.jpg)
Pěstouni Luhanovi: Chybí práce s původní rodinou dítěte
1) Jak hodnotíte fakt, že v roce 2011 bylo v kojeneckých ústavech a dětských domovech do tří let celkem 1 428 dětí?
Tuto skutečnost vnímáme jako velké selhání celého systému. Za tím obrovským číslem je mnoho zkomplikovaných osudů, mnoho zraněných a deprivovaných dětí, jejichž život se mohl vyvíjet lépe.
2) Co považujete za největší problémy současného systému péče o ohrožené děti a jejich rodiny?
Asi největší slabinou systému je naprostá absence práce s původní rodinou ohroženého dítěte. Sociální pracovnice jsou často velmi přetížené a nemohou se sanaci rodin dostatečně věnovat, jen zřídka se je pokouší nahradit některé neziskové organizace. Kvůli tomu dochází ve zvýšené míře k odebírání dětí nebo i dobrovolnému předání dětí do ústavu. Ani poté však obvykle s rodinou nikdo nepracuje a nevěnuje se jí a vzájemný vztah mezi dětmi a rodiči se rychle ztrácí. Máme konkrétní zkušenost s naším přijatým synem – jeho tatínek prošel dětským domovem, se svým synem měl intenzivní vztah, ale sám se o něj nedokázal postarat. Ačkoliv dítě v kojeneckém ústavu dva a půl roku každý týden navštěvoval, nedostalo se mu ze strany státu ani žádné organizace adekvátní podpory a pomoci. Věříme, že s odpovídající asistencí by měl velkou šanci péči o syna zvládnout.
Samozřejmě velmi kritický je fakt, že ohrožené děti se po odchodu ze své původní rodiny ocitají obvykle v ústavu, který nemůže nahradit rodinné prostředí a to ani v případě, že se jedná např. o dětské domovy s rodinnými buňkami. Zvlášť problematická je tato skutečnost u dětí do tří let vzhledem k tomu, že v tomto období je pro zdravý vývoj dítěte nutné navázat vztah s jednou konkrétní pečující osobou, která v pravý čas a vhodným způsobem naplňuje potřeby dítěte. Pobytem v ústavu pak dochází k raným traumatům a citové deprivaci dítěte, s následky se dítě potýká často až do dospělosti. Zmíníme-li opět našeho přijatého syna, strávil v ústavu od šesti měsíců dva a půl roku, a to ve skupině devíti stejně starých dětí, o které pečovala jedna zdravotní sestra. Následky deprivace se u něj projevují dosud a bohužel se s nimi bude zřejmě potýkat i nadále.
3) Co si myslíte o novele zákona o sociálně-právní ochraně? Je v ní něco, s čím zásadně nesouhlasíte? Co naopak hodnotíte jako velmi prospěšné pro poskytování náhradní rodinné péče?
Novelu zákona o sociálně právní ochraně dětí rozhodně podporujeme a považujeme ji za krok správným směrem. Otazníky si klademe nad tím, jak novela vyřešila pěstounskou péči prarodičů, domníváme se, že v řadě případů to může situaci v rodině značně zkomplikovat (fakultativnost dávek pěstounské péče u prarodičů).
Potencionálně vnímáme jako rizikovou nutnou vyšší kontrolu výkonu pěstounské péče spojenou s uzavíráním smluv o výkonu PP. V tomto případě bude velmi záležet na vzájemné důvěře mezi pěstouny a subjektem, se kterým pěstoun uzavře výše zmíněnou smlouvu. Řada pěstounů se v té souvislosti obává možného zneužití důvěrného vztahu mezi doprovázející osobou a pěstounskou rodinou, např. aby chování pěstounů nebylo doprovázejícím subjektem dezinterpretováno a použito proti nim.
Až čas ukáže, jak se podaří novelu uvést do života, zda se např. podaří zajistit dostatek kapacit pro vytvoření sítě služeb pro pěstouny i pro terénní práci s původní rodinou, dostatečnou přípravu budoucích pěstounů apod.
Obecně však hodnotíme možný přínos novely jako zásadní. Vítáme především zakotvení terénní práce s původní rodinou ohrožených dětí tak, aby se co nejvíce eliminovalo odebírání dětí z rodin. Slibujeme si mnoho také od vytváření individuálních plánů pro dítě a jejich pravidelného obnovování. V současné době řada dětí zůstává v ústavech několik let, aniž by někdo jejich rodinnou situaci zásadně řešil. A samozřejmě vítáme i vytváření lepší sítě služeb pro pěstounské rodiny a také skutečnost, že odměna pěstouna bude považována za plat pro účely sociálního pojištění. Zásadním přínosem novely je však důraz na umisťování dětí do 3 let do pěstounských rodin namísto ústavu. Věříme, že se tím sníží negativní dopady celé situace na ohrožené dítě a velmi zásadně to ovlivní budoucí vývoj dětí.
4) Je podle Vás současný rozsah a obsah povinného vzdělávání pro budoucí náhradní rodiče dostatečný a kvalitní?
