaven, vykonává pod stálým dozorem soudu jeho povinnosti soudem ustanovený poručník nebo opatrovník, kterým však nikdy nemůže být provozovatel pobytové sociální služby či osoba na provozovateli závislá (vychovatel apod.). Jiná úprava by byla v rozporu s logikou soukromého práva a právního postavení osob, zejména osob, které nejsou plně svéprávné. Zastírající byrokratické slovní spojení „optimalizace vlastního výkonu ústavní výchovy a související administrativy" lze tak číst jednoznačně: vizí autorů je omezení práv rodičů, popř. poručníka či opatrovníka (potažmo tedy dítěte) a posílení práv ústavu bez ingerence soudu. Taková úprava je v moderní společnosti nemyslitelná a svou filozofií patří do počátku 50. let.
2.2.7 Bod 4 se týká přípravy na samostatný život. S obsahem se sice nedá nesouhlasit, nicméně neplyne z něho žádná konkrétní agenda, jedná se o pouhý popis či zbožné přání. Problematika se týká též tzv. návazné péče po výstupu z ústavu a zde lze jen souhlasit se zdůrazněním její závažnosti. Úloha následné péče včetně zakotvení konkrétních nároků mladého dospělého na jasně vymezené služby a podporu by měla být dle našeho názoru v roce 2030 samozřejmostí.
2.2.8 Závěr materiálu, plédující za tzv. evoluční změny a podsouvající čtenáři, že nějaké změny „v nedávné minulosti" byly „mnohokrát náhlé", opět, tak jako jeho začátek (i jeho vlastní obsah) ovšem naznačuje, že jedinou nosnou vizí jeho autorů je zachování stávajícího stavu beze změn. Ani jedna z oblastí kritiky není pravdivá, neboť k významnějším změnám nedošlo a vývoj jak rámce, tak realizace ústavní výchovy ani v posledních 25 ani v posledních 3 či 4 letech zásadnějších koncepčních změn, na rozdíl od blízkého zahraničí, nedoznal. Což ovšem je pochopitelně zásadní chyba. Je-li smyslem „evoluční změny" např. vize, že i za dalších 16 let bude kapacita pobytového zařízení ta samá, jako je zásadně nyní, tj. 32 dětí, přičemž evoluce by měla zřejmě spočívat v eliminaci nynějších kapacitních výjimek (např. dětí 50), je to skutečně „vize" přízemní a je otázka, zda ji za „vizi" vůbec považovat. Materiál navíc přesto implicitně kapacitní výjimky předpokládá („neměla by přesahovat...", tedy za určitých okolností dle autorů zřejmě „může“, tedy stejně jako dnes). Podobně je otázka, co rozumět „evolucí" v případě požadavku „revize spolupráce s orgány sociálně-právní ochrany dětí"; nelze se ubránit dojmu, že je tu zastřen požadavek návratu ke stavu před 31. 12. 2012 a požadavek zrušení závaznosti komplexního individuálního plánu ochrany dítěte, tak aby zařízení nebylo ve svých záměrech s dítětem omezováno nejen rodiči (viz výše 2.2.6), ale ani uvedeným orgánem, zřejmě podle zásady „co jednou schvátí, už nenavrátí".
Jakou odezvu ve Vás Vize 2030 vyvolává?
1. Odpověď vyplývá z výše uvedeného. Zásadně negativní. Vzhledem k obsahu se jedná o materiál, který není bohužel způsobilý být ani podkladem k jakémukoli koncepčnímu jednání o vizi, jak by měla ochrana ohrožených dětí v roce 2030 vůbec vypadat, pokud tedy ona vize není taková, že by tato ochrana měla vypadat stejně jako v roce 2000, neřku-li v roce 1985 či dříve. Slovo „bohužel“ je třeba uvést také proto, že je samozřejmě jinak pravdivá teze v závěru materiálu, že v procesu transformace hrají zkušenosti pracovníků z terénu významnou úlohu, a vzhledem k tomu, že odborné, tj. personální, ale i materiální kapacity zařízení, jejichž jménem autoři materiálu vystupují, budou a měly by být i nadále jednou ze složek systému péče o ohrožené děti. Právě takový postoj, jaký nastínil předložený materiál, může na stranu jednu potřebné transformační procesy neúčelně brzdit, na straně druhé může vést i k deformacím, příp. i k dílčím destrukcím některých složek systému, a tím ke zbytečným ztrátám kapacit, které jsou v systému potřeba. Ani jedno není v zájmu cílové skupiny aktivit v ochraně dítěte - tj. dětí a jejich rodin.
2.1 Materiál vede i k dalším dílčím úvahám opírajícím se o dlouholeté terénní zkušenosti, osobní zkušenosti a prožitky pracovníků naší organizace. V první řadě nelze paušálně souhlasit se závěrem, že diagnostické ústavy respektují nejlepší zájem dítěte při jeho umísťování do jednotlivých zařízení (dnes systematicky správně již nikoli v oblasti ústavní výchovy). Opakovaně byly našimi pracovníky zaznamenány situace, kde okolnosti umístění vedly k závažným pochybením, zda takový zájem zcela jednoznačně nepřevážily zájmy jiné – např. osobní vazby pracovníků diagnostického ústavu na jednotlivá zařízení v „jejich“ síti vedoucí často k umísťování dětí daleko od bydliště, před tím ovšem také ke zbytečným tzv. diagnostickým pobytům dětí v těch případech, kde není co „diagnostikovat“. Obecně známým problémem je tu také kumulace problémů dětí během pobytu. A opakovaně naši pracovníci zaznamenávali mnohdy restriktivní, hostilní vztah ze strany ústavů k rodičům. To ostatně souvisí s předloženým materiálem, z něhož je implicitně znát nepřátelské naladění vůči přirozené rodině dítěte.
