Pěstouni Hláskovi pomohli od ústavu již osmi miminkům
Přinášíme Vám první část dalšího zajímavého rozhovoru. Tentokrát jsme navštívili a vyzpovídali pěstouny Vratislava a Alžbětu Hláskovi. Manželé Hláskovi jako jedni z mála pěstounů v České republice provozují ranou pěstounskou péči na přechodnou dobu, což je pěstounská péče pro nejmenší děti, které tak mohou dobu od narození do umístění do stálé náhradní rodiny prožít v opravdovém rodinném prostředí.
Pozn.: AH - Alžběta Hlásková, VH: Vratislav Hlásek
S pěstounskou péčí na přechodnou dobu jste začínali v roce 2008. Můžete říct, kolik jste již měli dětí?
AH: Tohle je osmé. Většinu dětí jsme převzali rovnou z porodnice, jedno dítě bylo z kojeneckého ústavu. Tomu byly už dva měsíce a k tomu musí člověk přistupovat trochu jinak, je to dítě s již narušenou primární socializací. Jinak o dětech z porodnice jsme věděli většinou do pěti dnů po narození, je možné je chodit i navštěvovat před převzetím.
Jaká byla vaše motivace k tomu stát se pěstouny na přechodnou dobu? Měli jste hned jasno v tom, že se zaměříte na ranou pěstounskou péči?
VH: Přijetí dětí do náhradní péče mě napadlo poprvé již v roce ´89. S manželkou jsme oba pracovali se znevýhodněnými dětmi a zjistili jsme, že pomáháme dětem, kterým se ublížilo daleko dřív, a teď se ty problémy sanují. Pak uběhl nějaký čas, kdy jsme vychovávali vlastní děti a říkali si, jak pomoci těm ostatním. Zjistili jsme, že za těch 20 let se nezměnilo nic na podstatě, že malé děti zažívají traumatizující pobyt v ústavní výchově. Ten je zasahuje minimálně dvakrát, jednou tím, že jim poškodí neopakovatelný primární socializační proces, kterým miminko v tomto období prochází, a podruhé tím, že jim v dětství vytvoří jakési slepé místo, místo, kterému nerozumí a nemohou se o něj opírat. Nemají o něm žádné záznamy, nemá jim o této době kdo vyprávět.
Poškození primární socializace na začátku vývoje dítěte je v mnoha případech velmi špatně vratné. Někteří odborníci říkají, že se dá vyléčit, někteří říkají, že ne. Ono nejde o nemoc, nejde o něco, co by bylo špatně na straně dítěte. Děti jsou zdravé a velmi zdravě se adaptují podmínkám ústavu. Když je vyjmete z ústavu a chcete, aby žily jinak, tak se projeví, že mají přípravu na život v úplně jiném světě, než na ně čeká venku. Třeba když jsem v dětském domově pracoval s dětmi od 13 do 20 let, byli to samí kluci, homogenní skupina, 20 dětí na skupině. Tam se hodně ukazoval rozdíl, jestli dítě bylo v ústavu již od kojence, nebo jestli žilo nějakou dobu v rodině, byť rodině sociálně velmi málo zdatné. Pro dítě to bylo daleko zdravější, hlavně pro jeho budoucí samostatnost.
Z těchto důvodů jsme hned, jakmile nám odrostly děti, začali uvažovat o pěstounské péči na přechodnou dobu. V České republice podobná neexistovala, ale zjistili jsme, že ji zákon umožňuje už od roku 2006.
AH: My už jsme měli určitou představu o tom, že bychom se zaměřili právě na „vakuum“, které vzniká, než se dítě dostane do osvojitelské nebo biologické rodiny, a které je nyní pokrýváno pouze ústavem. Říkali jsme si, že je to blbost, aby tam dítě zbytečně bylo.
VH: My jsme nechtěli vytvářet alternativu ke státnímu systému, my jsme chtěli dokázat, že stát může jako primární řešení volit tuto formu péče. V zákoně jsme našli, že je dokonce povinnost upřednostnit jiný typ náhradní výchovy před ústavní. To se ale v praxi nedělo. Takže jsme přišli s naším projektem, nazvali jsme ho „Narodit se do rodiny“, předložili jsme jej ke schválení na Středočeský kraj, kde to kupodivu velmi hladce a rychle prošlo. Díky paní PhDr. Marii Jonákové a paní Mgr. Janě Nožířové, jejichž aktivita je příkladem dobré praxe. Mgr. Nožířová se zasloužila o to, že téma pěstounské péče na přechodnou dobu vůbec mohlo prorazit systémem a stát se dnes již relativně běžným řešením.
Pěstounská péče na přechodnou dobu je určena pro děti jakéhokoli věku. Zákon přímo uvádí, že je určena i pro ty nejmenší, takže jsme se rozhodli jít touto cestou a vytvořili jsme i nový termín, raná pěstounská péče na přechodnou dobu. Slovo „raná“ je tam z toho důvodu, že je velký rozdíl, jestli přebíráte dítě ihned po narození, z porodnice, nebo je už v nějaké fázi socializace, která proběhla buď v rodině, v ústavním zařízení nebo jinde. Znamená to, že přebíráme děti bez sociální minulosti. Mají svoji fyziologickou, biologickou minulost, ale ta sociální probíhá primárně právě v rámci rané pěstounské péče. Pak se samozřejmě také může přebírat miminko například po dvouměsíčním pobytu v kojeneckém ústavu, ale už se tam musí pracovat s určitou nápravou, odstraňují se některé návyky a vytváří se nové.
