Jak to vidí...

ROZHOVOR - Jak vidí budoucnost ústavů zástupci MŠMT a MPSV?

Redakce Čí je dítě?

Přinášíme Vám unikátní dvojrozhovor. Tentokrát jsme zpovídali PhDr. Miloslava Macelu – ředitele Odboru rodiny a ochrany práv dětí MPSV a PhDr. Soňu Cpinovou, která je pověřena řízením odboru speciálního vzdělávání a institucionální výchovy MŠMT. V rozhovoru se například dozvíte, jaký mají obě strany názor na resortní roztříštaěnost systému péče o ohrožené děti, jak se bude vyvíjet ústavní péče a kdy se přehoupne pomyslný jazýček vah na stranu preventivné práce s rodinou, která zabrání odebrání dítěte z původní rodiny.

POHLED NA SOUČASNÝ SYSTÉM PÉČE O OHROŽENÉ DĚTI

Jak hodnotíte současnou úroveň ústavní péče, potažmo celého systému péče o ohrožené děti?

CPINOVÁ Je to široká otázka. Hodnocení bych si netroufla říct, samozřejmě je důležité vědět, o kterých ohrožených dětech mluvíme. My bychom to mohli rozdělit na více typů dětí s různým ohrožením – sociální zanedbanosti, vyloučenost, výchovné problémy atd.

Máme systém školských zařízení pro výkon ústavní výchovy. Na jaké jsou úrovni a co by se dalo změnit?

CPINOVÁ Ten hardware, objekty a budovy, ve kterých sídlí instituce, jsou téměř ve všech případech po rekonstrukci.

Ale stále jsou u nás děti, které jsou umístěny ve vilách.

CPINOVÁ Určitě se najdou některá zařízení, která je třeba revidovat nebo zrekonstruovat. Spíše je ale třeba revidovat obsah zařízení - přístup k dětem, profesionalitu a odbornost pracovníků.  V zařízeních se pracuje s individuálním přístupem, protože každé dítě je jedinečná bytost se speciálními vzdělávacími a výchovnými potřebami, ale je nutné neustálé vzdělávání pedagogických pracovníků. V zařízeních je nutné pracovat s dítětem na určité formě náhledu na svou situaci, doprovázet ho v situacích, které neumí řešit a mnohdy je řeší nevhodným způsobem. Důležitá je práce s rodinou a širším sociálním prostředím dítěte, aby byl možný návrat do rodiny.

MACELA Současný systém v České republice není optimální a nereaguje na potřeby dětí. Neumí mnohdy reagovat na právě to, co říkala Dr. Cpinová, abychom se snažili udržet děti v rodinném prostředí. Není to ale vina zařízení, takhle je to letitě nastaveno. Mezi tím, co se děje v terénu nebo i v ambulanci, a tím, co se děje v prostředí ústavní péče, existuje neviditelná zeď.

Ideální poskytovatel péče by měl poskytovat odbornou službu s multidisciplinárním přístupem, to znamená, že by tam byl pedagog, zdravotník, sociální pracovník, a působit primárně na terénní úrovni s  ambulantní složkou a případně i malou pobytovou složkou pro případ, kdy je dítě skutečně nutné do takové služby umístit.

Dnes pokud má dítě nějakou zdravotní nebo výchovnou potřebu a potřebuje odbornou službu, musíme ho kvůli poskytnutí této služby umístit do ústavního prostředí, do prostředí dalších mnoha dětí s mnoha dalšími potřebami.  Kapacita 20-25 dětí je z mého pohledu stále velké zařízení, které příliš neumožňuje individuální práci.  Navíc dítě vytrháváme ze vztahu k blízké osobě, tedy z toho, co je nejcennější. A to je daň, kterou by děti za poskytnutí odborné služby platit neměly. Nejsme chudá ani zaostalá země, takže pokud by se systém měl zásadně změnit, tak v tom, že s dítětem budeme pracovat v jeho přirozeném prostředí a nebudeme vytvářet režimové překážky, které by způsobovaly vytvoření bariéry pro vyřešení problému v rodině. Nikde jinde než v rodině se totiž problém nevyřeší. A vize, že dítě výborně „opečuji“, dám mu veškerou potřebnou péči a pak ho vypustím zpátky do světa, který ale funguje v jiném režimu, bohužel v mnoha případech nefunguje. Proto děti, které projdou byť nadstandardní službou a dostane se jim vysoké míry péče, mají paradoxně mnohdy v samostatném životě velký problém. Vždycky tady budou potřeba pobytová zařízení, ale musíme se zamyslet nad tím, jestli budou potřeba zařízení, která dítě úplně vytrhávají z jeho prostředí, nebo jestli nepotřebujeme například pobytová zařízení pro celé rodiny.

