ROZHOVOR: Jak vidí budoucnost ústavů zástupci MŠMT a MPSV?
Přinášíme Vám unikátní dvojrozhovor. Tentokrát jsme zpovídali PhDr. Miloslava Macelu – ředitele Odboru rodiny a ochrany práv dětí MPSV a PhDr. Soňu Cpinovou, která je pověřena řízením odboru speciálního vzdělávání a institucionální výchovy MŠMT. V rozhovoru se například dozvíte, jaký mají obě strany názor na resortní roztříštěnost systému péče o ohrožené děti, jak se bude vyvíjet ústavní péče a kdy se přehoupne pomyslný jazýček vah na stranu preventivné práce s rodinou, která zabrání odebrání dítěte z původní rodiny.
POHLED NA SOUČASNÝ SYSTÉM PÉČE O OHROŽENÉ DĚTI
Jak hodnotíte současnou úroveň ústavní péče, potažmo celého systému péče o ohrožené děti?
CPINOVÁ Je to široká otázka. Hodnocení bych si netroufla říct, samozřejmě je důležité vědět, o kterých ohrožených dětech mluvíme. My bychom to mohli rozdělit na více typů dětí s různým ohrožením – sociální zanedbanosti, vyloučenost, výchovné problémy atd.
Máme systém školských zařízení pro výkon ústavní výchovy. Na jaké jsou úrovni a co by se dalo změnit?
CPINOVÁ Ten hardware, objekty a budovy, ve kterých sídlí instituce, jsou téměř ve všech případech po rekonstrukci.
Ale stále jsou u nás děti, které jsou umístěny ve vilách.
CPINOVÁ Určitě se najdou některá zařízení, která je třeba revidovat nebo zrekonstruovat. Spíše je ale třeba revidovat obsah zařízení - přístup k dětem, profesionalitu a odbornost pracovníků. V zařízeních se pracuje s individuálním přístupem, protože každé dítě je jedinečná bytost se speciálními vzdělávacími a výchovnými potřebami, ale je nutné neustálé vzdělávání pedagogických pracovníků. V zařízeních je nutné pracovat s dítětem na určité formě náhledu na svou situaci, doprovázet ho v situacích, které neumí řešit a mnohdy je řeší nevhodným způsobem. Důležitá je práce s rodinou a širším sociálním prostředím dítěte, aby byl možný návrat do rodiny.
MACELA Současný systém v České republice není optimální a nereaguje na potřeby dětí. Neumí mnohdy reagovat na právě to, co říkala Dr. Cpinová, abychom se snažili udržet děti v rodinném prostředí. Není to ale vina zařízení, takhle je to letitě nastaveno. Mezi tím, co se děje v terénu nebo i v ambulanci, a tím, co se děje v prostředí ústavní péče, existuje neviditelná zeď.
Ideální poskytovatel péče by měl poskytovat odbornou službu s multidisciplinárním přístupem, to znamená, že by tam byl pedagog, zdravotník, sociální pracovník, a působit primárně na terénní úrovni s ambulantní složkou a případně i malou pobytovou složkou pro případ, kdy je dítě skutečně nutné do takové služby umístit.
Dnes pokud má dítě nějakou zdravotní nebo výchovnou potřebu a potřebuje odbornou službu, musíme ho kvůli poskytnutí této služby umístit do ústavního prostředí, do prostředí dalších mnoha dětí s mnoha dalšími potřebami. Kapacita 20-25 dětí je z mého pohledu stále velké zařízení, které příliš neumožňuje individuální práci. Navíc dítě vytrháváme ze vztahu k blízké osobě, tedy z toho, co je nejcennější. A to je daň, kterou by děti za poskytnutí odborné služby platit neměly. Nejsme chudá ani zaostalá země, takže pokud by se systém měl zásadně změnit, tak v tom, že s dítětem budeme pracovat v jeho přirozeném prostředí a nebudeme vytvářet režimové překážky, které by způsobovaly vytvoření bariéry pro vyřešení problému v rodině. Nikde jinde než v rodině se totiž problém nevyřeší. A vize, že dítě výborně „opečuji“, dám mu veškerou potřebnou péči a pak ho vypustím zpátky do světa, který ale funguje v jiném režimu, bohužel v mnoha případech nefunguje. Proto děti, které projdou byť nadstandardní službou a dostane se jim vysoké míry péče, mají paradoxně mnohdy v samostatném životě velký problém. Vždycky tady budou potřeba pobytová zařízení, ale musíme se zamyslet nad tím, jestli budou potřeba zařízení, která dítě úplně vytrhávají z jeho prostředí, nebo jestli nepotřebujeme například pobytová zařízení pro celé rodiny.
CPINOVÁ Já s tím souhlasím, nejsme v rozporu, protože je skutečně potřeba redefinovat obsah práce s dětmi a zaměřit se na intenzivní práci s rodinou. Souhlasím s tím, že se dítě nemá vytrhávat úplně bez možnosti kontaktu s rodinou, protože to jsou obvykle rodiny, kam se dítě bude vracet. V ústavní péči jsou ve většině případů děti, kde o pomoc v podstatě požádají rodiče a dítě nemá potřebu dobrovolné spolupráce třeba s ambulantní formou pomoci. Vždy je třeba s dítětem a rodinou pracovat tak, aby ústavní výchova nebyla nařízena. Ale jsou i děti s tak specifickými vzdělávacími potřebami, že není možné zařadit je do běžného systému vzdělávání. Můžeme jim tak nabídnout vzdělávání v menších skupinách v rámci ústavní výchovy.
