Rozhovory na půli cesty II. - Jana a Ronald
Přinášíme Vám další dva rozhovory s klienty Domu na půl cesty. Tentokrát v nich dva mladí lidé - Jana a Ronald - popisují autentické zkušenosti s tím, kdo, jak a v čem je během pobytu v dětském domově připravoval na budoucí život. Teorie je následně konfrontována s praxí samostatného života, kdy někteří mladí lidé zjistí, že praní nebo vaření k zajištění vlastní existence a jako záruka samostatnosti a soběstačnosti určitě nestačí.
Třetí rozhovor, tentokrát s Janou
Janě je téměř 25 let, vyrůstala v dětském domově od tří let i se svými sourozenci. Jana má dceru, která s ní nežije. Janu to trápí, ráda by měla dceru ve své péči. Janě se v dětském domově líbilo, ale těsně před dokončením učebního oboru utekla ke svému příteli, což ji nyní moc mrzí, protože jednak nemá dokončené vzdělání, jednak přišla o možnost získat Startovací byt. Od Domu na půl cesty si Jana slibuje, že se naučí samostatnosti, najde si trvalou práci a samostatné bydlení, kde s ní bude i její dcera.
1. Jak Vás v dětském domově připravovali na odchod do samostatného života?
V dětském domově nás učili vařit, prát a uklízet. Měli jsme takové skupiny, ve kterých jsme trénovali tyto dovednosti, učily nás to tety. Měli jsme samostatnou kuchyňskou linku, pračku, kde jsme dělali tyto nácviky. Ale že bychom se učili třeba hledat práci nebo vyplňovat složenky, tak to ne. Jednou jsme se byli podívat ve firmě Coca-cola ve výrobně. Také jsme se byli podívat na výrobu skla v jedné sklárně u Plzně, kde nám ukazovali, jak se vyrábějí sklenice.
Když jsem ale odešla v 15 letech na učňák, začala jsem bydlet se svojí kamarádkou v samostatném bytě, kde jsme bydlely jen my dvě. To bylo dobré, protože jsme už musely samy chodit nakupovat, prát a učily jsme se samostatně žít. Do DD jsem chodila už jen třeba na obědy, když jsem šla ze školy. To byla dobrá zkušenost. Musela jsem se naučit třeba sama vstávat, jak jsem začala bydlet s kamarádkou, pořád jsem zaspávala. Nesměly jsme si ale do bytu vodit kluky, což byl trochu problém
2. Brala jste přípravu vážně, byla Vám nějak užitečná?
Brala jsem to vážně, ale nic z toho jsem neuplatnila. Když jsem utekla z děcáku, začala jsem žít se svým přítelem, neměla jsem žádnou práci, prostě nic. To až přítel mi řekl, že se musím zaregistrovat na úřad práce. Ale uměla jsem prát, vařit, žehlit.
3. Jak jste se cítila v situaci, když jste již byla zodpovědná sama za sebe?
No tak měla jsem strach, byla jsem zvyklá, že je kolem mě spousta dětí. Vždycky bylo, co jíst, neznala jsem slovo chudoba nebo hlad. Je to těžký, do osmnácti máte všechno, a pak najednou nic, nazdar. Nejvíc mě zaskočila samota a nedostatek finančních prostředků.
Samoty se bojím nejvíc, mám strach, depky, že to nezvládnu, prostě strach ze samoty. Někdy je to fakt beznaděj, ale mám jednu dobrou kamarádku, které mohu zavolat, když je mi nejhůř.
4. Co byste vzkázala těm, které odchod teprve čeká?
Hlavně si hned nepořizujte dítě jako já a nikomu nevěřte. Lidi si myslí, že děti z děcáku jsou blbý a naivní a je to pravda, když dítě odejde z děcáku, hned každému naletí.
5. Představte si, že Vy můžete vytvořit program pro své vrstevníky - jak je připravit na samostatný život?
No děti by se měly naučit více komunikovat, psát třeba životopis nebo se učit, jak se zaregistrovat na úřadu práce a tak. Žádný přednášky, spíš takové to nacvičování, jak jsme dělali na Job Klubu v DPC. Nejtěžší je zvládnout celý ten samostatný život, najít si práci a bydlení, to se mi ještě nepodařilo.
