Reakce na dokument Vize 2030, část druhá
Redakce Čí je dítě? prezentuje druhou část reakcí na výzvu k diskuzi nad perspektivou ústavní péče o ohrožené děti, v návaznosti na koncepční materiál Asociace náhradní výchovy, Vize 2030, který najdete zveřejněný i na webových stránkách asociace. V tomto příspěvku se dozvíte názor Mgr. Šárky Bryknerové z Poradenského centra pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou a ředitele Dětského domova Volyně, PhDr. Mgr. Jiřího Pána.
Mgr. Šárka Bryknerová, Centrum J. J. Pestalozziho, o.p.s., vedoucí, Poradenské centrum pro děti mládež s nařízenou ústavní výchovou
Komentáře na dotazy týkající se dokumentu Vize 2030
• Jak vnímáte roli současných zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy v systému péče o ohrožené děti? Shoduje se Váš názor s názorem publikovaným ve Vizi 2030?
• Jakou odezvu ve Vás Vize 2030 vyvolává?
• Jakou vidíte budoucí roli institucionálních zařízení pro děti?
Role ústavních zařízení je a bude i nadále nezastupitelná, a to i přes všechny dosavadní snahy o posílení náhradní rodinné péče. Jak je patrné z každoročních statistik o počtu dětí v ústavní péči, nebude třeba zařízení rušit a možná ani omezovat jejich počet, protože bude dál potřeba mít kam děti umístit. Souhlasím s tím, že některá zařízení zcela chybí, jako jsou VLO nebo zařízení pro krátkodobé dobrovolné pobyty. S tím souvisí nedostatek ambulantních zařízení s odborníky pro rodiče, kteří potřebují sami sobě nebo se svým potomkem „pomoci”, a to především ve složitém období dospívání. Nejde tu jen o pedagogicko-psychologické poradny, které jsou mnohdy zavalené svou prací a diagnostikováním dětí, ale o různá centra psychologické pomoci, poradenská zařízení nabízející sebezkušenostní skupiny, preventivní programy atd. Těch je nedostatek, navíc to mnohdy bývají sociální služby, které jsou neustále podfinancovány. Z mého pohledu by však možná některá zařízení ústavní výchovy potřebovala určitou rehabilitaci, někdy lehčí, jindy více intenzivní. Jde o zamyšlení se nad různými pravidly domovů, nastavení spolupráce s ostatními (i neziskovými) subjekty, o roli vychovatelů a jejich osobnostní předpoklady, jde také o vedoucího zařízení a styl jeho vedení.
Vize – toto slovo velmi pěkně nasedá na bod č. 4 - ukončení pobytu dítěte v zařízení. Protože jak vidíme my z praxe, některé dovednosti, které by děti měly mít do života, jsou opravdu pouze v rovině vizí. Také my máme vize, kolik toho děti naučíme, co jim předáme, stále s nimi opakujeme, mluvíme s nimi o problémech, trénujeme situace, ale pak se znovu a znovu setkáme s neúspěchy a selháním. Domnívám se, že velmi silně se orientovat nebudou, někteří pak později v životě možná ano. Jde však o to, aby mladí lidé měli alespoň základní orientaci a povědomí, které jim umožní více se začlenit, najít si a udržet práci, udržovat zdravé vztahy, zkrátka svůj život zvládat bez stálé závislosti na někom (stát, partner, rodina, pracovníci sociálních služeb…). Souhlasím s tím, že domovy a ústavy jsou často negativně vnímány veřejností a koluje ohledně nich několik mýtů, jak je uvedeno v odůvodnění pro vznik Vize 2030. V tomto ohledu je Vize 2030 jistě důležitým dokumentem a zamyšlením.
Spíše než o budoucí roli institucionálních zařízení jde o roli vychovatelů, jejich osobnostní kvality, předpoklady pro výkon této profese. Dobrý vychovatel je zkušený pedagog, ale i kamarád, umí pomoci, zachytí varovné signály, pomáhá dítěti, učí ho, spolupracuje s rodinou i ostatními subjekty (škola, neziskovka, psycholog…) a hlavně při své práci používá cit a zdravý rozum. Vychovatel je pro dítě velmi důležitý, měl by být pro dítě vzorem, i morálním. Především vychovatelé tvoří atmosféru a obraz domova, o čemž nás děti stále přesvědčují.
