Jan Fischer: Je třeba do reformy zatáhnout širokou veřejnost
Dalším kandidátem na prezidenta, který odpověděl na dotazy redakce Čí je dítě?, je expremiér Ing. Jan Fischer, CSc.. Ve svých odpovědích kromě jiného zmiňuje, že současná reforma systému péče o ohrožené děti je krokem, na který Česká republika, a především děti, čekaly několik desítek let, který souzní s mezinárodními závazky České republiky v oblasti ochrany práv dítěte.
1) Jaké by byly Vaše priority v oblasti ochrany ohrožených dětí v případě Vašeho zvolení prezidentem ČR?
Vzhledem k tomu, že souhlasím s cíli vlády a současné reformy systému péče o ohrožené děti, jímž je deklarována preference péče o děti v rodinném prostředí před ústavní péčí a zároveň záměr sjednotit agendu ohrožených dětí do gesce jednoho koordinujícího orgánu, z pozice prezidenta ČR budu tyto snahy jednoznačně podporovat. A to ze dvou důvodů. Současná reforma je krokem, na který Česká republika, a především děti, čekaly několik desítek let, který souzní s mezinárodními závazky České republiky v oblasti ochrany práv dítěte a s názory odborné, a já si dovolím říci, že i laické, veřejnosti. Přirozeným prostředím pro rozvoj dítěte je prostředí rodiny, nikoliv ústavu. Proto bychom měli dělat vše, aby dítě v rodině zůstalo. Pokud je tato možnost nereálná, měl by stát volit takovou alternativu, která dítě ušetří další traumatizace, a umístit dítě do takové péče, která je co možná nejbližší rodinnému prostředí. Zastavení již spuštěné reformy by mi přišlo nesystémové a kontraproduktivní. Z pozice prezidenta ČR se budu tedy snažit zapojit do debaty o probíhající reformě systému péče o ohrožené děti a upozorňovat na úskalí či nebezpečí – např. nepřipravenost pěstounských rodin, osud dětí se zdravotním postižením, které v současné chvíli nachází v ústavní péči toliko potřebný klid, a především na resortní nekoordinovanost.
2) Jaký je Váš názor na záměr zásadně omezit počet kojeneckých ústavů a dětských domovů?
Česká republika je státem s jedním z největších počtů dětí v ústavní péči. Je nepochybné, že základním zájmem dítěte je život v rodině vlastní nebo náhradní. Je nepochybné, že je nutné dostát mezinárodních závazků a vytvořit takové podmínky pro děti v ČR, aby mohly vyrůstat v co možná nejpřirozenějším prostředí, kterým ústavní péče ne vždy je. Na druhou stranu je zřejmé, že je to stát, který má zodpovědnost se postarat o ohrožené dítě. Započatá reforma systému péče o ohrožené děti jde dobrým směrem a jednoznačně ji podporuji. Návrh radikálního snížení kojeneckých ústavů je ve své podstatě návrhem správným. Před jeho realizací je ale nesmírně důležité, aby byl celý systém, který existující systém nahradí, velmi dobře připraven. Aby jednotlivé zodpovědné resorty svoji činnost koordinovaly, případně aby se centralizovala zodpovědnost jednotlivých resortů na jedno místo, aby do celé reformy byla zatáhnutá odborná veřejnost a reforma byla realizovaná se souhlasem veřejnosti, aby bylo dostatek kvalitních pěstounských rodin, abychom při tomto reformním zápalu nezapomněli na děti se speciálními potřebami (jako jsou např. děti se zdravotním postižením) a aby bylo dostatek času na proškolení sociálních pracovníků.
Zdroj fotografie: www.jan-fischer.cz