Samozřejmě MPSV svým novým zákonem klade zvýšenější nároky na OSPODY a na kurátory. MŠMT, které by nemělo pečovat, ale spíše vychovávat a vzdělávat, může MPSV nabídnout pomoc například při rozhodování o ústavní výchově. Důležité je změnit paradigma zařízení, vnímat je jako pomoc a doprovázení dětí jak ve vztahové rovině, tak ve vzdělávání i sociálních dovednostech a připravovat je na samostatný život. Opět jsou to děti s různým problémem, které se umísťují do náhradní péče. Vždy je nutný individuální přístup a individuální řešení potřeb dítěte. Změna názvu zařízení by možná podpořila více cíl a služby, které zařízení poskytují.
Může změna názvu zařízení napomoci zkvalitnění služeb?
CPINOVÁ Já si myslím, že to nebude pro děti takové stigma. Cílem našich služeb je především pomoc, sekundární prevence, není to trest, i když nastanou jakékoli problémy, tak se v zařízení hledají cesty, jak dítěti pomoct, jak pomoct rodině v tom, jak zacházet s dítětem, aby se neopakovaly ohrožující situace nebo projevy, které dítě mělo.
Já musím říct, že jsem nastoupila na svou pozici 1. února, takže se zatím rozkoukávám, dívám se, co je a není na MŠMT realizováno. V současné době se snažíme připravit určitou transformaci, já bych ale snad spíše řekla redefinici obsahu práce školských zařízení. Není to tak, že v zařízení, kde je 20, 25 dětí, jsou děti neustále spolu. Skupiny, kde je maximálně osm dětí, pracují v rámci tohoto systému autonomně, samostatně, nemusí vůbec přicházet do kontaktu s jinou „rodinou“. Já se budu snažit, aby ve všech zařízeních byl přístup rozvíjející osobnost dítěte postavený na vztahu, na důvěře a na pomoci, pozornosti dítěti, kterou mu je třeba věnovat. Ideální by bylo, kdyby vznikl úplně nový zákon, který by nebyl jenom zákon MŠMT nebo MPSV, ale společný pro všechny subjekty zabývající se ochranou dítěte.
Stále se mluví o rezortní roztříštěnosti systému péče o ohrožené děti. Nebylo by lepší, kdyby došlo ke sjednocení této agendy pod jeden rezort? A pokud by se tak stalo, mělo by to být MŠMT, MPSV, nebo speciální orgán?
MACELA Já řeknu asi celkem otevřeně, že rezortní rozdělení je nešťastné, je to v podstatě unikát. Všechny zahraniční systémy péče o ohrožené děti jsou už dávno sjednocené – ovšem vyjma České republiky, a pokud vím, ještě Ukrajiny a Ázerbájdžánu. Je to špatně, protože je třeba dívat se na dítě celostně.
Příprava společného zákona je součástí národní strategie ochrany práv dětí, již se na něm začalo pracovat. Jeho cílem by mělo být sjednocení systému včetně redefinice služeb. Příkladem „celostní služby“ jsou například sociálně-pediatrická centra v Německu a podobné typy služeb „pod jednou střechou“. Potom nemusíme diskutovat nad tím, jestli má dítě výchovný problém primární, nebo zdravotní. Jednou z možností je tedy postavit úplně nové typy služeb, do kterých by se mohla transformovat část stávajících zařízení. Stávající síť není ideálně postavená ani z hlediska regionální dostupnosti, jde pořád o relikt toho, že některé problémy byly vytlačovány na okraj společnosti, takže řada zařízení je dislokována mimo oblasti, kde by ty služby rodiny potřebovaly.
CPINOVÁ Souhlasím.
MACELA Ještě k tomu speciálnímu resortu. To je iluze, v zemích, kde je systém sjednocen, je to v sociální oblasti.
CPINOVÁ Víte co, já si myslím, že jasného sjednocení se v téhle zemi nedočkáme.
MACELA Když to zvládli Slováci a Poláci, tak to musí zvládnout i Češi.
CPINOVÁ Netvrdím, že vůbec ne, myslím ne v brzké době. Je to věc diskuze. MŠMT by se mělo věnovat především výchovným a vzdělávacím otázkám. Mnohé příčiny selhávání dětí spočívají v tom, že unikají ze školního prostředí - tam můžou začít první problémy, které z nějakých důvodů dítě nedokáže zvládnout a nastupuje podpora školského systému. MSPV by mělo podle mého názoru primárně pečovat o prostředí, do kterého se dítě vrací, možná daleko víc diskutovat a pracovat s rodinou, aby mohla zdravě pečovat o dítě. Dále je třeba najít konsenzus ohledně situace dítěte mezi pracovníky OSPOD a zaměstnanci zařízení. Je to věc diskuze.
Jak MPSV, tak MŠMT může mít dobrý úmysl, aby se pozice ohrožených dětí dostala na správnou míru, ale zase musíme pracovat s lidmi, kteří se o děti starají. Osobně se domnívám, že i když to trvá už dost dlouho, je pořád ještě třeba mít velkou trpělivost, protože je to práce s lidmi, jak už říkal Freud: „Práce s lidmi je nemožné povolání.“
MACELA Důsledek sektorového rozdělení, což je výhradně organizační záležitost, je přesně to, co bylo řečeno - že by sociální oblast měla pracovat s rodinou, jako kdyby snad ústavní zařízení nebyla součástí systému práce s rodinou. To je právě ta neviditelná zeď. Naopak pobytové zařízení musí být naprosto aktivní součástí práce s rodinou, to je ta služba. Dítě má identitu, kořeny, rodiče, blízké lidi, služba musí být naprosto prostupná a aktivně spolupracovat se sociálním pracovníkem, který práci s rodinou koordinuje.
zdroj fotografie: www.pixmac.cz