Pěstouni Hláskovi: Je mnoho služeb, které pěstounům chybí
Přinášíme Vám pokračování rozhovoru s pěstouny Vratislavem a Alžbětou Hláskovými. Manželé Hláskovi jako jedni z mála pěstounů v České republice provozují ranou pěstounskou péči na přechodnou dobu, což je pěstounská péče pro nejmenší děti, které tak mohou dobu od narození do umístění do stálé náhradní rodiny prožít v opravdovém rodinném prostředí.
Pozn.: AH - Alžběta Hlásková, VH: Vratislav Hlásek
Jak vlastně vypadala vaše „pěstounská“ příprava?
VH: Byla taková standardně nestandardní. My jsme se shodou náhod dostali k organizaci, která se hodně zabývá teorií attachementu, jak správně pracovat s dětmi, byla to NATAMA a tam jsme prošli školením.
Dáváte dětem jméno?
AH: Pro takhle malé dítě si člověk vystačí s českýma broučkama, kočičkama, sluníčkama. Všimněte si, že ani biologičtí rodiče neoslovují své děti jmény. Pro „naše“ děti je třeba používat něco, co je kontinuální a bude to používat i osvojitel.
Když jste s ranou pěstounskou péčí začínali, byli jste srovnáni s tím, že si děti nenecháte natrvalo?
AH/VH: Ano, byli. Tam je několik jednoduchých argumentů. První je, že opravdu již nejsme připraveni na dalších dvacet let péče o dítě od malinka až po dospělost. Druhá věc je, že jsme věděli, že tím jedním přijatým dítětem bychom si vlastně zavřeli možnost pomáhat dalším dětem, což považujeme v současné situaci za daleko důležitější, než se starat o jedno miminko celý život. Představa, že buď vás dítě chytne za srdce a pak si ho necháte, anebo nechytne a pak ho pošlete lehce dál, to je pohled z venku. Podstata je, že to dítě musíte přijmout celé, ale nesmíte ho vlastnit, saturovat si jím svou rodičovskou potřebu.
Je to dlouhodobý proces, který se člověk učí zkušeností už u vlastních dětí. Není to vůbec jednoduché, a tak není k podivu, že třeba v Británii ta zkušenost říká, že ze sto rodin, které se jim ozvou, tak jedna nebo dvě jsou pěstouni na přechodnou dobu.
Další věc, které jsme se v rozhovoru ještě nedotkli, jsou prarodiče na přechodnou dobu. Jsou přirozenou součástí rodiny a setkávají se tedy i s přijatými dětmi – jejich role je ale o to těžší, že neznají jejich další osudy, nemají informace.
Je to hrozně důležité, aby podpora pěstounství byla i ze strany širší rodiny, aby tomu rozuměli třeba i sourozenci pěstounů. Protože jestli vám pořád někdo říká, co vy jste to za lidi, nebo vám dává najevo nepohodu, tak se to přenáší třeba ne na vás, protože vy si to obhájíte, ale na vaše děti. Takže celkově by mělo být zázemí tomu nakloněné, protože já jako dospělá si to rozhodnu, ale rozhodnu to vlastně i za své děti.
Nezalekli jste se někdy fyzické náročnosti neustálé péče o malá miminka?
AH: To je možná výhoda toho, že už je člověk starší a zkušenější, a také víte, že jde jen o přechodnou dobu. Z vlastních dětí bývá člověk nejprve také unavený, zvlášť z prvního. Já jsem se třeba bála nedostatku spánku, jsem na spánek velmi citlivá. A tady se jako výhoda ukázal pravidelný rytmus spánku dětí nastavený umělou výživou. Můžeme se v krmení střídat, a dopřát si tak třeba šest hodin nerušeného spánku, což je luxus pro mnoho mladých maminek nedostupný. Nejúžasnější je, když jsou i děti po noci vyspalé a ráno mají cca dvacet minut, kdy jsou perfektně naladěné na skvělou komunikaci, rozvoj všech kontaktů, takže máme hezké ráno.
Využili jste za ty čtyři roky služeb nějaké neziskovky? A co si myslíte o nabídce podpory pěstounům u nás?
VH: Ano, výrazně nás již rok a půl podporuje Nadace táta a máma.
AH: Myslíme si, že je mnoho služeb, které pěstounům chybí. První věc, která je potřeba, je využít doprovázení při předávání dítěte dál, případně při styku s původní rodinou. Další věcí je doprovázení při péči o dítě, podpora někoho nezávislého, kdo může rodině dávat nové podněty, náměty, snažit se rodinu provést obtížnou situací jako partner, ne kontrolní orgán. Zároveň musí být rodina připravena takovou pomoc přijímat. Vhodné by bylo také zavést nějakou formu respitní péče pro pěstounské rodiny na přechodnou dobu, nejlépe občasné hlídání dětí v domácnosti nebo jiném známém prostředí. Mělo by jít o stálé osoby, určitým způsobem proškolené a finančně ohodnocené. Respitní péče v podobě pobytů mimo rodinu, tak jak je uvažovaná v novele, není pro ranou pěstounskou péči vhodná. Určitá podpora pěstounů je nutná obecně – pěstouni vykonávají běžné domácí práce a k tomu pečují o děti často se specifickými potřebami.
VH: Ty služby pro pěstouny tady vlastně neexistují. Ne že by nějaká chyběla, ale téměř žádné nejsou.