CPINOVÁ Já s tím souhlasím, nejsme v rozporu, protože je skutečně potřeba redefinovat obsah práce s dětmi a zaměřit se na intenzivní práci s rodinou. Souhlasím s tím, že se dítě nemá vytrhávat úplně bez možnosti kontaktu s  rodinou, protože to jsou obvykle rodiny, kam se dítě bude vracet. V ústavní péči jsou ve většině případů děti, kde o pomoc v podstatě požádají rodiče a dítě nemá potřebu dobrovolné spolupráce třeba s ambulantní formou pomoci. Vždy je třeba s dítětem a rodinou pracovat tak, aby ústavní výchova nebyla nařízena. Ale jsou i děti s tak specifickými vzdělávacími potřebami, že není možné zařadit je do běžného systému vzdělávání. Můžeme jim tak nabídnout vzdělávání v menších skupinách v rámci ústavní výchovy.

Samozřejmě MPSV svým novým zákonem klade zvýšenější nároky na OSPODY a na kurátory. MŠMT, které by nemělo pečovat, ale spíše vychovávat a vzdělávat, může MPSV nabídnout pomoc například při rozhodování o ústavní výchově. Důležité je změnit paradigma zařízení, vnímat je jako pomoc a doprovázení dětí jak ve vztahové rovině, tak ve vzdělávání i sociálních dovednostech a připravovat je na samostatný život. Opět jsou to děti s různým problémem, které se umísťují do náhradní péče. Vždy je nutný individuální přístup a individuální řešení potřeb dítěte. Změna názvu zařízení by možná podpořila více cíl a služby, které zařízení poskytují.

Může změna názvu zařízení napomoci zkvalitnění služeb?

CPINOVÁ Já si myslím, že to nebude pro děti takové stigma. Cílem našich služeb je především pomoc, sekundární prevence, není to trest, i když nastanou jakékoli problémy, tak se  v zařízení hledají cesty, jak dítěti pomoct, jak pomoct rodině v tom, jak zacházet s  dítětem, aby se neopakovaly ohrožující situace nebo projevy, které dítě mělo.

Já musím říct, že jsem nastoupila na svou pozici 1. února, takže se zatím rozkoukávám, dívám se, co je a není na MŠMT realizováno. V současné době se snažíme připravit určitou transformaci, já bych ale snad spíše řekla redefinici obsahu práce školských zařízení. Není to tak, že v zařízení, kde je 20, 25 dětí, jsou děti neustále spolu. Skupiny, kde je maximálně osm dětí, pracují v rámci tohoto systému autonomně, samostatně, nemusí vůbec přicházet do kontaktu s jinou „rodinou“. Já se budu snažit, aby ve všech zařízeních byl přístup rozvíjející osobnost dítěte postavený na vztahu, na důvěře a na pomoci, pozornosti dítěti, kterou mu je třeba věnovat. Ideální by bylo, kdyby vznikl úplně nový zákon, který by nebyl jenom zákon MŠMT nebo MPSV, ale společný pro všechny subjekty zabývající se ochranou dítěte.

Stále se mluví o rezortní roztříštěnosti systému péče o ohrožené děti. Nebylo by lepší, kdyby došlo ke sjednocení této agendy pod jeden rezort? A pokud by se tak stalo, mělo by to být MŠMT, MPSV, nebo speciální orgán?

MACELA Já řeknu asi celkem otevřeně, že rezortní rozdělení je nešťastné, je to v podstatě unikát. Všechny zahraniční systémy péče o ohrožené děti jsou už dávno sjednocené – ovšem vyjma České republiky, a pokud vím, ještě Ukrajiny a Ázerbájdžánu. Je to špatně, protože je třeba dívat se na dítě celostně.