Čtvrtý rozhovor, pro změnu s Ronaldem
Ronaldovi je dvacet let, v dětském domově vyrůstal od svých čtyř let a doposud ho vnímá jako svůj domov. Po dosažení zletilosti začal Ronald žít ve Startovacím bytě nedaleko DD a začal studovat. Už za dva měsíce se bohužel nechal zlákat od kamaráda do Prahy, kde si nejprve našel dobrou práci. Následně se situace bohužel zkomplikovala a Ronald se dostal do dluhové pasti. V současnosti bydlí v Domě na půl cesty a rád by se postavil na vlastní nohy, splatil alespoň část dluhů, našel si práci a studoval.
1. Jak Vás v dětském domově připravovali na odchod do samostatného života?
Nepamatuji se, že by nás v děcáku nějak zvlášť připravovali na samostatný život. Jednou nás učili vyplňovat složenku a také si pamatuji, že jsme se byli podívat na sociálním odboru a ve firmě, kde nás učili vyhledávat práci na různých portálech. Když mi bylo patnáct let, začali jsme my starší spolu bydlet společně v rodinném domku, kde jsme si samostatně vařili večeře, ale to dělaly holky. My kluci jsme maximálně loupali brambory a dělali jiné pomocné práce, vaření mě fakt nebavilo. O prádlo se nám staraly tety, já ho vždy hodil do koše na prádlo a víc jsem se o to nestaral. Tety nám říkaly, že život venku není jednoduchý, ale já jsem to bral na lehkou váhu.
2. Jak jste tuto přípravu vnímal?
Vůbec mě to ale nezajímalo, nepřikládal jsem tomu žádný význam. Moc si z těchto akcí nepamatuji, byl jsem mladý, nudilo mě to, nevím ani, kdo to organizoval.
3. Bylo Vám to nějak užitečné?
Myslím si, že tyto akce v dětském domově mi užitečné nebyly, užitečná pro mě byla až moje zkušenost, když jsem se dostal do situací, které jsem najednou musel zvládnout sám, užitečné pro mě bylo, až když jsem se sám spálil, půjčil si peníze nebo jsem někomu věřil, a on mě pak zklamal.
4. Jak jste se cítil v situaci, kdy jste byl již zodpovědný sám za sebe?
Na odchod z dětského domova jsem se těšil, ale bylo mi i smutno, dětský domov byl můj domov. Ale věřil jsem, že v životě uspěji, nevěřil jsem vychovatelům, když říkali, že to nebude jednoduché. Těšil jsem se a věřil si, až později jsem více pochopil, jak to v životě chodí. No a také jsem nikdy nebyl úplně sám, vždy jsem byl ve společnosti někoho, kdo byl se mnou v dětském domově.
5. Pokud byly obavy, z čeho konkrétně?
Nebál jsem se ničeho, těšil jsem se na odchod a věřil si, to teď je to horší, mívám obavy z dluhů, z toho, jestli budu mít dobrou práci, mám obavy z budoucnosti.
6. Co Vás nejvíce na samostatnosti zaskočilo?
Nejvíce mě zaskočili lidé kolem mě, jejich faleš a vypočítavost. Byl jsem naivní, myslel jsem si, že to lidé kolem mne myslí dobře, ale opak byl pravdou. Například můj táta, když jsem odešel z děcáku a dostal jsem peníze, tak mi slíbil, že mi pořídí auto, dal jsem mu pět tisíc, které jsem samozřejmě už nikdy neviděl, auto samozřejmě také ne.
7. Co byste vzkázal těm, které odchod teprve čeká?
Všem dětem, co se chystají na odchod z dětského domova, bych vzkázal, aby věřily pouze sobě, spoléhaly se jen sami na sebe, nepůjčovaly si žádné peníze, a aby nepůjčovaly žádné peníze svým rodičům a ani nikomu jinému. Pokud chtějí o peníze přijít, tak ať je půjčí.
8. Jak byste na základě vlastní zkušenosti sestavil pro své vrstevníky program přípravy na samostatný život?
Připravil bych takový program, který by nebyl jen nudná přednáška, ale děti by si mohly všechno vyzkoušet naživo a doopravdy a nejenom poslouchat nudné informace. Postupoval bych tak, že bych ty děti do všeho zapojoval. Učil bych je to, co se třeba děje tady v DPC, naučil bych je, jak psát motivační dopis, životopis, jak se prezentovat před zaměstnavatelem, učil bych je, jak se oblékat, učil bych je spolehnout se jen sám na sebe. Vysvětlil bych jim, aby si nepůjčovaly žádné peníze. Učil bych je, jak se zorientovat na trhu práce, aby obstály. Učil bych je, jak správně komunikovat s úřady.
Doporučujeme také k přečtení první dva rozhovory, které najdete ZDE