Ředitel DD Zmuda: Pane prezidente, týdletý republiky...
Pane prezidente, týdletý republiky....
Když jsem přemýšlel, jak začít svůj komentář k tiskovému sdělení pana Václava Klause, týkající se vrácení zákona o sociálně-právní ochraně dětí, nějak mě mimochodem napadla píseň Jaromíra Nohavici.
Avšak svůj komentář nechci pojímat jako dopis hlavě státu. Z tiskového sdělení mám totiž pocit, že diskuse se nepřipouští, protože správný názor je jen jeden, a to názor pana Klause, popřípadě jeho spolupracovníků (viz dopis pana Hájka redakci webu Čí je dítě?). Z čeho tak usuzuji? Například předposlední odstavec sdělení je zakončen větou„....úředníci by neměli nekriticky přejímat vše, co přichází od renomovaných mezinárodních institucí – i tam sedí jen lidé a mohou se mýlit. A v tomto případě se mýlí určitě.“
Ano, jsme lidé, a jako takoví jsme všichni omylní. Souhlasím také s tím, že není možné nekriticky přijímat názory, postoje a myšlenky, ať už jdou z jakékoli světové strany, a třeba i s dobrým úmyslem. Pakliže však někdo tvrdí, a zejména v oblasti, ve které není dotyčný zcela kovaný (býti otcem ještě není kvalifikací k porozumění problematiky péče o ohrožené děti), že on je nositelem té jediné správné myšlenky. Činí tak ze sebe „nadčlověka“, či se snad vidí ještě někde výš. Možná ho už z tíhy svatozáře a všeho toho moudra bolí hlava.
Dozajista musím také říci, že s některými pasážemi Klausova dopisu souhlasím. Souhlasím například s tím, že děti nejsou veřejným statkem, nejsou „majetkem“ společnosti – a že kromě toho, že jsou především samy sebou, jsou dětmi svých rodičů. Ano, především rodiče jsou ti, kteří za výchovu a vývoj svého dítěte, musí nést odpovědnost. Ale bohužel se ve své práci setkávám, také se skupinou rodičů, kteří nemají dostatečné rodičovské kompetence, nebo jim složitá životní situace brání tyto kompetence uplatňovat. A právě zde je třeba pomoci, podpory a ochrany dětem, ale i jejich rodině. A za pomoc a podporu státu není možné považovat jen výplatu sociálních dávek. A zde je právě, dle mého názoru, nosná myšlenka celé novely. Prevence. Prevence, aby děti mohly, bez jejich ohrožení i přes eventuální obtíže i nadále vyrůstat ve své biologické rodině. Myšlenka prevence však není ničím novým. Je již obsažena v dosud platných normách, novela ji jen zpřesňuje a dává ji jasnější kontury. (pozn.: §10 předchází § 6, který blíže specifikuje skupiny, na které se má sociálně-právní ochrana zaměřit, nejedná se tedy o vyhodnocování a posuzování všech dětí a rodin)
Ale předpisy naplňují zase jen lidé, a tak souhlasím také s obavou z úřednického alibismu a byrokracie. S alibismem a byrokracií se v oblasti sociálně-právní ochrany dětí (a nejen zde) skutečně setkáváme, a bohužel častěji než by mi bylo milé. Ale setkáváme se s ní již nyní, a nový zákon by dle mého názoru, měl naopak výše zmíněné eliminovat. Ale ano, nemůže tato rizika nikdy stoprocentně vyloučit. Žádná právní norma nemůže pojmout všechny záhyby lidské duše a lidského chování.
Pan Klaus má také obavy, že nebudeme mít ani pěstouny, ani ústavy a děti budou končit na ulici. Dokonce se nebojí jít tak daleko a ukazuje nám budoucnost v barvách velmi pochmurných – „Některé děti, nebudou-li v ústavu, budou v lepším případě v nemocnicích, v horším budou na ulici nebo mrtvé.“
Už bylo mnohokrát řečeno, že ve zmiňované novele není o rušení ústavů ani zmínka. I já, byť velký kritik ústavní péče, jsem toho názoru, že určitý počet zařízení poskytujících rezidenční péči bude potřeba. Jde ale o to, aby těchto zařízení nebylo zbytečně moc, a aby většina dětí (v počátku změn systému především ty nejmenší, kdy jejich umísťování do ústavů vidím jako zločin) měla šanci žít ve své biologické rodině, a pakliže to z různých důvodů nebude možné, pak v rodině náhradní (byť na dobu přechodnou – zatímní zkušenosti s ranou pěstounskou péčí jsou myslím toho důkazem). Pěstounská péče je naopak novelou jasně podporována a jsou vytvořeny základy pro její rozšiřování. Stát tím jasně deklaruje, kudy chce jít dál (viz národní akční plán). Sebelepší ústavní zařízení prostě nemůže nahradit přirozené rodinné prostředí a jeho interakce.
Neustále omílání tvrzení, že motivací nových pěstounů bude pouze stránka finanční a nikoli altruismus, snad ani pan Klaus nemůže myslet vážně. Každý, kdo někdy pečoval o druhou osobu, ať už dítě, nebo i dospělého, ví, že to je úvazek na 24 hodin denně 365 dní v roce. A za to, že pěstouni na sebe přejímají tu velkou odpovědnost za přijaté dítě, si zaslouží ocenění státu, a to i formou finanční. Každý, kdo si zákon i s navrhovanými částkami prostudoval, si snad může udělat obrázek sám. Výše finančního ocenění při dnešních životních nákladech, nemůže být skutečnou a jedinou motivací. Konec konců, za práci chceme být oceňováni všichni. Platu prezidenta republiky se mi také nejeví jako zrovna podprůměrný, a nejsem si jist jeho přiměřeností. Ale pan Klaus je určitě prezidentem republiky pouze z čirého altruismu.
Věřím, že přes všechny peripetie, které si zatím novela s sebou nese, nakonec bude přijata. Věřím také, že určité nedostatky, které se jistě praxí objeví, budou postupným procesem upravovány a celý zákon zdokonalován. Věřím, že navrhovaná novela je dobrým základem pro změny celého systému péče o ohrožené děti a mládež. A alespoň touto formou chci poděkovat všem, kteří se na jejím vzniku, přímo či nepřímo, podíleli. A chci také poděkovat všem zákonodárcům, kteří se o tuto problematiku skutečně zajímají, ať už novelu podporují či nikoli.
Mgr. Petr Zmuda, ředitel Dětského domova Karlovy Vary a Ostrov