Rozhovor s ředitelem DDÚ Plzeň Mgr. Viktorem Vanžurou
Co považujete na současném systému péče za pozitivní a co je naopak potřeba změnit?
To je složitá otázka. Za pozitivní považuji, že je o dítě nějakým způsobem postaráno v situacích, kdy musí odejít z rodiny, a v danou chvíli není možné jiné řešení. Jde o situace, kdy je dítě v ohrožení života, nebo podmínky pro jeho zdárný vývoj v rodině jsou katastrofální. Pokud takováto situace nastane, ústavní výchova, která bude postavena na odborné péči a bude splňovat všechny předpoklady kvalitního odborného přístupu k dětem, nebude brána jako ústavní výchova od 0 do 18 let, rozhodně má svůj smysl, svoje uplatnění.
Je možné zachránit dítě, které je v zoufalé situaci, překlenout určitou kritickou dobu v emocionálně stabilizovaném prostředí a hledat další možnosti, co s dítětem dál. V ideálním případě by se mělo podařit znovu nastartovat rodinu, což je věc, kterou by dobře fungující tým v ústavní péči mohl zvládnout, pokud by měl daleko více prostoru pro práci s rodinou. V ústavních zařízeních by měli být v mnohem větší míře vyškolováni rodinní terapeuti, kteří budou schopni zvládnout celý rodinný systém, protože není možné zaměřit se pouze na dítě. Velké negativum stávajících ústavů nebo vůbec celého systému je, že se zaměřujeme primárně na dítě, ale já bych se rád zaměřoval na celý komplex - sourozence, rodiče, prarodiče - a šel bych i dál: dítě vyrůstá v nějaké obci a ta obec by měla být do celkového řešení situace nějakým způsobem zatažena.
Setkáváte se ve své praxi často s případy, kdy je možné říci, že selhala prevence? Například při mapování toho, co se v rodině a životě dítěte událo, zjistíte, že je tam vlastně celá řada problémů a signálů, které se daly zachytit dříve?
Určitě ano. V 99 % případů dítě přichází do ústavní výchovy, protože selhává rodina. Rodiče mnohdy neumějí vychovávat a starat se o své děti, mnohdy mají ze svých rodin, od svých rodičů naučeno, že tímto způsobem se dítě „vychovává“. Velmi často ale také vychovávat nechtějí, jedná se o patologické rodiny, kde se vyskytuje agresivita, alkohol a další věci.
Kdyby tedy s takovou rodinou někdo pracoval, kdyby měla odbornou podporu, tak by se dítě nemuselo dostat až k vám?
Pokud by od samého začátku správně fungovaly sociální pracovnice (kterých by bylo větší množství), kdyby více pracovaly v terénu, vytipovávaly si ohrožené rodiny a od narození dítěte s nimi pracovaly, tak by dítě nemuselo skončit v ústavní výchově. Samozřejmě určité zanedbatelné procento ano, nikdy se totiž nevyvarujeme toho, že budou existovat agresivní rodiče, kteří jsou schopni svému dítěti ublížit. Nechť takové dítě na určitou dobu skončí v ústavní výchově, kde mu bude pomoženo, a hledá se jiná cesta. Pro mě je nepřípustné, aby takové dítě zůstávalo v rodině, která jej ohrožuje. Takové rodiče nepovažuji za rodiče.
Kde ve vámi nastíněném systému podpory rodiny, prevence odebrání dítěte z rodiny, vidíte úlohu ústavních zařízení? V ambulantní podpoře, poradenství rodinám nebo podpoře profesionálů, kteří pracující s rodinou?
Ústavní výchova jako taková je velmi zprofanovaný název. Raději bych použil pojem rezidenční péče. Určitě má své opodstatnění, protože ať se budeme snažit sebevíc, tak nám sítem podpory a pomoci rodině propadne určité množství dětí, které budou indikované na pobyt v zařízení. V současnosti k nám ve stále větším počtu přicházejí děti, které mají výrazné problémy s chováním, a ambulantní péče u nich nestačí.
Mám tu výhodu, že součástí budovy DDÚ u nás je také středisko výchovné péče. Poměrně velké množství dětí začne ambulancí v SVP, projde dobrovolným dvouměsíčním pobytem v SVP a zhruba během půl roku až roku se stejně dostane do diagnostického ústavu, odkud přechází do dětského domova se školou nebo do výchovného ústavu. Jsou prostě děti, které jednoznačně směřují k umístění v zařízení ústavní výchovy, protože nejsou schopny zvládat fungování ve společnosti. Problém ovšem je, že to jsou zpravidla děti ve věku 13-16 let. Nejsou to děti osmileté, nebo přesněji navštěvující první stupeň ZŠ. A u těchto dětí nastala chyba už mnohem dříve.
