Pěstounka Zezulová: Děti v rodině neuvěřitelně rozkvétají
Přinášíme Vám další rozhovor, tentokrát na otázky odpovídala lékařka a pěstounka Dagmar Zezulová, která je rovněž autorkou dvou zajímavých knih o pěstounské péči. Ptali jsme se například na to, jaké děti jsou vhodné k pěstounské péči nebo proč je u nás tolik dětí v ústavech.
Kdo je to pěstoun a co je pěstounství?
Pěstounská péče je způsob péče o sociálně osiřelé děti, které pěstouni přijímají do rodiny. Jedná se o alternativu ústavní výchovy.
Kdo jsou děti, pro které je vhodná pěstounské péče?
Jedná se o děti, u kterých byla nařízena ústavní výchova, nelze je však umístit do adopce (většinou z právních důvodů, ale i třeba z důvodu zdravotního stavu) a jsou nahlášeny do registru dětí vhodných do NRP.
Proč je u nás tolik dětí v ústavech? Proč je podle Vás u nás málo pěstounů?
Myslím si, že ústavní výchova je mnoha kompetentními osobami vnímána jako bezpečné řešení. Chybí nebo je nedostatečná podpora chudých rodin, není dostatek sociálních bytů, není zde nabídka služeb. Mnoho rodičů, kteří selhávají v rodičovské roli, vyrůstalo v ústavní výchově. Chybí jim vzor, rodičovské dovednosti, zázemí.
Pěstounská péče je dosud vnímána a nastavena tak, že člověk, který se pro ni rozhodne, musí mít velmi silnou motivaci a dobré zázemí, jak ekonomické (týká se především bydlení), tak emoční a citové. Takových lidí je ve společnosti méně než je potřeba. Kromě toho nemá pěstounská péče dostatečnou osvětu, nabídku služeb ani společenský kredit. Těch příčin je zkrátka více.
Máte nějakou zkušenost s biologickými rodiči přijatých dětí? Bojíte se kontaktu s nimi?
Mám, kontaktu se nebojím. Jsou to nešťastní lidé.
Můžete popsat, jak kontakt probíhá?
Naše děti jsou už velké, a kontakt s rodiči, pokud probíhá, probíhá na domluveném místě. U jednoho dítěte se zajímá otec, obvykle zavolá a domluvíme místo a čas, kde se s dítětem setká. U ostatních dětí je kontakt buď nulový, nebo písemný.
Jak vás napadlo vzít si do pěstounské péče dítě?
Myslím, že jsem se už tak narodila. Měla jsem štěstí na životního partnera, a vůbec na všechny okolnosti života. To se potom snadno rozdává dál.
Co by si měl člověk, který uvažuje o tom, že si vezme do pěstounské péče dítě, předem promyslet? Na co je dobré být připraven? Co může být hlavní překážkou ze strany pěstounů?
Především je důležité přijmout pěstounství jako nedílnou součást života. Být pěstounem znamená přijmout mnoho věcí, které znáte jenom z literatury. Je to celoživotní vzdělávání v tom nejryzejším slova smyslu: děti, které za sebou mají nejrůznější, leckdy jen těžko představitelné, zážitky, jsou opravdovou výzvou. S nimi musíte být kreativní, mít rádi překvapení, dobrodružství, být průbojní, připravit se na to, že budete vidět, že budete řešit mnoho věcí, které jste dosud nemuseli. Otevře se vám nový svět. Být pěstounem znamená být bohatý nikoliv penězi, ale životními zkušenostmi. Poznáte mnoho lidí, o kterých jste netušili, že existují. Poznáte dobro tam, kde byste ho nehledali. Nikdy se nebudete nudit.
Podporoval Vás manžel při rozhodování o pěstounské péči? Jak?
Rozhodování probíhalo společně, nešlo čistě o můj nápad. Vlastně jsme tehdy oba měli zkušenost s dlouhodobým „hlídáním“ dítěte našich přátel, takže když se potom vrátilo zpět domů, přišlo nám celkem přirozené otevřít otázku, jestli by u nás nějaké dítě nemohlo vyrůstat napořád.
