Rozhovor Macela - Cpinová: Je třeba rodinu vtáhnout do dění
POHLED NA VZDĚLÁVÁNÍ PRACOVNÍKŮ
MACELA Termín sociálně - právní ochrana dětí vznikl v roce 1952. Do té doby to byla péče o mládež a péče o dítě a OSPOD si vlastně nese dědictví tohoto represivního řádu. Třeba i v televizi je vždy sociální pracovnice prezentována jako „paní zubatá“, ne jako příslušnice pomáhající profese. Chceme, aby OSPOD vykonával opravdovou sociální práci a stal se orgánem pomáhajícím. S tím souvisí i to, že řada opatření, která mohl dělat správní orgán, se postupně bude převádět na soud. To se netýká jen diagnostických ústavů, to se týká i sociálních pracovníků, trend je takový, že zásadní opatření do života rodiny, o nichž mohl doposud rozhodovat úřad, bude napříště rozhodovat soud. Samozřejmě nemohu tvrdit, že všech 1.818 pracovníků sociálně – právní ochrany dětí je ideálních, ale snažíme se do pracovníků investovat velké prostředky prostřednictvím vzdělávání. Nová zákonná úprava přinášející standardy kvality práce by měla znamenat mimo jiné personální posílení této agendy. Standard, jak má vypadat před, jak má být personálně obsazen, jaké má mít zázemí, vybavení atd., žádná jiná úřední agenda v této zemi nemá. Standardizace je proces, díky němuž bychom se měli během roku a půl dostat k optimálnímu počtu lidí na úřadech, včetně toho, že to obcím bude zaplaceno.
CPINOVÁ A já tady souhlasím s panem ředitelem, naším cílem je vzdělávat a dávat co nejvíce peněz do vzdělávání pracovníků, kteří pracují s dětmi, které jsou v riziku, a to protože jde vlastně o nejefektivnější investici do vzdělání. To platí i u dětí, samozřejmě.
MACELA Je třeba doplnit, že součástí vzdělávání jsou sice dovednosti a odbornost, ale pak je zde další velká oblast a tou je přístup pracovníků. Předsudky a stereotypy. Prostředí sociální práce, ale samozřejmě i zařízení trpí celou řadou předsudků. Je to vidět třeba i v mailech, které si pracovníci mezi sebou posílají. Od rasových předsudků po nedůvěru k rodině jako takové, k rodinnému prostředí. To jsou věci, se kterými se musí naprosto cíleně pracovat. Já chápu, že pracovníci jsou často i unavení životní zkušeností, protože když se člověk neustále setkává s nějakou patologií, tak zákonitě vyhoří. Mám zkušenost, že řada Vašich kolegyň a kolegů ze zařízení, paní ředitelko, už jsou z toho tak otrávení, že vůbec nevěří, že může nastat nějaký pozitivní posun, že vztah s rodičem pro dítě může být důležitý.
CPINOVÁ …moje myšlenka, a teď budu mluvit jenom za sebe, je taková, že vzdělávat naše pracovníky a posilovat jejich odbornost může vést k odbourání stereotypů a zabránit rychlému vyhoření. Většinou se říká, že zapálená stodola rychle hoří, pracovníci do systému mnohdy vstupují skutečně s nadšením, ale s takovým nadšením, s takovým velkým očekáváním, že změní svět, že oni všechno vyřeší, a potom to tak úplně není. Je to o obrovské trpělivosti a zejména o osobním sebepoznání. To znamená, že cesta vzdělávání je cesta k sobě, a to jak sebezkušenostními a sebepoznávacími výcviky, učením se sociálních dovedností, tak i komunikací. Zejména komunikací, na kterou je třeba se zaměřit, protože na rozdíl třeba od medicíny jsou následky špatné péče o ohrožené dítě a rodinu v naší profesi vidět až mnohem později. Jak já říkám, rány na duši nejsou tak patrné a jsou viditelné třeba až za hodně, hodně let. Stává se, že spousta lidí naší profesi nerozumí, proto používám takovou metaforu, srovnání, že k nám někdy stejně jako k lékaři přijde dítě, které takzvaně „nemá jednu nohu“, a my mu musíme dát protézu. A některé dítě naučíme jezdit na kole i s protézou, a některé nenaučíme. Ale proto abychom ho to naučili, potřebujeme nejlépe znát sami sebe. Tak je to vždy v práci s lidmi, protože mnohdy řešíme přes klienta spíše své ambice a očekávání, než očekávání toho druhého.
