Mgr. Martin Hofman ve svém článku uvádí, že existuje velké množství subjektů spolupracujících na ochraně ohrožených dětí, ale stále je nejslabším místem celého systému ona samotná spolupráce. Ve svém příspěvku rozebírá které konkrétní instituce se na ochraně ohrožených dětí podílí

Autorka se ve svém příspěvku zaměřuje na roli praktických pediatrů při ochraně dětí ohrožených týráním, zneužíváním nebo zanedbáváním. Podle autorky je spolupráce pracovníků sociální péče, lékařů i pedagogických pracovníků nezbytná pro předcházení problémů v rodinách s dětmi.

Problematika ochrany práv dětí a rodiny z pohledu právničky úřadu Ombudsmana. Hledá odpověď na otázku, jaký je nejlepší zájem dítěte v situacích odnětí dítěte z vlastní rodiny. Na rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva a nálezech Ústavního soudu ČR dokládá nezbytnost sociální práce s rodinou a využití mírnějších prostředků než je odnětí dítěte. Zabývá se také právem dítěte být slyšeno v každém řízení, které se ho týká.

Text advokáta a odborníka na rodinné právo pojednává o právech dětí z právního pohledu. Autor rozebírá význam přelomových rozsudků, které vynesly české i mezininárodní soudy ve věci péče o ohrožené děti s ohledem na jejich právo na rodinný život, které jim zaručuje například Úmluva o právech dítěte.

Autor se věnuje tématu zájmu dítěte z pohledu sociologa a terapeuta. Ve svém diskuzním příspěvku zdůrazňuje tři aspekty tématu. První se týká kultury, druhý osobnosti a osobních postojů, třetí se pak týká sociálního prostoru.

Trochu jiný pohled na hledání nejlepšího zájmu dítěte v kontextu dětí žijících v sociálně vyloučených lokalitách, který je založený na zkušenostech ředitele Agentury pro sociální začleňování. Mimo jiné se zamýšlí také nad skutečností, že v zařízeních ústavní výchovy je zhruba polovina dětí romského původu.

Velmi osobní pohled na potřeby dětí očima ředitele DDÚ Plzeň, který se snaží osobním způsobem nahlížet potřeby dětí v souvislosti s odejmutím dítěte z rodiny. Zabývá se nejen tématem potřeb dětí v této situaci, ale také například pěstounskou péčí a s ní souvisejícím problémem tzv. neúspěšných nebo selhaných pěstounských péčí, kdy se dítě navrací zpět do zařízení ústavní výchovy.

Studie v posledních 50 letech opakovaně dokládají, že děti v institucionální náhradní péči neprospívají tak, jak bychom očekávali. Překvapivě dokazují, že neprospívají ani tak, jako děti v selhávajících rodinách. Na vině mohou být nedostatečně uvědomované vývojové potřeby dětí, které není možné naplnit bez individuálního, dlouhodobého, předvídatelného a emočně stabilního kontaktu s pečující osobou.

Autorka uvádí teoretické a legislativní vymezení pojmu inkluzivního vzdělávání v kontrastu k praxi České republiky, která stále není z hlediska inkluze optimální. Jak prokazují statistiky a nezávislé pozorování, stále dochází k segregaci dětí s handicapem, zejména pak s handicapem sociálním.

Mgr. Matoušová ve svém příspěvku uvádí lidsko-právní rámec inkluzivního vzdělávání a z něj vyplývající důvody pro inkluzi dětí s handicapem do běžného vzdělávání. Zároveň připouští, že se jedná o náročnou práci, jejíž výsledky jsou ale přínosem pro všechny zúčastněné strany.