Příprava společného zákona je součástí národní strategie ochrany práv dětí, již se na něm začalo pracovat. Jeho cílem by mělo být sjednocení systému včetně redefinice služeb. Příkladem „celostní služby“ jsou například sociálně-pediatrická centra v Německu a podobné typy služeb „pod jednou střechou“. Potom nemusíme diskutovat nad tím, jestli má dítě výchovný problém primární, nebo zdravotní. Jednou z možností je tedy postavit úplně nové typy služeb, do kterých by se mohla transformovat část stávajících zařízení. Stávající síť není ideálně postavená ani z hlediska regionální dostupnosti, jde pořád o relikt toho, že některé problémy byly vytlačovány na okraj společnosti, takže řada zařízení je dislokována mimo oblasti, kde by ty služby rodiny potřebovaly.

CPINOVÁ Souhlasím.

MACELA Ještě k tomu speciálnímu resortu. To je iluze, v zemích, kde je systém sjednocen, je to v sociální oblasti.

CPINOVÁ Víte co, já si myslím, že jasného sjednocení se v téhle zemi nedočkáme.

MACELA Když to zvládli Slováci a Poláci, tak to musí zvládnout i Češi.

CPINOVÁ Netvrdím, že vůbec ne, myslím ne v brzké době. Je to věc diskuze. MŠMT by se mělo věnovat především výchovným a vzdělávacím otázkám. Mnohé příčiny selhávání dětí spočívají v tom, že unikají ze školního prostředí - tam můžou začít první problémy, které z nějakých důvodů dítě nedokáže zvládnout a nastupuje podpora školského systému. MSPV by mělo podle mého názoru primárně pečovat o prostředí, do kterého se dítě vrací, možná daleko víc diskutovat a pracovat s rodinou, aby mohla zdravě pečovat o dítě. Dále je třeba najít konsenzus ohledně situace dítěte mezi pracovníky OSPOD a zaměstnanci zařízení. Je to věc diskuze.

Jak MPSV, tak MŠMT může mít dobrý úmysl, aby se pozice ohrožených dětí dostala na správnou míru, ale zase musíme pracovat s lidmi, kteří se o děti starají. Osobně se domnívám, že i když to trvá už dost dlouho, je pořád ještě třeba mít velkou trpělivost, protože je to práce s lidmi, jak už říkal Freud: „Práce s lidmi je nemožné povolání.“

MACELA Důsledek sektorového rozdělení, což je výhradně organizační záležitost, je přesně to, co bylo řečeno - že by sociální oblast měla pracovat s rodinou, jako kdyby snad ústavní zařízení nebyla součástí systému práce s rodinou. To je právě ta neviditelná zeď. Naopak pobytové zařízení musí být naprosto aktivní součástí práce s rodinou, to je ta služba. Dítě má identitu, kořeny, rodiče, blízké lidi, služba musí být naprosto prostupná a aktivně spolupracovat se sociálním pracovníkem, který práci s rodinou koordinuje.

 

POHLED NA ZMĚNU SYSTÉMU PÉČE O OHROŽENÉ DĚTI A RODINY

Co můžeme udělat v současné chvíli pro systém péče o ohrožené děti a rodiny, aby se změnil tak, jak jste ho popsal výše?

MACELA Nejtěžší je mentální změna lidí, kteří dělají uvnitř zařízení, aby na práci s dětmi začali nahlížet jinak.

CPINOVÁ To je to nejtěžší.

MACELA Je to o vysílání nějakých signálů do terénu, že změny chce i rezort školství, že chce větší otevřenost svých zařízení. I přestože se zařízení mění, pořád jsou to režimová zařízení, dítě i jeho rodina se pořád musí službě do velké míry přizpůsobovat. Otevřený přístup k rodině je navíc pro některé stávající pracovníky nepřekonatelnou překážkou.

CPINOVÁ Je to o nějaké redefinici, o jiném pohledu. Zákon č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní a ochranné výchovy ve školských zařízeních je bohužel hodně zúžený, ideální by bylo, kdyby byl obecnější a doplněný vyhláškami, které se dají daleko rychleji novelizovat. Když jsem mluvila o pečování a o výchově, tak musí fungovat sounáležitě, nemůžeme říct: „Tak vy pečujte, my budeme vychovávat a vy nám k tomu udělejte podmínky, abychom mohli dobře vychovávat“, služby musí být propojené. Jde nám o to, aby to byla služba pro celou rodinu. Existují různé kategorie dětí, kterým má být služba poskytována. Děti kolem tří let by se nikdy neměly dostat do ústavního zařízení, opravdu naprosto souhlasím s tím, že děti do šesti let by se vůbec neměly dostat do ústavního prostředí, protože potřebují stabilitu, jednoho člověka, který jim bude věnovat pozornost. Pakliže to z jakýchkoliv důvodů zrovna nemůže být rodič, tak by to měl být náhradní rodič. I v případě, kdy u náhradních rodičů vznikne problém, potřebují službu, nějakou pomoc, vedení při práci s dítětem. V tom může být MŠMT nápomocno MPSV.

