Právo na rodinný život očima ombudsmana
Další z oblastí, které se veřejný ochránce práv věnuje v materiálu s názvem Standardy péče o ohrožené děti a jejich rodiny, a který vychází ze systematických návštěv provedených v ústavních zařízeních v roce 2011, je PRÁVO NA RODINNÝ ŽIVOT.
Přestože by ústavní výchova měla být nařizována až jako poslední, krajní řešení a soud je povinen zkoumat, zda výchovu dítěte nelze zajistit v náhradní rodinné péči, která má přednost před ústavní výchovou, v praxi se podle ombudsmana tato zásada neuplatňuje a stále je náhradní institucionální péče pravidlem, nikoli výjimkou.
Důvody umístění dětí do ústavní výchovy
Pracovníci Kanceláře veřejného ochránce práv během návštěv analyzovali rovněž právní tituly a důvody, na jejichž základě byly děti do zařízení umístěny. Zjistili, že nejčastějším důvodem nařízení ústavní výchovy jsou po výchovných problémech sociální důvody (situace, kdy rodina neměla vytvořeny vhodné bytové podmínky, případně neměla kde bydlet a nebo měla finanční potíže). Z celkového počtu 543 zkoumaných rozhodnutí o ústavní výchově bylo celých 11 % rozhodnutí vydáno jen kvůli sociálním důvodům, a to i přes ustálenou vnitrostátní i evropskou judikaturu.
Dalším z irelevantních důvodů nařízení ústavní výchovy, který se v některých rozhodnutích objevoval, je nespolupráce rodičů s orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Děje se tak většinou z toho důvodu, že rodiče vnímají OSPOD jako nepřítele, protože v procesní rovině je OSPOD tím, kdo navrhuje ústavní výchovu, a tudíž je tím, kdo chce dítě odebrat od rodiny.
Podle ombudsmana neexistují efektivní nástroje prevence, které by předcházely nařízení ústavní výchovy. Pracovníci Kanceláře VOP se dokonce v některých případech setkali se situací, kdy o umístění dětí v domově žádali sami rodiče, kteří se ocitli v tíživé sociální situaci bez ubytování, případně neměli prostředky k zajištění základních potřeb dětí. Stát v těchto situacích naprosto selhává v plnění pozitivních závazků plynoucích z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které jedinci zaručuje právo na respektování rodinného života. Jednou z možností řešení je i vytvoření ucelené koncepce sociálního bydlení.
Proces rozhodování o ústavní výchově
Ombudsman se při zkoumání soudních rozhodnutí také zaměřil na procesní stránku rozhodování o ústavní výchově. Věnoval se například problematice participačního práva dítěte na záležitostech, které se ho týkají, či zastupování dítěte před soudem. Přestože má být dítě s ohledem na svůj věk soudem při řízení o odnětí z rodiny vyslechnuto, ze studovaných rozhodnutí bylo osobně před soudem slyšeno pouze 20 % dětí, kterým v době rozhodování o ústavní výchově bylo 12 a více let (věk dítěte není pro účely slyšení u soudu zákonem omezen). Podle ombudsmana je tak dětem systematicky odpíráno právo být slyšeno v řízení, které zásadním způsobem ovlivní jejich další život. Akční plán k Národní strategii ochrany práv dětí počítá se zpracováním věcného záměru novelizací právních předpisů vztahujících se k účasti dítěte na rozhodovacích procesech, případně zcela nové komplexní právní úpravy. V současné době není jednotná ani praxe zjišťování názoru dítěte ze strany OSPOD.
Dalším problémem, který by bylo třeba legislativně upravit, je zastupování dítěte v řízení o nařízení ústavní výchovy. V současné době je praxe taková, že zástupcem dítěte, tzv. kolizním opatrovníkem, je ustanoven orgán sociálně-právní ochrany dětí, který je však zároveň i navrhovatelem ústavní výchovy. Podle ombudsmana je tak v těchto případech ještě před rozhodnutím předjímáno, že pozitivní rozhodnutí je v zájmu dítěte. Problematická je i situace, kdy je dítěti jako opatrovník ustanoven zaměstnanec soudu (např. vyšší soudní úředník). V těchto případech nelze očekávat, že podřízený pracovník soudu ve věci řešené stejným soudcem bude brojit proti postupu či rozhodnutí, a to i kdyby byl evidentně vadný.
Čtěte také: 1. díl (oblast) - Politika péče o ohrožené děti
Zdroj informací: www.ochrance.cz, zdroj fotografie: www.pixmac.cz