Samozřejmě to bylo velmi naivní. Žádné ústavní dítě není podobné dětem vašich přátel. Ale to jsme tehdy netušili, a i kdyby, nejspíš by nás to nijak neodradilo.
Sama máte také dvě vlastní děti. Jak je vhodné připravit je předem na nové členy rodiny, na co je upozornit? Jak předejít problémům žárlení, pocitu „muset se o rodiče dělit“ apod.?
Naše děti byly malé, když jsme přijímali první děti do pěstounské péče. Vlastně si snad ani nepamatují na dobu, kdy u nás přijaté děti nebyly. Se žárlivostí jsme se nesetkali, spíše později, kdy jsme museli řešit různé výchovné problémy, s jejich nesouhlasem. Snažili jsme se stále vyvažovat pozornost a zájem tak, aby naši synové netrpěli. Myslím, že je nesmírně důležité nedělat z vlastních dětí další vychovávající osoby. Ony mají také právo na svoje dětství.
Proč jste přijali i další děti?
Zjistili jsme, že přes veškeré nesnáze a těžkosti děti v nové rodině neuvěřitelně rozkvétají. Chtěli jsme tento zázrak zažít vícekrát. Kromě toho nás přijaté děti obohatily, otevřely nám brány do míst, kde bychom se bez nich nikdy neocitli.
Jak zvládáte péči o velkou rodinu a zároveň práci primářky? Máte nějaký tip na organizaci vícečetné domácnosti?
Já ani nevím, jestli to zvládám. Vlastně vím, že jsou dny, kdy to nezvládám vůbec. Tipy nemám žádné, jenom pár poznatků. Třeba že když zhasnete, není vidět nepořádek.
V komentáři k jednomu z Vašich bloggerských příspěvků jedna čtenářka napsala: „Přečetla jsem a musím konstatovat, že v článku jsou všechny mé zkušenosti i obavy. I my máme kromě svých dvou dětí jedno dítě v pěstounské péči - chodí do zvláštní školy jednoduššího typu vzdělávání (dříve pomocná škola). Kroužky k nesehnání, kamarádky žádné... kladu si otázku, co bude, až bude velká? Neměla by jít nakonec do ústavu? Bude mít zajištěno bydlení, stravu i kamarády a kamarádky. Prožije si svoje lásky, půjde na diskotéku... co ji vlastně čeká s námi? Sice ji máme rádi, zázemí u nás bude mít vždy, ale bude to stačit? Kde bude bydlet, kde vezme peníze na živobytí, kdo se o ni postará, až my budeme staří a neschopní. Někdy uvažuju o tom, zda bylo správné, že jsme si ji vzali. Nelituju toho rozhodnutí, ale nevím, co nás ještě čeká.“ Vede mě to k otázce, jak mohou pěstouni nebo adoptivní rodiče bojovat proti vlastnímu vyčerpání a pochybnostem o smysluplnosti svého rozhodnutí? Jak jim může stát nebo i my ostatní pomoci?
Každá pomáhající profese – a pěstounství, i když není uznanou kvalifikací, sem zcela jistě patří také – s sebou nese riziko vyčerpání. Je to dáno tím, že není rovnováha na straně „má dáti-dal“. Děti s ranou deprivací vyžadují velmi intenzivní „dávání“, mají nízké sebevědomí, stále potřebují dosycovat. To je energeticky velmi náročné. Navíc odezva, výsledek mohou být znát za velmi dlouhou dobu, a zdaleka ne vždy dosáhnou takové intenzity, jakou byste si přáli. Toto si uvědomit, přijmout fakt, že pěstouni patří mezi ohrožené skupiny, je základ k tomu, abychom s tím mohli dále pracovat. Zasloužili by si pravidelnou péči o sebe sama, o vlastní seberozvoj, relaxaci, a nepochybně též ocenění své práce od ostatní společnosti. To je to, o co se snažíme v našem sdružení Děti patří domů. Systém je nastaven na ochranu dítěte, ale k ochraně dítěte patří i podpora jeho pěstounů. Naším cílem je naslouchat pěstounům a hledat cesty, jak jim pomoci všude tam, kde pomoc potřebují.