MACELA Teď je proto naprosto volný prostor, založili jsme nový systém podpory i financování služeb pěstounské péče, do kterého se může přihlásit víceméně každý, systém je garantován státním příspěvkem na výkon pěstounské péče.

CPINOVÁ Já věřím tomu, že i Česká republika se stane altruistickou a že daleko více lidí bude mít zájem o tuto službu nebo pomoc.

A nedaly by se v této oblasti využít stávající personály ústavních zařízení?

MACELA Zkušenosti ze systémů, které prošly podobnou změnou, jsou takové, že ne.

CPINOVÁ Já to taky nevidím úplně dobře.

MACELA Přeci jenom je to trošku jiná odbornost, zaměstnanci zařízení se hodí spíše na podpůrné odborné služby, ale určitě se tam najdou i lidi, kteří budou mít dispozice stát se kvalitními náhradními rodiči. Existuje ale zkušenost ze systémů, které již změnami prošly, že zaměstnanci ústavů se opravdu více uplatní ve službách. Klasickým příkladem je Slovensko, kde jsou pěstouni vlastně zaměstnanci dětského domova, takže by se přímo nabízelo, aby se stávající personál zařízení stal profesionálními rodiči. Zkušenosti Slováků hovoří ale o tom, že se vnitřek úplně vyměnil, že zůstal název dětský domov, že zůstal odborný tým, ale příliš mnoho původních vychovatelů se náhradními rodiči nestalo, protože je to jiný typ práce.

CPINOVÁ Je to úplně něco jiného. Každé dítě, které vstoupí do nějakého systému, ať už to bude pěstounství nebo ústavní systém, tak je svým způsobem traumatizováno. Má nějaký svůj problém a je opravdu nutné, aby náhradní péče byla skutečně velice profesionální a multidisciplinární. Jde o to, aby dítě nebylo ještě více deprivováno, než je.

 

POHLED NA KVALITU SLUŽEB PRO DĚTI A RODINY

Nyní se zaměřme na oblast kvality poskytované péče. V rezortu MPSV fungují již od roku 2006 standardy kvality sociálních služeb. Změnily se poskytované služby, mohou standardy napomoci kvalitě?

MACELA Ano, určitě, opravdu je to na službách vidět. V sociální oblasti jsou také ústavní zařízení, byť pro jiné cílové skupiny. Myslím si, že institucionální péče obecně má stejné limity, ať už jde o seniory, psychiatrickou péči nebo péči o mentálně postižené.

Plánuje MŠMT také standardy kvality péče o děti umístěné ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy?

CPINOVÁ Ano, MŠMT již ukončuje práci na standardech.

MACELA Když si vzpomenu, jak vypadala zařízení v roce 2000, 2002 a v roce 2006, kdy vstoupil v platnost nový zákon o sociálních službách, tak vedle materiálního zkvalitnění, které potkalo většinu typů péče, v nich nastala zásadní změna přístupu ke klientovi. Došlo k posunu v kvalitě, byť za těžkých problémů a se skřípěním zubů. Jsou to mnohdy úplné drobnosti, jako to, že když např. vstupuji na pokoj, nejprve zaklepu.  Změna ale rozhodně není akce na jeden měsíc. Je to změna, kterou pozoruji po X letech a ještě stále to není dokonalé.

Vím, že jsou i dětské domovy, kde mají hodně individuální přístup, kde děti respektují, ale zase si řekněme úplně otevřeně, že jsou zařízení, kde je to velmi tvrdé.

CPINOVÁ To jsou právě ty vzkazy v láhvi (pozn. redakce – jedna ze sekcí těchto stránek – více na http://www.cijedite.cz/?nav=vzkaz-v-lahvi/). Ano, opravdu existují i taková zařízení a nemůžeme to skrývat, a právě proto se začaly v roce 2009 dělat standardy i pro tuto péči.

Ale nyní máme rok 2013, co se s nimi stalo, proč nejsou?

