Rozhovory na půli cesty I. - Radka a Tomáš
V návaznosti na téma přípravy mladých lidí v ústavní péči na osamostatnění jsme pro Vás připravili sérii původních rozhovorů s klienty Domu na půl cesty. Mladí lidé popisují autentické zkušenosti s tím, kdo, jak a v čem je během pobytu v dětském domově připravoval na budoucí život. Teorie je následně konfrontována s praxí samostatného života, kdy někteří mladí lidé zjistí, že praní nebo vaření k zajištění vlastní existence a jako záruka samostatnosti a soběstačnosti určitě nestačí.
První rozhovor s Radkou
Radka vyrůstala od čtyř do osmnácti let v dětském domově.
1. Jak Vás v dětském domově připravovali na odchod do samostatného života?
V dětském domově nás učili vařit, prát, žehlit prádlo a také jsme se každou neděli učili s kuchařskými učni vařit. Každé dítě mělo jednou týdně službu, což znamenalo uklidit večer koupelnu, utřít prach, zalít kytky a večer žehlit pro všechny, to mně hrozně vadilo. Tety nám říkaly, že až budeme dospělé, tak budem žehlit dětem a manželovi, tak budeme mít také více prádla a nejen to svoje. Ve škole nás učili vyplňovat složenky a třeba dodací list.
Teď, když byly za mnou děcka z DD na návštěvě, říkaly, že mají nějaké kurzy, kde se učí třeba vyplňovat různé formuláře, ale za mě tam nic takového nebylo.
2. Brala jste přípravu vážně, byla Vám nějak užitečná?
Vnímala jsem to normálně, jen jsem někdy byla naštvaná, že mám moc žehlení. Vážně jsem to brala tak napůl, někdy mě to dost nudilo, hlavně dělání prádla. Myslím, že jsem docela samostatná, umím si vyprat, vyžehlit a i něco uvařit. V učebním oboru jsem se naučila i péct.
3. Jak jste se cítila v situaci, kdy jste již byla zodpovědná sama za sebe?
Tak měla jsem strach, ale teď jsem tady v DPC, mám práci, šetřím si peníze, tak už nemám takové úzkosti, že ten život nezvládnu. A v něčem je to lepší, než když jsem byla v DD, mám větší volnost, starám se jen sama o sebe a docela mi to vyhovuje. Někdy mi ta svoboda přijde, jako že jsem na prázdninách, nemusím chodit do školy, ale jen do práce, to je pro mě příjemná změna.
Obavy jsem měla nejvíce ze samoty, že nezvládnu zacházet s penězi, že nebudu mít dobrou práci. Měla jsem strach a velký, ale teď jsem již daleko klidnější a začínám si věřit. Mám pocit, že jsem docela šikovná a samostatná. Ta samostatnost mě začíná bavit.
4. Co vás nejvíce na samostatnosti zaskočilo?
Nejvíce mě zaskočily finance, jak je všechno hrozně drahé. Snažím se neutrácet. Koupila jsem si také elektronickou cigaretu, abych ušetřila za kouření.
5. Co byste vzkázala těm, které odchod teprve čeká?
Vzkázala bych jim, aby neodcházeli z dětského domova předčasně, ale aby si dodělali vzdělání, je to velmi důležité, protože je pak těžké si najít práci. Nejdůležitější je překonat tu nejistotu. Je dobré mít práci a také mít nějaké přátelé, aby se měl člověk o koho opřít.
6. Jak byste připravila program pro své vrstevníky k přípravě na samostatný život?
Já bych s dětmi zašla třeba na pracovní úřad, aby věděly, co mají dělat, když nebudou mít práci, také bych je vzala na exkurzi do banky, aby věděly, jak si třeba založit účet. Dětem z DD bych pozvala ty děti, které už žijí samostatně, aby dětem v DD řekly všechno o tom, jaké to je žít samostatně.
Druhý rozhovor, tentokrát s Tomášem
Tomášovi je 25 let, od pěti do jednadvaceti žil v dětském domově. Je vyučený kuchař, ale ještě si dodělal maturitu v oboru podnikání. Po opuštění dětského domova odešel do Domu na půli cesty. Dařilo se mu dobře, dokonce dostal startovací bydlení, ale pak se nechal strhnout kamarádem z děcáku, začal hrát automaty a udělal si velké dluhy. Nyní je opět v DPC a snaží se začít znovu, je rád, že zde má oporu, že se má na koho obrátit. Jeho cílem je zaplatit dluhy a najít si stabilní práci. Potom možná založí i vlastní rodinu.
1. Jak vás v dětském domově připravovali na odchod do samostatného života?
Nevím, tak nic moc s námi neřešili. Jen jedna vychovatelka nám říkala, jak třeba chodit na úřady, kde si co zařídit. Ale nebyla to nějaká pravidelná aktivita, spíš jen tak občas něco někdy řekla. Ale občas ve škole nám někdo něco řekl. No ale každou neděli se starší skupina učila vařit. Já jsem vyučený kuchař, tak něco uvařit umím.
2. Jak jste to vnímal?
Bavilo mě to, ale nebral jsem to vážně a nebylo mi to ani nijak užitečné.
3. Jak jste se cítil v situaci, kdy jste byl již zodpovědný sám za sebe?
Cítil jsem se dobře. Jsem rád sám, nerad se někomu svěřuji. Na odchod z DD jsem se netěšil, ale šel jsem rovnou do DPC, strach jsem neměl. Pak jsem si to zkazil, věřil jsem lidem, co jsem neměl, také ty automaty a tak. Nejvíce mě zaskočilo, když jsem musel ze dne na den odejít z prvního samostatného bydlení, byl to šok, nevěděl jsem, co mám dělat, kam jít, bál jsem se, že nenajdu bydlení.
4. Co byste vzkázal těm, které odchod teprve čeká?
Aby nikomu nevěřili, hlavně ne dětem z děcáku. Aby si nebrali žádné půjčky, když na to nemají. Nejdůležitější je najít si dobrou práci a udržet si ji. Mít peníze. Pro mě je nejdůležitější zbavit se dluhů.
5. Jak byste na základě vlastní zkušenosti připravil program pro své vrstevníky k přípravě na samostatný život?.
Vytvořil bych program, ve kterém bych děti učil chodit na úřady, psát životopis, psát motivační dopis. Hlavně aby se naučily chodit na ty úřady, aby věděly, kam se třeba obrátit o finančí pomoc a tak. Protože děti, když odejdou z děcáku, tak nic neumí, nic neví a špatně skončí, každému věří. Vzal bych je a všechny úřady s nima osobně obešel.
Zdroj fotografie: www.pixmac.cz