Líbilo by se mi mít domovy, které jsou otevřené rodinám, lidem zvenku, pracovníkům organizací, které se jim snaží pomáhat s jejich prací. Domovy s odborníky, kteří s dětmi pracují komplexně na celkovém rozvoji jejich osobnosti. Domovy, ze kterých se neutíká, kde je přátelská atmosféra a které nejsou vnímány negativně, protože domovy (všechny typy) budou i nadále potřebné. Jejich role, práce vychovatelů a celého personálu je také někdy nedoceněná, velmi potřebná a v mnoha případech obětavá. Zvláště v tom, že rodiče svou roli nezvládli a na jejich místě je někdo, kdo musí zodpovědně tuto roli vykonávat. Navíc si jejich práce (vychovatelů, domovů) ostatní všímají daleko více než vlivu rodičovské výchovy.
PhDr. Mgr. Jiří Pán, ředitel, Dětský domov, základní škola, školní jídelna a školní družina Volyně
V posledních letech jsou dětské domovy a systém státní institucionální péče neustále napadány, kritizovány a pomlouvány. Argumentuje se nepravdivými údaji, ale není nikdo, kdo by se postavil na jejich obhajobu.
Důvody vidím v následujícím:
• Nezasvěceným se zdá, že péče je moc nákladná - ať se někdo z odborníků pokusí o vyčíslení všeho, co dítě dostává v běžné rodině, a porovná to s náklady na dítě v dětském domově.
• MŠMT nemá mezi pracovníky fundovanou osobu, která by byla schopna na pomluvy a křivá nařčení odpovědět, argumenty doložit a vyvrátit to, co je do laické veřejnosti opakovaně tlačeno přes masová media /rozhlas, televize, časopis, deníky…/.
Vámi položené otázky svědčí o tom, že sám nemáte v péči poskytované institucionálními zařízeními jasno.
Záměr MPSV a dr. Macely – dát děti z institucionální péče do péče pěstounské nelze realizovat, neboť není dostatek pěstounů /zájemců o tuto činnost/, i když se pomalu pěstounská péče nabízí nezaměstnaným… a náklady spojené s pěstounskou péčí by jistě překročily výdaje vynaložené na institucionální výchovu a vzdělání.
Anglický model přecházení dětí po určitém čase z rodiny na rodinu je frustrující pro dítě, které to podstoupí, mnohem víc, než frustrace dítěte v dětském domově při uvědomění si, že frustrované dítě do systému vstupuje už na jeho počátku, a to ať vstoupí do DD nebo pěst. péče. V dětském domově si dítě určitý vztah s „tetou“ udělá, v pěstounské rodině je to zakázané.
Tuto skutečnost potvrdili samotní Angličané, ale u nás musí být stále nějaký vzor – někdo nás musí něco učit, i když naše metody jsou mnohem lepší než ty, co kopírujeme a po letech zjistíme stejný výsledek.
Pokud rodiče nemají o výchovu svých dětí zájem, svým chováním a jednáním jim nejsou příkladem, ať je vychovává někdo jiný – pěstouni ze širší rodiny či stát prostřednictvím svých institucionálních zařízení. Pokud bude jejich výchova a péče v souladu s požadavky společnosti, bude to jen dobře a nemusí se kritika vznášet ani nad jednou stranou.
K rozhodnutí o péči se však musí přistupovat rychle, když se zjistí, že rodinná péče je nedostačující, nesmí se otálet s rozhodnutím, neboť pozdní rozhodnutí může způsobit mnoho problémů ať pěstounům nebo institucionálnímu zařízení.
K Vašim otázkám:
1. Jak vnímáte roli současných zařízení …
S názory vize 2030 se shoduji.
2. Jakou odezvu …
Obsah Vize přesně v jednotlivých bodech reaguje na názorovou hladinu, která je občanům této země „masírována“ do podvědomí.
Všech 9 bodů zcela konkrétně odpovídá na to, co se šíří v médiích.
3. Jakou vidíte budoucnost…
- systém institucionální péče bude pokračovat
- systém je nejpropracovanějším, je dlouhodobým realizováním ověřen na všech dětech bez ohledu na barvu pleti, zdravotní stav jednotlivce…sleduje nejen výchovu, ale i vzdělání, což je velice důležité
- přes množství výtek, které jsou vznášeny proti jeho působení, se jako jediný může prokázat tím, že všichni pracovníci systému jsou vysokoškolsky vzdělaní
- v systému institucionální péče je zařazena řada jedinců, kteří jsou intelektově, motoricky, zdravotně handicapováni a o ty není zájem z řad pěstounů
- pokud systém institucionální péči zrušíme, nebude nikdo, kdo by se o tyto jedince postaral
- s ohledem na záporný přístup k dětským domovům a nedostatek pěstounů se bude brzo řešit situace s dětskými tlupami ve městech,…jako se s tím potýkají některé země výchovu i západu
Zdroj obrázku: www.pixmac.cz