Jste jediní pěstouni pro ranou pěstounskou péči na přechodnou dobu v České republice?
AH: Pěstounských rodin na přechodnou dobu je v republice už přes 50, z toho pro ranou péči je odhadem asi 15 rodin, ale je otázka, jestli už dostali dítě. Mnoho rodin je již proškolených, ale záleží na odhodlání sociálních pracovnic svěřit dítě do přechodné rodinné péče namísto do ústavu. Přestože je to postup legální a pro dítě mnohem lepší, ještě u nás není zažitý a jsou zde obavy ze selhání.
A proč se vlastně pěstounská péče na přechodnou dobu nerozběhla již dříve?
VH: Protože neexistoval dostatek informací, co to je, co to obnáší, a proto jsme založili obecně prospěšnou společnost Dobrá rodina. Vznikla proto, abychom udělali osvětu, aby se o tom dozvěděli lidé, kteří mohou vstoupit do tohoto procesu, lidé, kteří vědí, že nechtějí dítě vlastnit, ale chtějí dítěti pomoct, to je vlastně úplně jiná sociální skupina, z které se budou rekrutovat pěstouni na přechodnou dobu.
Jak je to vlastně s finančním zajištěním pěstounů na přechodnou dobu, konkrétně v době, kdy nemáte v péči dítě?
AH: Obecně je to s finančním zajištěním tak, že v době pohotovosti, mezi dvěma dětmi, není nic, proto je transformace nutná.
VH: Změnu přináší novela zákona o sociálně–právní ochraně dětí. Nese s sebou i kritiku, například že jde o nerovné ocenění pěstounů dlouhodobých a těch na přechodnou dobu. Tam je ale vidět nepochopení celého procesu, pěstounská péče na přechodnou dobu je specifická a velice náročná služba, odlišně musí probíhat i příprava na ni, cílem celého procesu totiž není dítě přijmout, ale předat ho.
AH: Navíc se tam počítá i s nějakou dobou na lehkou regeneraci přeci jen po každém dítěti. Tady je to tak, že člověk čtyřiadvacet hodin, sedm dní v týdnu a bez jakýchkoli možností přestávek pečuje o dítě, tam není možné říct, tak teď si osm hodin orazím. Neorazím, to miminko musí být zabezpečené. Například v Anglii vědí, že funkční pěstounská rodina na přechodnou dobu je rodina odpočatá, srovnaná, zregenerovaná.
Vy se nějak podílíte na školení pěstounských rodin?
VH: Na přímém školení pěstounských rodin se podílíme jenom tehdy, když nás k tomu někdo vyzve, například krajské úřady. Děláme i vlastní školení pro zájemce o tuhle problematiku. Teď zrovna sháníme prostředky na to, abychom mohli rozjet i nějakou dlouhodobou sérii školení zaměřujících se víc do hloubky, něco pro osvojitele, pro pěstouny, pro odbornou i nejširší veřejnost.
Co byste poradili lidem, kteří uvažují o přijetí dítěte do rané pěstounské péče na přechodnou dobu?
VH: Na začátku je třeba klást si zásadní otázky a na první dvě by měly být odpovědi: ano, mám dostatečně saturované rodičovské potřeby, tj. nechci další dítě na celý život, ano, moje děti jsou dostatečně velké, tzn. nejlépe 10 let a výš a jsou dobře stabilizované a v pohodě a nenaruší je to, když k nám do rodiny přijde miminko.
U miminek je totiž jedno velké specifikum - jsme biologicky a fyziologicky naprogramovaní reagovat na miminka jinak než na starší děti, tzn. u mužů i žen začnou probíhat určité hormonální změny. Miminko je jakýsi spouštěč určitých procesů, tzn. že člověk musí být při přijetí dítěte dostatečně schopný pracovat sám se sebou, mít dobře připravenou rodinu a všeobecný souhlas uvnitř rodiny.
Důležitá je schopnost přijímat děti do svého života, ale také je z něj propouštět, bez ambice moci ovlivňovat jejich další osud.
Dále se čím dál zřetelněji ukazuje význam „technických“ věcí. Za prvé být připraven na neustálou péči o malé miminko včetně vstávání a mít připravený systém střídání pro případ nějaké nepohody. Druhá je schopnost udržet v tajnosti informace o dítěti. Když přijdete s takovýmhle miminkem, tak každý má hned tisíce otázek, jak je to roztomilé, jak ho mohl někdo odložit, co ta maminka, jak se jmenuje, kdy bude mít nový domov atd. Třetí schopností (dovedností) je jasně a srozumitelně odpovídat na tisíce otázek z okolí, schopnost mluvit o této práci a mít to srovnané. Vyžaduje to určitou připravenost, profesionální přístup.
AH: Neočekává se, že by pěstouni na přechodnou dobu měli nějakou speciální kvalifikaci, co se týká školy, vzdělávání, ale kvalifikací je především rodičovská zkušenost, osobní zralost, odrostlé děti a saturovaná rodičovská potřeba. To jsou ty nejzákladnější věci. Podmínky důležité u starších dětí, například aby dítě mělo vlastní pokoj atd., u miminek smysl nemají, protože takhle malé dítě potřebuje být neustále v kontaktu dospělým.
Pozn. red.: Rozhovor probíhal v prostorách o.p.s. Dobrá rodina, kterou založil Vratislav Hlásek.
První díl rozhovoru najdete ZDE
Zdroj fotografie: www.pixmac.cz