CPINOVÁ Ano, máte pravdu, nevím, co se s nimi dělo, ale teď už jsou v podstatě u konce, standardy pro školská zařízení budou. Ze standardů by měla vycházet redefinice a vůbec změna přístupu ke klientům, k dětem. Já říkám klienti těm, kteří tam přijdou dobrovolně, protože něco chtějí řešit, a děti těm, kdo nevidí, že potřebují pomoc.

A kdy tedy standardy můžeme očekávat?

CPINOVÁ Úplně přesný termín Vám neřeknu, jsou připraveny, jen je ještě potřeba konzultace s právním oddělením. Ke konci května začneme standardy ověřovat v praxi.

 

POHLED NA PRÁCI S DĚTMI A RODINAMI DĚTÍ UMÍSTĚNÝCH DO ÚSTAVU

Můžete nám něco říci ke koncepci institucionální péče, kterou MŠMT připravuje?

CPINOVÁ Ano, připravujeme ji právě s tím, že bychom zmapovali všechna zařízení, která máme v jednotlivých krajích. V rámci projektu RAMS, to je ministerský projekt, který se zabývá jednak inkluzivním vzděláváním, jednak školskými poradenskými zařízeními, ale také mapuje potřeby jednotlivých regionů k těmto službám. To znamená, že se snažíme vytipovat místa, která službu neposkytují nebo pro ni nemají prostory, přičemž se snažíme odstoupit od pobytových služeb a podporovat ambulantní zařízení. Pobytové služby sice v žádném případě nevypouštíme, ale budeme se snažit, aby všechna zařízení měla i ambulantní složku.

V roce 2007 jste do Učitelských novin, paní Dr. Cpinová, řekla: „Péče státu o děti, které jsou z hlediska svého sociálního vývoje ohrožené, je minimální. Stává se, že k nám do diagnostického ústavu přicházejí děti, které OSPOD ani nezná.“ Jak se to může stát? Děje se to tak i dnes?

CPINOVÁ Ano, stávalo se to.

MACELA Už se to stávat nebude, a to hlavně změnou systému, kdy se dítě do ústavní péče dostane opravdu jen prostřednictvím soudu, potažmo OSPOD. Zákon jsme změnili tak, aby podání návrhu na umístění do ústavu bylo sevřeným, multidisciplinárním procesem. Sociální pracovník musí před podáním návrhu udělat případovou konferenci, musí pozvat zástupce všech relevantních subjektů a teprve poté, když jsou vyloučeny ostatní možnosti péče, je možné návrh podat.

CPINOVÁ Samozřejmě že ve většině případů je OSPOD informován o tom, že určité dítě, rodina mají potíže. Ano, opravdu se dříve stávalo, že OSPOD o dítěti nevěděl. Stalo se například, že bylo vydáno předběžné opatření u dítěte tím způsobem, že…

MACELA …což je nadužívaný institut (pozn. redakce: myšleno předběžné opatření dle § 76a občanského soudního řádu).

CPINOVÁ …tím způsobem, že tlak rodiny byl skutečně tak velký a okamžitý, že sociální pracovník dítě ani neviděl, nemohl s ním komunikovat, protože soud předběžné opatření pod tlakem rodiny vydal.

Jestli není problém v tom, že po umístění dítěte jde veškerá starostlivost za dítětem a rodiče se zjednodušeně řečeno nechávají osamoceni, popř. odkázáni na práci terénních pracovníků neziskových organizací.

CPINOVÁ Nemyslím si to. Když se dítě dostane do zařízení, tak je vždy nastavena komunikace s rodinou. Stále víc probíhají případové konzultace se zainteresovanými subjekty a nastavují se možnosti další pomoci dítěti i rodině.

