Dohody o výkonu pěstounské péče

Jak se žije s dohodami aneb Dohoda o výkonu pěstounské péče v praxi neziskové organizace

Mgr. Veronika Hofrová

STROP o. s. je organizace pověřená k výkonu sociálně právní ochrany dětí a v rámci toho také k uzavírání dohod o výkonu pěstounské péče.

Problematikou dětí, které vyrůstají mimo své přirozené rodinné prostředí, se zabýváme v podstatě od založení organizace v roce 2002. Věnujeme se přípravám budoucích pěstounů a osvojitelů, doprovázení pěstounů a osvojitelů (a to jak v rámci individuální poradenské práce, tak i v rámci skupinových programů zejména pro pěstouny). Spolupracujeme také s rodiči dětí umístěných v pěstounské péči – v návaznosti na naši práci s pěstouny. Proto uzavírání dohod o výkonu pěstounské péče pro nás neznamenalo nové směřování naší organizace, ale spíše nový rámec našich dosavadních služeb a doprovázení pěstounů a dětí v pěstounské péči.

Celá transformace systému péče o ohrožené děti, tak jak ji vnímáme, směřuje k profesionalizaci pěstounské péče – tedy k tomu, aby se pěstounská péče stala službou dítěti a jeho rodině. K tomu pěstouni potřebují vzdělání, podporu, vedení a také dostatečné finanční ohodnocení. Dohody o výkonu pěstounské péče pak právě tyto atributy konkretizují.

V praxi se ukazuje, že dohody o výkonu pěstounské péče jsou pro řadu pěstounů nesrozumitelnou komplikací, která jim ukládá plno nových povinností, o jejichž smysluplnosti pochybují. Jedná se zejména o pěstouny, kteří vychovávají přijaté děti už řadu let, a zejména pak o pěstouny, kteří mají děti v tzv. příbuzenské pěstounské péči, nejčastěji o pěstouny prarodiče. Jejich rozčarování je často srozumitelné – jakoby nastoupili do vlaku, kterému uprostřed cesty změnili jízdní řád a najednou jedou úplně jinam.  Pak je úkolem orgánů sociálně-právní ochrany dětí a pracovníků organizací, které uzavírají s pěstouny dohody, vysvětlit jim, v čem pro ně dohoda o výkonu pěstounské péče může být přínosná, jaký je její smysl a hlavně v čem má být dohoda přínosná pro děti, které v pěstounské péči vyrůstají.

Mnohem snáze dohodu o výkonu pěstounské péče přijímají začínající pěstouni, kteří byli už v průběhu přípravy na přijetí dítěte připravováni na to, že pěstounská péče je svým způsobem odborná péče o děti separované od svých rodičů, a proto je potřeba jí věnovat pozornost a podporu odborníků, kteří budou pěstouny doprovázet. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že řada pěstounů už odbornou pomoc vnímá jako nedílnou součást pěstounské péče a uzavření dohody o výkonu pěstounské péče považují za formální rámec této odborné pomoci.

Práva a povinnosti pěstounů upravené dohodami o výkonu pěstounské péče by měly postihovat právě ty oblasti života, které jsou pro děti vyrůstající mimo své přirozené rodinné prostředí specifické oproti ostatním dětem. Na straně dětí se jedná o zpracování traumatu ze ztráty přirozeného rodinného prostředí, utváření identity dítěte v pěstounské péči, specifické potřeby související s genetickou zátěží a vývojovými fázemi dítěte. Na straně pěstounů potom jde o zpracování a přijetí role pěstouna v její mnohoznačnosti a složitosti, vztah pěstounů k rodině a původu dítěte a spolupráce s rodinou dítěte.

Jistě nebylo úmyslem zákonodárce, aby státní příspěvek, který dostávají subjekty uzavírající s pěstouny dohodu, byl dalším příjmem pěstounů. Pak by onen subjekt uzavírající dohodu byl jen jakýmsi přeposílatelem peněz; jeho úkolem by bylo zjistit, co všechno může pěstounům proplatit a jak tento příspěvek přímo utratit. Tábor, zájmové kroužky, hlídání v dětském koutku apod. Kdybychom uzavírání dohod s pěstouny a státní příspěvek na ně pojali tímto způsobem, propast mezi finanční situací pěstounů a finanční situací rodin, ze kterých děti často odchází do pěstounské péče, by se ještě zvětšila.