Podle našich informací není žádným závazným předpisem v současnosti zakotven obsah povinného vzdělávání pro budoucí náhradní rodiče, a tak se úroveň a obsah vzdělávání liší podle jednotlivých krajů. Víme o přípravách velmi kvalitních, ale bohužel také o těch méně přínosných.
5) S jakými problémy jste se potýkali v rámci příprav na náhradní rodičovství a jakou podporu Vám poskytly neziskové organizace, státní orgány?
Neuvědomujeme si, že bychom procházeli nějakým problémy v průběhu příprav na náhradní rodičovství. Náš přípravný kurz byl velmi kvalitní a čerpáme z něj dosud, podpory se nám dostávalo jak ze strany státních orgánů (sociální pracovnice, psycholožka KÚ), tak ze strany Střediska náhradní rodinné péče, které přípravu organizovalo.
6) Co by dle Vašeho názoru přispělo ke zvýšení prestiže pěstounské péče ve společnosti?
Domníváme se, že by pomohla pozitivní medializace – tj. medializace běžných pěstounských rodin, které procházejí každodenními radostmi a starostmi a daří se jim více či méně úspěšně překonávat nástrahy vyplývající z deprivace, raných traumat apod. Není výjimkou, že se příklad pěstounských rodin šíří jako dobrá nákaza – lidé, kteří poznávají osobně pěstounskou rodinu se vším, čím prochází, poznávají, že pěstouni nejsou mimozemšťané, že jen možná musí o svém rodičovství víc přemýšlet a věci samozřejmé je stojí více sil, ale že o to více radosti a obohacení následně získávají. Např. naše rodina byla dosud v našem městě jediná nepříbuzenská pěstounská rodina, nyní již dvě rodiny z okolí požádaly o zprostředkování pěstounské péče a další podání žádosti zvažují.
7) Paní Luhanová, jste vedoucí Klubu náhradních rodin Routa, který pořádá například odborné přednášky, poskytuje poradenství v oblasti NRP či pořádá víkendové akce pro náhradní rodiny. Myslíte si, že subjektů s obdobnou činností je již dostatek?
Domnívám se, že stále není dostatek podpůrných služeb pro náhradní rodiny, rozhodně není pokryto celé území naší republiky a kapacity stávajících organizací nejsou a ani nemohou být dostatečné. Navíc je alarmující, že financování většiny organizací poskytujících služby náhradním rodinám je závislé na dotačních řízeních, a jejich fungování je proto velmi nejisté. Je obtížné se např. věnovat doprovázení rodiny, pokud není jisté, že bude moci doprovázení pokračovat také v dalším kalendářním roce, že bude zajištěna kontinuita služby. Poskytované služby navíc nejsou poskytovány systematicky, nejsou nabízeny automaticky všem subjektům vstupujícím do systému sociálně právní ochrany dětí.
8) Když už jsme zmínili služby pro náhradní rodiny – využíváte nějaké a je jich podle Vás dostatek? Který subjekt poskytující služby NR byste Vy osobně ohodnotila jako dobře fungující – jako příklad dobré praxe? Jaké služby nejvíce chybí a proč myslíte, že tomu tak je?
Některé služby, jako např. zmíněné přednášky, víkendové akce a letní vzdělávací pobyt zajišťujeme sami v projektu Rodinného centra Routa ve spolupráci s dalšími organizacemi. Dále využíváme určitou formu doprovázení (ve formě občasných konzultací) a vzdělávání jiných organizací. Subjektů, které při své cestě pěstounstvím oceňujeme a rádi využíváme, je několik, jmenujme např. Středisko náhradní rodinné péče, organizaci Děti patří domů, Rozum a cit, Asociaci náhradních rodin ČR.
Nejvíce mně osobně chybí služby související se sanací rodiny, s kontaktem s původní rodinou dítěte umístěného v náhradní rodinné péči a vše, co s tím souvisí. Je obecným trendem podporovat kontakt dítěte s biologickou rodinou a jsem přesvědčená, že je-li kontakt dobře zvládnutý, je pro dítě velkým přínosem. V současnosti však při realizaci kontaktu zůstávají pěstouni i biologičtí rodiče většinou bez podpory a pomoci. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že chybí i tak základní věc, jako je vhodný neutrální prostor pro setkávání s původní rodinou (obvykle se s rodiči setkáváme na hřišti, v zimě v cukrárnách), a také podpora a konzultace ze strany odborníků, a to pro všechny strany (pěstouny, biologické rodiče i dítě). Takovou podporu poskytuje jen několik neziskových organizací, ze strany státu není zajišťována vůbec.
9) Na závěr, prosím, pošlete nějaký vzkaz budoucím zájemcům o náhradní rodinnou péči.
Ačkoliv se to možná předem nezdá, náhradním rodičovstvím nepomůžete jen konkrétnímu dítěti, ale nejvíc tím obohatíte sami sebe. Je ale dobré na své cestě nezůstávat osamoceni, otevřít se pomoci odborníků a společnosti jiných náhradních rodin.
Zdroj fotografie: archiv rodiny Luhanových