 

POHLED NA VZDĚLÁVÁNÍ PRACOVNÍKŮ

MACELA Termín sociálně - právní ochrana dětí vznikl v roce 1952. Do té doby to byla péče o mládež a péče o dítě a OSPOD si vlastně nese dědictví tohoto represivního řádu. Třeba i v  televizi je vždy sociální pracovnice prezentována jako „paní zubatá“, ne jako příslušnice pomáhající profese. Chceme, aby OSPOD vykonával opravdovou sociální práci a stal se orgánem pomáhajícím. S tím souvisí i to, že řada opatření, která mohl dělat správní orgán, se postupně bude převádět na soud. To se netýká jen diagnostických ústavů, to se týká i sociálních pracovníků, trend je takový, že zásadní opatření do života rodiny, o nichž mohl doposud rozhodovat úřad, bude napříště rozhodovat soud. Samozřejmě nemohu tvrdit, že všech 1.818 pracovníků sociálně – právní ochrany dětí je ideálních, ale snažíme se do pracovníků investovat velké prostředky prostřednictvím vzdělávání. Nová zákonná úprava přinášející standardy kvality práce by měla znamenat mimo jiné personální posílení této agendy.  Standard, jak má vypadat před, jak má být personálně obsazen, jaké má mít zázemí, vybavení atd., žádná jiná úřední agenda v této zemi nemá. Standardizace je proces, díky němuž bychom se měli během roku a půl dostat k optimálnímu počtu lidí na úřadech, včetně toho, že to obcím bude zaplaceno.

CPINOVÁ A já tady souhlasím s panem ředitelem, naším cílem je vzdělávat a dávat co nejvíce peněz do vzdělávání pracovníků, kteří pracují s dětmi, které jsou v riziku, a to protože jde vlastně o nejefektivnější investici do vzdělání. To platí i u dětí, samozřejmě.

MACELA Je třeba doplnit, že součástí vzdělávání jsou sice dovednosti a odbornost, ale pak je zde další velká oblast a tou je přístup pracovníků. Předsudky a stereotypy.  Prostředí sociální práce, ale samozřejmě i zařízení trpí celou řadou předsudků. Je to vidět třeba i v mailech, které si pracovníci mezi sebou posílají. Od rasových předsudků po nedůvěru k rodině jako takové, k rodinnému prostředí. To jsou věci, se kterými se musí naprosto cíleně pracovat. Já chápu, že pracovníci jsou často i unavení životní zkušeností, protože když se člověk neustále setkává s nějakou patologií, tak zákonitě vyhoří. Mám zkušenost, že řada Vašich kolegyň a kolegů ze zařízení, paní ředitelko, už jsou z toho tak otrávení, že vůbec nevěří, že může nastat nějaký pozitivní posun, že vztah s rodičem pro dítě může být důležitý.

CPINOVÁ …moje myšlenka, a teď budu mluvit jenom za sebe, je taková, že vzdělávat naše pracovníky a posilovat jejich odbornost může vést k odbourání stereotypů a zabránit rychlému vyhoření. Většinou se říká, že zapálená stodola rychle hoří, pracovníci do systému mnohdy vstupují skutečně s nadšením, ale s takovým nadšením, s takovým velkým očekáváním, že změní svět, že oni všechno vyřeší, a potom to tak úplně není. Je to o obrovské trpělivosti a zejména o osobním sebepoznání. To znamená, že cesta vzdělávání je cesta k sobě, a to jak sebezkušenostními a sebepoznávacími výcviky, učením se sociálních dovedností, tak i komunikací.  Zejména komunikací, na kterou je třeba se zaměřit, protože na rozdíl třeba od medicíny jsou následky špatné péče o ohrožené dítě a rodinu v naší profesi vidět až mnohem později. Jak já říkám, rány na duši nejsou tak patrné a jsou viditelné třeba až za hodně, hodně let. Stává se, že spousta lidí naší profesi nerozumí, proto používám takovou metaforu, srovnání, že k nám někdy stejně jako k lékaři přijde dítě, které takzvaně „nemá jednu nohu“, a my mu musíme dát protézu. A některé dítě naučíme jezdit na kole i s protézou, a některé nenaučíme. Ale proto abychom ho to naučili, potřebujeme nejlépe znát sami sebe. Tak je to vždy v práci s lidmi, protože mnohdy řešíme přes klienta spíše své ambice a očekávání, než očekávání toho druhého.

 

POHLED NA TO, JAK SNÍŽIT POČET DĚTÍ V ÚSTAVECH

Co vlastně mohou udělat vaše rezorty proto, aby se do ústavů dostávalo méně dětí? Proč 30 % všech umístěných dětí jde do ústavního zařízení ze sociálních důvodů, a to i přestože existuje stanovisko Nejvyššího soudu či novela zákona o rodině, která říká, že čistě sociální nebo bytové důvody nemohou být důvodem pro odnětí dítěte z rodiny?