Co se týká frustrace z toho, zda bylo správné vzít si z ústavu dítě, které není schopné samostatného života v dospělosti, tím jsme si prošli také. Jsem přesvědčená, že dětství je velmi cenná deviza. Člověk, který prožil šťastné dětství, má pro celý svůj další život celý arzenál návodů a vzpomínek. Když poslouchám našeho dědečka, na co nejčastěji vzpomíná, o čem mluví s vnoučaty, jsou to v převážné většině vzpomínky na dětství. Přesto ale je potřeba přiznat, že následná péče o děti z pěstounských rodin nijak zajištěna není. To je velký dluh společnosti pěstounům.
Na co se nyní těšíte?
Na vnoučata. Myslela jsem si, že bude prima, až ten frmol trochu utichne, ale ve skutečnosti je to strašně depresivní.
Jaký by podle Vás měl být „ideální“ kandidát na pěstounství?
Nic takového neexistuje :-)
Já vím, ideální není nikdo, ale přece. Jaké vlastnosti by měl být pěstoun, co by měl umět, zvládat?
Vážně to chcete vědět?
Měl by být: trpělivý, tolerantní, velkodušný, laskavý, dobrosrdečný, pevný, přívětivý, vlídný, poctivý, empatický, láskyplný, sebevědomý, pohotový, vtipný, a mít pevnou vůli.
A nejlíp, když jsou takoví dva. Jenom musí dávat pozor, když vchází do dveří, aby se nezasekli o svatozář :-)
A teď vážně: ideální je, když je zájemce o PP přesvědčený o tom, že tohle je jeho cesta. Na všem ostatním může průběžně pracovat s pomocí partnera, okolí, a především samotných dětí. Děti si samy určují, jaký má být jejich rodič, takže ze všeho nejdůležitější je umět se na dítě naladit, rozumět mu. Jen tak může být výchova dítěte radostí pro obě strany.
Na co by si budoucí pěstouni měli dát pozor?
Na to, aby nevyhořeli. Ono to přichází plíživě, a hrozně těžko se z toho člověk dostává.
Co Vám pěstounství dalo a vzalo?
Dalo mi skvělé děti, zkušenosti, city, které bych jinak nepoznala, naučilo mě pokoře, širokému rozhledu, poznala jsem sama sebe v rolích, o kterých se mi ani ve snu nezdálo. Dalo mi přátele, sílu a víru. Vzalo mi iluze, čas a nervy.
Čím Vás děti nejvíce překvapily?
Některé mě překvapují pořád. Hlavně tím, jak jsou čím dál víc prima.
Jiné etnikum – řešíte tyto otázky?
Řešili jsme dřív. Ale ony nám ty poloromské děti nějak vybledly. Nevím, jak je to možné. Tak hlavně se nám chtěly podobat, chtěly mít naše jméno, nechtěly být považovány za „cikány“. Uráželo je, že se k nim lidé chovají automaticky podezíravě. Teď už jsou starší, takže ten vztek a bezmoc dokážou zvládat. Hlavně oba mají radostnou povahu, a plno přátel, kteří je oceňují bez ohledu na barvu kůže.
Jaký máte názor na ranou pěstounskou péči?
Považuji ji za jediný způsob, jak rozumně skloubit práva matky a současně zabránit ústavní deprivaci. Jsem toho názoru, že raná pěstounská péče by měla být co nejkratší, dítě by mělo být předáno do trvalé péče (adopce, dlouhodobé pěstounské péče či biologické rodině) ještě před rozvojem separační úzkosti.
Měl by být pěstoun profesionál nebo především rodič? Jak to máte Vy?
Stát se profesionálem vyžaduje dlouhá léta zkušeností a seberozvoje. Dnes bych už asi mohla být profesionálem, ale našim pěstounským dětem jsem rodičem. Jinak jsem to prostě neuměla.
Rozhovor byl poskytnut nakladatelstvím Smart Press a byl zpracován u příležitosti druhého, doplněného vydání knihy Domov je místo, odkud tě nevyhodí...ani když vyrosteš. Foto: mojebetynka.cz