Byli bychom rádi, kdyby se rozdíl mezi primární socializací a resocializací zdůraznil, a docela rádi bychom v této věci apelovali na zákonodárce a soudce, aby tam, kde žádná sociální vazba vůbec nevznikla, nebyla ani chráněna zákonem a lhůtami. Samozřejmě chápeme, že jiná je situace pětiletého dítěte – tam je daleko významnější snaha o zachování původní sociální vazby, pokud to jde. U nejmenších dětí ale nikdy žádná nevznikla, takže tam se chrání něco, co je imaginární, neexistující proces. Díky ochranné lhůtě tohoto neexistujícího procesu je nyní většina dětí odsouzena strávit nejdůležitější tři, čtyři, pět měsíců, rok v zařízení ústavním, čímž jim vzniká velmi silný zásah do utváření vztahu k vlastní osobě, vlastní důležitosti, a tedy dochází k narušení celého jejich budoucího života.
Vy tedy vlastně vyplňujete to období, než je dítě právně volné a může být svěřeno k osvojení, je tomu tak?
VH/AH: Ano, v okamžiku, kdy se dítě právně uvolní, končí naše práce. Naše práce je v té době, kdy je dítě v právní nejistotě, tzn. že nikdo jiný než jeho rodiče nemůže rozhodovat o tom, co s dítětem bude. Takové děti byly „uklízeny“ do kojeneckých ústavů, což zdánlivě vypadalo jako nejlepší řešení.
V současné době není legislativně stanovena maximální možná délka pěstounské péče na přechodnou dobu. Jaký je váš názor – měla by být stanovena a pokud ano, jaká délka je optimální?
AH: Spíš než stanovení lhůty je potřeba stanovit povinnost vytvořit individuální plán ochrany dítěte - na co a jak dlouho se s péčí o dítě mimo jeho rodinu čeká, hlídat termíny, mít už připraveno náhradní řešení, jestliže se nepodaří zajistit péči
v biologické rodině, připravit návrh na vyslovení nezájmu atd. Aby se čekací lhůty zkrátily na minimum. Měla by být ukotvena velká povinnost zúčastněných osob dodržovat plán ochrany dítěte, protože každý týden života dítěte hraje velkou roli. To vidíme u nás - my jsme přebírali děti z porodnice a nejčastěji od nás odcházely ve dvou měsících do rodiny. Vnímáme obrovský rozdíl v tom, jestli dítě odejde o týden dřív ,nebo později, začne vytvářet pevnou vazbu, komunikačně se mu všechno ztěžuje. Každý týden navíc vytváří daleko složitější situace.
Když od vás dítě odchází, víte, ke komu jde, jak se mu potom vede, máte nějakou zpětnou vazbu?
VH: Při předávání musíme mít možnost tyto informace získat, protože jsme ti, kdo dítě předávají. Pak záleží už jen na nových rodičích, jestli nás budou informovat. Prakticky nemáme žádný nástroj, jak je k tomu přimět, jedině tak, že sami chtějí.
AH: Zatím všechny rodiny, kam jsme předávali miminka, chtějí komunikaci udržet.
VH: Ti prozíravější vědí, že zachování kontaktů je důležitý nástroj, až jednou budou odpovídat dítěti na otázky z jeho dětství. Budou jim schopni říct: „To není nic složitýho, bydlel jsi u Hlásků“.
Jakým způsobem probíhá předávání miminka osvojitelům?
VH: U malinkých, dvouměsíčních dětí probíhá poměrně hladce. Je důležité, jak jsou připraveni osvojitelští rodiče. Ti se o dítěti někdy dozvídají nečekaně a pak je otázka, jak rychle jsou schopni vyvázat se z práce, připravit pokojíček.
Je důležité, aby dítě své budoucí rodiče znalo, abychom věděli, když jim ho předáme, že je u nich klidné, není nervózní. Měli jsme případ, že dvouměsíční dítě projevovalo úzkost při předání od pečující osoby k osvojitelce. Jestliže někdo tvrdí, že děti do čtyř nebo pěti měsíců vůbec nerozlišují mezi pečující a cizí osobou, je to nesmysl. Máme přímou praktickou zkušenost. Miminko bylo schopné se ihned rozplakat, když ho převzala jiná osoba do náruče. Nebylo to ale dlouhotrvající, stačilo, aby noví rodiče dvakrát, třikrát přišli a dítě nabylo dojmu, že je všechno v pořádku, když ho chovají. Je to i o tom, že v dnešní době nikdo osvojitele na proces přebírání z pěstounské péče nepřipravuje. Když přebíráte dítě z kojeneckého ústavu, kde se mu střídá personál, tak ještě roční dítě mnohdy nerozpozná, jestli si ho bere sestra, náhodná návštěva, nebo osvojitel. V kojeneckém ústavu se vazba k pečující osobě vůbec nevytváří, což působí základní narušení vytváření vazeb v budoucnosti.
Pozn. red.: Rozhovor probíhal v prostorách o.p.s. Dobrá rodina, kterou založil Vratislav Hlásek.
Zdroj fotografie: www.pixmac.cz