V naší organizaci se spolu s pěstouny, se kterými spolupracujeme, postupně učíme, jak dohody o výkonu pěstounské péče co nejefektivněji využít. Hledáme možnosti a hranice, ve kterých by naše spolupráce měla probíhat. Klíčový pracovník, doprovázející konkrétní pěstounskou rodinu, by měl být jakýmsi důvěrníkem, přítelem na telefonu, se kterým pěstouni sdílejí své výchovné radosti a pokroky svěřených dětí. Jen tak mezi nimi může vzniknout vztah založený na důvěře. Jen tak je potom možné očekávat, že se na něj pěstoun obrátí i ve chvíli, kdy mu bude těžko, kdy bude mít pocit, že v péči o svěřené dítě není úspěšný a že dítěti se nedaří dobře. A jen tak potom může organizace nabídnout pěstounovi a potažmo svěřenému dítěti adekvátní pomoc. Jsme přesvědčeni, že pěstouni a svěřené děti jsou spojité nádoby -  není možné, aby se pěstoun cítil dobře, když dítě neprospívá, a není možné, aby bylo dítěti dobře, když je pěstoun na dně.

Usilujeme o to, aby spolupráce v rámci dohod byla „šitá na míru“ pěstounům a svěřeným dětem. Těžiště naší práce je právě v podpoře a doprovázení klíčovým pracovníkem. Druhým zásadním okruhem naší práce je pomoc pěstounům při podporování sounáležitosti dítěte s jeho rodiči a širší rodinou. Neznamená to pochopitelně pouze zajištění prostor pro kontakt rodičů a dítěte a asistence při tomto kontaktu. Spektrum naší činnosti začíná tím, že pomáháme pěstounům přijmout rodiče dítěte, vytvořit si s nimi vztah, který není konkurenční. Protože mají-li pěstouni dítě bezvýhradně přijmout, je třeba ho přijmout i s jeho kořeny. Prostřednictvím poradenství a doprovázení pomáháme pěstounům reflektovat jejich vztah k rodině dítěte, nacházet nejvhodnější způsob, jak s dítětem o jeho rodičích mluvit. Pokud jde o samotné kontakty rodičů a dítěte, vždy do těchto kontaktů zapojujeme i pěstouny, neboť právě vztah mezi pěstouny a rodiči je úhelným kamenem toho, jak bude samo dítě vnímat své rodiče a to, odkud ono samo pochází. V téhle oblasti často obtížně hledáme, kam až by naše pomoc měla sahat, do jaké míry máme poskytovat poradenství a služby i rodičům dětí. Je těžké podporovat kontakt pěstounů, dítěte a rodičů, když s rodiči nikdo nepracuje, nenabízí jim pomoc, doprovázení a poradenství, které by mělo spadat pravděpodobně spíše pod sociálně aktivizační služby. Není ovšem tajemstvím, že těch je stále velký nedostatek.

I vzdělávání, které pěstounům nabízíme, se snažíme zaměřit na oblasti specifické pro pěstounskou péči (role pěstouna, specifické vývojové potřeby dětí vyrůstajících mimo své přirozené prostředí, vztah dítěte a jeho rodičů apod.). Vzdělávací programy nemají formu přednášek, volíme spíše metody interaktivní, metody diskuzních skupin s prvky supervize, zážitkové techniky.

Tzv. respitní péči vnímáme jako potřebnou zejména tam, kde děti mají specifické vývojové problémy (autismus, ADHD apod.) či zdravotní postižení, a pěstouni nemají možnost najít pomoc ve svém přirozeném prostředí mezi blízkými příbuznými nebo známými (také v případech pěstounské péče prarodičů). Většina pěstounů, se kterými spolupracujeme, vychovává kromě přijatých dětí také své vlastní děti a péči o přijaté děti v době prázdnin či při vyřizování nezbytných záležitostí zajišťují stejně, jako péči o své vlastní děti.

Naší původní představou bylo, že jeden klíčový pracovník bude mít v péči cca 10 – 12 pěstounských rodin, aby se jim mohl opravdu intenzivně věnovat. Realita nás přinutila tuto představu změnit. Ze státního příspěvku je třeba hradit pronájem kanceláře i tzv. kontaktní místnosti, cestovné při cestě za pěstouny, náklady na vzdělávání pěstounů a mzdu klíčového pracovníka a dalších odborníků – a to nejen za dobu přímé práce s pěstouny, ale také v době, kdy se pracovník vzdělává, píše dokumentace a zprávy, vede jednání s orgány sociálně právní ochrany dětí a dalšími institucemi apod. Na případné proplácení táborových pobytů pro svěřené děti už bychom prostředky hledali pouze obtížně.

Neznamená to ale, že bychom volali po zvýšení státního příspěvku. Vnímáme realitu, ve které žijeme; uvědomujeme si, že peníze ve státním rozpočtu prostě nejsou. A tak jsme rádi, že naše služby pro pěstouny a děti v pěstounské péči již nejsou plně závislé na nejistých dotacích. Snažíme se prostor,  který nám novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí dává, beze zbytku využít.