POHLED NA TO, JAK SNÍŽIT POČET DĚTÍ V ÚSTAVECH
Co vlastně mohou udělat vaše rezorty proto, aby se do ústavů dostávalo méně dětí? Proč 30 % všech umístěných dětí jde do ústavního zařízení ze sociálních důvodů, a to i přestože existuje stanovisko Nejvyššího soudu či novela zákona o rodině, která říká, že čistě sociální nebo bytové důvody nemohou být důvodem pro odnětí dítěte z rodiny?
MACELA Nejprve řeknu, co může udělat náš rezort a pak představu, co pro to může udělat sektor školství. Za prvé, musíme vybudovat záchytnou síť včasné intervence, síť, která řeší problém v okamžiku, kdy opravdu nastává. Protože děti, které se dostávají do školského systému, sem většinou přicházejí s problémy, které nastaly před mnoha lety. Je potřeba natvrdo držet gatekeeping (pozn.: jasné nastavení pravidel pro průchod dítěte systémem. Pokud je možno řešit problém dítěte v rodinném prostředí, musí systém vyvinout veškeré úsilí, aby dítě mohlo v přirozeném prostředí setrvat, a nemůže ho poslat do dalšího typu služby. Jde také o jasné dodržování hierarchie původní rodina – náhradní rodinná péče – ústavní péče), jinak se systém nepřinutí, aby dělal opravdu složitou práci. Pro sociálního pracovníka nemůže být jednoduchých řešením umístění dítěte do ústavní výchovy v dilematu, jemuž jsou sociální pracovníci často vystavováni: „Mám to dítě ještě nechat doma, nebo ho někam umístit?“ Z pohledu člověka, který nese odpovědnost, je jednodušší přenést ji na jinou službu (např. ústav), zatímco když dítě zůstane v rodině, tak odpovědnost, že se dítěti nic nestane, že rozhodnutí bylo správné, zůstává na pracovníkovi.
Nicméně všechny současné kroky, novela zákona o sociálně – právní ochraně dětí i nový občanský zákoník jasně vedou systém k dodržování jasných postupů, systém musí odpracovat veškerou možnou pomoc původní rodině, musí odpracovat to, že pro každé dítě se hledá náhradní rodinná péče. Dosud jsme například pracovali s kategorií „vhodného“ dítěte pro náhradní rodinnou péči. Nově pokud je podán návrh na „ústavku“, na jakékoli umístění dítěte mimo rodinu, automaticky se spouští systém vyhledávání náhradní rodinné péče pro toto dítě. Samozřejmě, že jde-li dítěti o život a o zdraví, tak se v některých případech musí urgentně do pobytového zařízení umístit. Ale tím práce nekončí, tím celý proces začíná, zjišťuje se, zda je šance na návrat dítěte, zda je nějaká šance na náhradní rodinnou péči atd. Myslím si, že my musíme práci přenést přímo k rodinám. Jsme hodně navyklí na to, že je tu stát, který to vyřeší.
CPINOVÁ Aby rodič přijal zodpovědnost.
MACELA Mně se líbí, co na západě dělají už běžně jako metodu sociální práce a začínají s tím Slováci - rodinné konference. My jsme zatím dospěli k případovým konferencím, tj. aby se vůbec bavili odborníci s rodinou pohromadě. Ale jsou i rodinné konference, kde se problém řeší přímo v té rodině. Probíhá vlastně tak, že sociální pracovník se stává moderátorem řešení, kdy je do něj zapojena celá širší rodina.
CPINOVÁ Takovým mediátorem.
MACELA Zajímavé by to bylo například u řešení složitých rozvodových kauz, u nichž někdy nakonec dítě skončí v ústavu. Rodinná konference spočívá v tom, že je-li nějaký problém v rodině, pozvou se nejen rodiče a dítě, ale celé širší rodinné prostředí. Což je potenciál, se kterým se nepříliš pracuje v České republice. A rodině se nastíní problém, řekne se vize případného neúspěchu, třeba že dítě skončí v ústavním zařízení a rodina se nechá o samotě, ať navrhnou nějaké řešení uvnitř rodiny. Holanďané uvádějí 70% úspěšnost této metody. Mně se na tom líbí, že problém řeší rodina, protože nyní si problémy bere na sebe celý systém a rodina už je jenom nějaký pasivní hráč, který tu má poslechnout sociálního pracovníka, má tu poslechnout, co mu řekne nějaký odborný poradce, má jet za dítětem do ústavního zařízení.