Pojďme se tedy zaměřit na to, co je třeba udělat pro změnu tohoto stavu. Co vám ve vaší práci chybí z hlediska spolupráce s jinými subjekty, ať už jsou to OSPODY, školy, obce, kraje nebo i ministerstvo? Co je potřeba změnit, aby prognóza těchto dětí nebyla tak špatná, aby se jim dařilo pomoci, aby se dříve zjistilo, že je dítě v rodině ohrožené a je třeba rodině pomoci?
Určitě musí dojít ke změnám v zákonech, v nichž by měla být zakotvena povinnost obce postarat se o svého občana, který se vrací ze zařízení ústavní výchovy nebo i z vězení. Za první republiky každá obec měla svého „blázna“, o kterého byla schopna se postarat. Fakt je ten, že samotná rodina to nezvládne, a bohužel z našich statistik vyplývá, že velmi často to ani zvládnout nechce. Jakmile dítě zůstává v ústavu déle než rok, jsou zpřetrhány rodinné vazby. Pokud se rodina v této době nedokáže nastartovat a motivovat ke změně, šance na návrat dítěte do rodiny se snižují na minimum. Já bych rád vnímal dítě-klienta jako celý soubor lidí a nikoli izolovaně. Je zapotřebí pracovat s celou širší rodinou dítěte tak, aby rodina byla motivovaná, aby věděla, že má zodpovědnost za své dítě a pokud udělá potřebné změny, tak se k ní dítě opět může vrátit.
Mluví se o možnosti sloučení problematiky péče o ohrožené děti pod jedno ministerstvo, pravděpodobně MPSV. Co si o tomto návrhu myslíte?
V případě dětí, které plní povinnou školní docházku, je pro nás snazší být zařízením v resortu MŠMT, protože je tam obrovská provázanost se školstvím. Jinak je tomu v dětských domovech, protože jejich fungování se více blíží sociální péči. Jsou tu dvě roviny. Mnoho let se o resortním rozdělení, resp. sjednocení na úrovni ministerstev, diskutuje, mluví se o tom na seminářích. Je to samozřejmě jedno z řešení, ale podle mého názoru je mnohem důležitější, aby lidé v rámci ministerstev nebo i v rámci odborů na jednom ministerstvu, byli schopni mezi sebou komunikovat a domluvit se. To je to, co tu chybí. Pokud jednotlivé resorty budou schopny domluvit se a postupovat společně, je úplně jedno, pod jaké ministerstvo dané zařízení spadá. Obecně si ale nemyslím, že se podaří celou problematiku sjednotit pod jedno ministerstvo.
Z hlediska jednotného přístupu se mluví o standardech práce, které už fungují v sociálních službách a jsou postupně zaváděny také do práce sociálních pracovníků. Pokud vím, uvažovalo se o zavádění standardů také v resortu školství. Vidíte jako možné řešení to, že standardy sjednotí práci, postup lidí?
Určitě ano. Já jsem velkým příznivcem standardů, a byť nemusíme, tak se snažíme určité standardy vytvářet. Ve výsledku to není výhodné jenom pro děti, ale i pro pracovníky. Všichni vědí, podle čeho se jede, odbourává se tápání, vymlouvání. Pracujeme s lidmi. V tom jsem zastáncem standardů. Čím propracovanější budou, tím lépe.
V současné době se připravuje novela zákona o sociálně právní ochraně dětí, která zavádí profesionální pěstounskou péči. Co si o tom myslíte?
Velmi pěkná myšlenka. Přiznávám, že nejsem příliš odborník na tuhle problematiku. S pěstounskými rodinami mám bohužel převážně negativní zkušenosti. Přicházejí k nám děti z pěstounských rodin, kde se to nepovedlo, a dokázal bych vyjmenovat desítky případů, kdy ty děti přišly v daleko horším stavu, než když jsme je tu měli dva roky předtím. Bohužel.