2.2 Z materiálu je zřejmá spíše snaha o to, aby se do ústavní péče realizované v oblasti, na níž mají autoři Vize vliv, dostávalo a v ní setrvávalo co nejvíce dětí, proto také v materiálu chybí jakýkoli byť i jen náznak vize transformace péče - od ústavní k rodinné péči - o tyto děti, tak aby do systému nebyly umísťovány nejenom děti do tří či čtyř let, ale ani děti do 6 let věku. Péče o tyto děti, za předpokladu, že ani po masívní podpoře biologických rodičů a širší rodiny nemůže probíhat u nich doma, musí být nahrazena, po omezenou dobu, výhradně náhradní rodinnou péčí. Přitom taková koncepce je i např. na Slovensku či v Polsku nejen součástí nějaké „vize pro rok 2030“, ale současnou, aktuální agendou. Stejně tak materiál neřeší otázku, jak má být naloženo s neobsazenými zařízeními a jejich personálem, kde by měla být vzata v úvahu možnost transformace na jiný druh služby (např. sociální, popř. i azylové bydlení s doprovodnými podpůrnými službami, středisko služeb sociální prevence apod.), když uzavření ústavu, propuštění personálu a případně i prodej majetku znamená pro systém péče o ohrožené děti zcela zbytečnou ztrátu; je to ovšem zřejmě proto, že vizí je zachování nejen systému, ale i jeho kapacit bez jakýchkoli změn. Materiál ani slovem nenaznačuje, jakou mají autoři vizi v oblasti práce s dětmi i rodinami, tak aby v rámci schématu povinného nejvýše tříletého intervalu k provedení nového soudního řízení ve věci trvání ústavní výchovy tyto děti mohly být z ústavní výchovy propouštěny dříve než v dospělosti. A nakonec materiál zcela z předmětu svých úvah vylučuje přitom zcela zásadní problematiku dopadu vědeckých poznatků týkajících se strádání dětí v souvislosti s jejich deprivací v ústavní péči i po ní ani se nezabývá cestami a možnostmi, jak tyto následky ústavní péče eliminovat. Materiál se snaží vzbudit dojem, že v české společnosti rodiny nefungují a že se člověk neobejde bez „odbornosti“ všemožných „pedií“. Toto podceňování přirozené funkčnosti rodin je nemístně troufalé. Raději se proto inspirujme výzkumy a prací např. profesora Langmeiera: „Někdy slýcháme argumentaci, že by člověk měl nejprve dlouho studovat psychologii a pedagogiku, než se stane rodičem. Je sice jisté, že lepší poznání vývoje je žádoucí a může v mnoha případech pomoci, ale přirovnávat výchovu k přípravě na povolání je zásadně nesprávné. Vývoj dítěte je ve skutečnosti daleko více závislý na spontánním soužití všech členů rodiny než na křečovitě řízené pedagogické činnosti.“ (Langmeier, Krejčířová, 1998, s. 317).
Jakou vidíte budoucí roli institucionálních zařízení pro děti?
1.1 Ústavní výchova představuje vždy až poslední možnost v rámci jiných forem péče o dítě. Prioritní je tedy prevence. Proto také je na prvním místě nutnost sjednocení gesce nad výkonem pobytových sociálních služeb pro děti, ať již krizových služeb sociální prevence (dosavadní diagnostické ústavy, střediska výchovné péče, dětské domovy pro děti do 3 let a zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc), tak pobytových služeb sociální péče (ostatní ústavy). Jak uvádí vize slovenského Ústředí práce, sociálních věcí a rodiny, je třeba postupné přesouvání zdrojů (personálních, materiálních, finančních) ze systému zařízení pro výkon rozhodnutí soudu do prevence v terénu, do podpory a pomoci rodinám. U nás však, jak vyplývá z rozpočtových ukazatelů, jsou tyto prostředky, dosažené úsporami souvisejícími se snižováním kapacit pobytových služeb, v důsledku roztříštěnosti systému mimo oblast sociálních věcí rozpuštěny na zcela jiné agendy jednotlivých resortů, které s pomocí ohroženým dětem a jejich rodinám vůbec nesouvisejí. Čím později tedy ke sjednocení systému dojde, tím těchto rozpočtových prostředků původně určených na služby ohroženým dětem bude právě na uvedené preventivní programy méně, ve zřejmém rozporu se zájmem ohrožených dětí a rodin. To představuje velmi akutní a zároveň prakticky lehce řešitelný problém, nevyžadující ani nijak rozsáhlé legislativní změny. Sjednocení gesční - resortní by měl tedy být první krok.
1.2 Druhým krokem by pak mělo být i legislativní sjednocení, a to přirozeně předpisy z oblasti sociálního zabezpečení, s výjimkou výkonu trestního ochranného opatření - ochranné výchovy - které by podobně jako zabezpečovací detence (která je svou povahou s ochrannou výchovou příbuzná) mělo být upraveno trestními předpisy.
2. Legislativa vytváří pouze rámec, který může, ale nemusí být naplněn dle úmyslu zákonodárce. Následovat by proto měl rozvoj všech sociálních služeb pomoci ohroženým dětem a jejich rodinám, ve vzájemné provázanosti, s cílem vybudování efektivní a komplexní krajské sítě služeb, kdy potřebná služba na základě vyhodnocení potřeb uživatelů bude dostupná všem potřebným, a to v náležité kvalitě a na náležité odborné i lidské úrovni.
Zdroj obrázku: www.pixmac.cz