CPINOVÁ Také Ministerstvo školství má v úmyslu víc vtáhnout rodinu do dění, jak do výchovného, tak do vzdělávacího, vtáhnout je do spolurozhodování v procesu výchovy a vzdělávání. Souhlasím s Vámi, já mám zkušenost také z Holandska a velice dobrou. To už je možná pět let, kdy jsem zažila, že sociální pracovník skutečně vstupuje do té rodiny a neučí, ale jakoby sounáleží s rodinou, bezpečně ji vede k tomu, co je pro rodinu nejlepší. Skutečně je to jedna z velice dobrých cest. Takto do rodiny vstupují naši pracovníci v současné době taky, i když ne úplně tak, jako OSPOD, protože nemáme statut sociálně právní ochrany. Vstupují tam na základě dohody s rodiči, velice často právě kvůli dětem, které jsou umístěné v zařízeních a hledají cestu návratu.
MACELA Já jsem vlastně ještě neřekl druhou půlku a to, kde vidím roli školských zařízení, protože OSPOD nebo sociální pracovník kolem sebe potřebují mít síť odborných služeb. To je zase, znovu se opakuji již po několikáté, šance pro stávající zařízení, respektive pro stávající týmy. Protože my se často díváme na zařízení jako na „budovu“. Klíčoví jsou však lidé, ti mohou poskytovat jiný typ služby než dosud.
CPINOVÁ S tím naprosto souhlasím a je to také naše cesta, protože „barák“ není podstatný, podstatný je opravdu ten tým.
POHLED NA STŘEDISKA VÝCHOVNÉ PÉČE
Součástí sytému jsou též střediska výchovné péče (SVP) poskytující ambulantní pomoc dětem a rodičům. Jaké by mohlo být jejich postavení po transformaci pobytových zařízení?
CPINOVÁ S touto otázkou souvisí rozdíl mezi pomocí a sociální kontrolou. Pomoc znamená, že si klient o pomoc přijde říct, sociální kontrola, kdy klient sám nepřijde, ale na problém přijde někdo jiný. Nemusí jít jen o děti, ale třeba i o starého člověka, který už nemá dostatečnou kapacitu, neví, že si má vzít prášek, a tam už jde o „sociální kontrolu“. V případě střediska jde o pomoc, dobrovolnost, to znamená, že rodina skutečně vnímá problém s dítětem, neumí si s tím poradit a vyhledá ambulantní středisko výchovné péče. Ambulantní středisko mluví s rodinou, mluví s dítětem, nabídne mu řešení. Rodina může docházet do ambulance, ambulance může zase docházet do školy, je tam kontakt se školou. V případě, že ambulantní práce nemá očekávaný výsledek a rodina i dítě zjistí, že dítě potřebuje být chvíli bez rodiny, tak nabídne terapeutický pobyt. V novém zákoně je teď trošku problém v tom, že do středisek výchovné péče může být umístěné dítě na předběžné opatření jako výchovné opatření. Což už tedy není moc o pomoci. Už je to více sociální kontrola, než pomoc a může dojít k některým střetům, ale zase je to o přístupu, o obsahu činností ve středisku.
Jak se díváte na SVP vy, pane řediteli?
MACELA V SVP spatřuji perspektivní službu, záleží, jak si s tím poradí rezort školství organizačně, protože dneska jsou SVP součástí diagnostických ústavů.
CPINOVÁ Jsou to jejich detašovaná pracoviště.
MACELA S tím, že tam byl koncept sítě preventivních služeb samostatně, ale v téhle novele zákona to neprošlo, takže já SVP beru jako potencionálně zajímavou součást služeb, o kterých jsem tady hovořil a…
CPINOVÁ …víte, já bych ještě upřesnila jednu věc, možná zvláštní konflikt. Ať je to diagnostický nebo dokonce i výchovný ústav, pořád jde o preventivní služby. Podotýkám, že bych sama opravdu stála o to, aby se názvy změnily, aby tam nebyla stigmatizace. Ale klientela, která přichází do středisek, je totožná s klientelou, která je v diagnostickém ústavu, která je ve výchovném ústavu. Dětské domovy se sice odlišují, ale v poslední době se rizikové chování objevuje už i tam.