Tím nechci zatracovat pěstounskou péči jako takovou, ale je potřeba velmi pečlivě vybírat, je potřeba mít vytvořený mechanismus, který vytipuje vhodné pěstouny, vyškolí je, bude je dlouhodobě podporovat, provázet a umožní jim obrátit se na odborníky. Kdykoli to bude potřeba. Stejně tak je třeba podporovat, aby i pěstouni mezi sebou mohli komunikovat, sdělovat si radosti, strasti, zkušenosti, hledání cest. Tohle není možné bez skutečně velmi sofistikovaně vypracované odborné podpory. Pokud ale tohle nebude, je masivní přesun dětí do pěstounské péče možná horší než ústavní výchova. Pokud bychom teď řekli, že potřebujeme pěstouny, proto uděláme náborovou kampaň, může to skončit obrovským malérem. Pokud se nám přihlásí tisíce lidí, že chtějí dítě do pěstounské péče, a nebude tu mechanismus výběru, vzdělávání, kontroly a provázení pěstounských rodin, opravdu riskujeme, že těm dětem bude spíš ublíženo.
Dosud se bavíme především o tzv. dlouhodobé pěstounské péči, kde se příliš nepočítá s návratem dítěte zpět do původní rodiny. MPSV ale uvažuje i o zavedení takových forem pěstounské péče, které by byly součástí procesu sanace rodiny. Jak vidíte tuhle možnost? Chybí vám v současném systému? Máte tu děti, které byste potřebovali dávat ne dál do dětského domova, ale do náhradní rodiny, protože víte, že pokud se bude pracovat s rodinou, tak se dítě bude moci po určité době vrátit zpět?
Určitě ano. Dovedu si představit, a byl to i můj záměr, že DDÚ bude mít pár pěstounů, kteří budou zaměstnanci DDÚ. To může být cesta, ale je potřeba postavit ji na odbornosti. Stejně jako v případě ÚV je potřeba velmi citlivě přistupovat k navazování vztahu profesionální pěstoun – dítě. Vše by se mělo odehrávat v emotivně neutrálním prostředí, pěstoun by si neměl uspokojovat nějaké své potřeby, měl by dělat všechno proto, aby se na něho dítě nenavázalo tak drasticky, že se nebude chtít vrátit do původní rodiny. I to je jedno z negativ ÚV – v DD je spousta tet, které si na sebe děti naváží, je to příjemné pro tu tetu, na druhou stranu ten pobyt jednou skončí…
Měly by podle vás být v zákoně pevně stanoveny důvody, které nemohou být důvodem pro nařízení ÚV? Nebo zmiňme jiný případ – nejlepší zájem dítěte, který taktéž zatím není nikde legislativně zakotven...
Samozřejmě že důvodem pro umístění by neměla být špatná ekonomická situace rodiny. Na druhou stranu, u téměř všech dětí, které k nám přicházejí ze sociálně slabých rodin, to není jediný důvod. Když to rozklíčujeme, jdeme do hloubky, zabýváme se celou rodinou, zjistíme, že sice nemají střechu nad hlavou, ale o tu střechu nad hlavou přišly, protože otec je těžký alkoholik, protože je to agresor, který bije manželku i děti, protože dítě nechodí dlouhodobě do školy, protože nemá vytvořeny základní předpoklady pro to, aby mohlo chodit do školy.
Nemohu z toho tedy vyvozovat závěr, že rodina dítěte nemá kde bydlet, a proto dítě skončí v ústavu. Ne vždycky to tak je, je to více aspektů dohromady. Když se tím budeme zabývat, tak 80 % našich dětí je ze sociálně slabých podmínek. Většina rodičů nezvládá ani základní věci, jako zajistit fungování své rodiny, protože se to nenaučili už od svých rodičů, takže nemůžou učit svoje vlastní děti, jak fungovat v rodině. Je to takový začarovaný kruh. Ale je potřeba si říct, pokud normálně fungující rodina přijde o střechu nad hlavou, většinou existuje širší rodina, která je případně schopna se o dítě postarat. Pokud tomu tak není, je problém hlubší. Pak potřebují podporu zvenku a souhlasím s tím, že dítě nemůže jít do ÚV, musí nastoupit nějaká ambulantní péče, terénní pracovník.
Dovedu si představit, že DDÚ bude v omezeném množství přijímat děti na dvouměsíční dobrovolné pobyty, protože tady jsou a budou děti, které to potřebují. Jsou děti, kterým pobyt ve skupině velmi prospívá, pak rozkvetou a nastartují se daleko snáz, než když budou dál v rodině. Polovina dětí by mohla zůstat v rodinách s tím, že v DDÚ budeme mít odborníky, kteří budou chodit do rodin. Aktuálně to nejde. Nebo bude daleko propracovanější ambulantní péče, mnohem víc se bude pracovat s prevencí, daleko víc se bude pracovat s rodinou.
Rozhovor byl zrealizován 29. srpna 2011.
Zdroj fotografie: www.sxc.hu