Některé děti, u kterých je soudně nařízeno předběžné opatření a jsou umístěné do diagnostického ústavu, tak kdyby se zařízení jmenovalo intervenční centra nebo jakkoliv jinak, tak se jedná pořád o stejné děti, jako jsou ve středisku. Dokonce je v 99 % případů provází i žádost rodičů o nějaké řešení. Děti samy většinou svůj problém nevidí, ony si ho již vyřešily jiným způsobem, třeba drogou nebo únikem z rodiny. Ale i z těchto dětí, v současné době by se dalo říct už nejenom 30 %, ale 40 %, možná i 50 % se vrací zpět do rodiny. A některé děti se rozhodnou, že si vyberou následné zařízení, které nabízí inkluzivní další vzdělávání a dokončení přípravy na povolání, buď s nějakým učebním oborem uvnitř nebo s učebním oborem, který je v okolí, protože u většiny těchto dětí nastaly problémy až ve středním vzdělávání a my chceme samozřejmě, aby vzdělávání byla priorita pro všechny děti. Kdyby došlo k zachycení problémů na základní škole, tak by nemuselo následně docházet k selhávání na střední škole. Právě tyto děti pak začnou ze středoškolského prostředí unikat, protože jim nějakým způsobem nevyhovuje, nebaví je nebo prostě nemají zájem. Rodina ale zájem má, takže my jim můžeme nabídnout službu, intimnější, bezpečnější, v menších skupinách v rámci našich zařízení, které nabízí středoškolské vzdělání, anebo nabídnout vzdělávání mimo rodinu, jako kdyby byli na internátě v jiné civilní škole, kde dítě nemá už kontakty s tím širším sociálním prostředím, které ho ohrožovalo, ale kontakt s rodinou je zároveň zachován a pracuje se neustále i s rodinou.
MACELA Věc, která mě trápí a která volá po změně, je právě přístup dětí ke vzdělávání, protože z dětských domovů se školou a „učňáků“ u výchovných ústavů máme ve většině případů kuchaře, číšníky. Je to příliš sevřené, myslím si, že tohle je další velká věc, která opravdu přímo náleží Ministerstvu školství, protože to má v gesci vzdělávání a je v jeho zájmu, aby se děti dostávaly do daleko širšího vzdělávacího proudu.
CPINOVÁ V současné době je to trend všech zařízení podporovat děti ve vzdělávání i v hlavním vzdělávacím proudu.
MACELA Ale bude to narážet na to, že dětské domovy se školou mají strach o svoji existenci. Učitelé z těchto zařízení budou křičet, že přijdou o práci.
CPINOVÁ U dětských domovů bych se ráda zastavila. Děti z dětských domovů dochází do běžných škol. Někdy se objevují obavy zaměstnanců, že dítě obor s maturitou nezvládne, pokud si ho vybere. Nevím z čeho takový strach a obavy pramení. Možná bychom mohli zadat analýzu, například Národnímu ústavu pro vzdělávání, jaký obor a jaké následné vzdělávání nabízí dětem naše zařízení, abychom měli jasnou představu a mohli říct „tak takhle ne“, což si myslím, že mělo být už dávno.
OTÁZKA NA ZÁVĚR
Co Vás momentálně ve Vašem rezortu nejvíce pálí?
CPINOVÁ Není to pálení, ale práce nad novelou školského zákona, zejména §16 o podpůrných opatřeních. Ale novela školského zákona je opravdu důležitá a tyto změny je možné využít i v přístupu v zařízeních ústavní péče, protože děti, které tam jsou umístěné, mají speciální, nejenom vzdělávací, ale i výchovné potřeby. Služby pro děti by bylo možné udělat formou podpůrných opatření. V případě ústavních zařízení by měl být přístup obzvlášť inkluzivní a individuální, celá atmosféra musí být nastavena na potřeby konkrétního dítěte nejen podle jeho diagnózy, ale i anamnézy, prostředí, potřeb, tzn. nastavit podpůrná opatření pro každé dítě individuálně. Dále je třeba ještě ke zmíněné novele připravit vyhlášku o střediscích výchovné péče, která by se měla připravit co nejrychleji, a pak zorientovat se ministerstvu.
2. díl rozhovoru - ZDE
1. díl rozhovoru - ZDE
Zdroj fotografie: www.pixmac.cz