MACELA Nejprve řeknu, co může udělat náš rezort a pak představu, co pro to může udělat sektor školství. Za prvé, musíme vybudovat záchytnou síť včasné intervence, síť, která řeší problém v okamžiku, kdy opravdu nastává. Protože děti, které se dostávají do školského systému, sem většinou přicházejí s problémy, které nastaly před mnoha lety. Je potřeba natvrdo držet gatekeeping (pozn.: jasné nastavení pravidel pro průchod dítěte systémem. Pokud je možno řešit problém dítěte v rodinném prostředí, musí systém vyvinout veškeré úsilí, aby dítě mohlo v přirozeném prostředí setrvat, a nemůže ho poslat do dalšího typu služby. Jde také o jasné dodržování hierarchie původní rodina – náhradní rodinná péče – ústavní péče), jinak se systém nepřinutí, aby dělal opravdu složitou práci. Pro sociálního pracovníka nemůže být jednoduchých řešením umístění dítěte do ústavní výchovy v dilematu, jemuž jsou sociální pracovníci často vystavováni: „Mám to dítě ještě nechat doma, nebo ho někam umístit?“ Z pohledu člověka, který nese odpovědnost, je jednodušší přenést ji na jinou službu (např. ústav), zatímco když dítě zůstane v  rodině, tak odpovědnost, že se dítěti nic nestane, že rozhodnutí bylo správné, zůstává na pracovníkovi.

Nicméně všechny současné kroky, novela zákona o sociálně – právní ochraně dětí i nový občanský zákoník jasně vedou systém k dodržování jasných postupů, systém musí odpracovat veškerou možnou pomoc původní rodině, musí odpracovat to, že pro každé dítě se hledá náhradní rodinná péče. Dosud jsme například pracovali s kategorií „vhodného“ dítěte pro náhradní rodinnou péči. Nově pokud je podán návrh na „ústavku“, na jakékoli umístění dítěte mimo rodinu, automaticky se spouští systém vyhledávání náhradní rodinné péče pro toto dítě. Samozřejmě, že jde-li dítěti o život a o zdraví, tak se v některých případech musí urgentně do pobytového zařízení umístit. Ale tím práce nekončí, tím celý proces začíná, zjišťuje se, zda je šance na návrat dítěte, zda je nějaká šance na náhradní rodinnou péči atd. Myslím si, že my musíme práci přenést přímo k rodinám. Jsme hodně navyklí na to, že je tu stát, který to vyřeší.

CPINOVÁ Aby rodič přijal zodpovědnost.

MACELA Mně se líbí, co na západě dělají už běžně jako metodu sociální práce a začínají s tím Slováci - rodinné konference. My jsme zatím dospěli k případovým konferencím, tj. aby se vůbec bavili odborníci s rodinou pohromadě. Ale jsou i rodinné konference, kde se problém řeší přímo v té rodině. Probíhá vlastně tak, že sociální pracovník se stává moderátorem řešení, kdy je do něj zapojena celá širší rodina.

CPINOVÁ Takovým mediátorem.

MACELA Zajímavé by to bylo například u řešení složitých rozvodových kauz, u nichž někdy nakonec dítě skončí v ústavu. Rodinná konference spočívá v tom, že je-li nějaký problém v rodině, pozvou se nejen rodiče a dítě, ale celé širší rodinné prostředí. Což je potenciál, se kterým se nepříliš pracuje v České republice. A rodině se nastíní problém, řekne se vize případného neúspěchu, třeba že dítě skončí v ústavním zařízení a rodina se nechá o samotě, ať navrhnou nějaké řešení uvnitř rodiny.  Holanďané uvádějí 70% úspěšnost této metody. Mně se na tom líbí, že problém řeší rodina, protože nyní si problémy bere na sebe celý systém a rodina už je jenom nějaký pasivní hráč, který tu má poslechnout sociálního pracovníka, má tu poslechnout, co mu řekne nějaký odborný poradce, má jet za dítětem do ústavního zařízení.

CPINOVÁ Také Ministerstvo školství má v úmyslu víc vtáhnout rodinu do dění, jak do výchovného, tak do vzdělávacího, vtáhnout je do spolurozhodování v procesu výchovy a vzdělávání. Souhlasím s Vámi, já mám zkušenost také z Holandska a velice dobrou. To už je možná pět let, kdy jsem zažila, že sociální pracovník skutečně vstupuje do té rodiny a neučí, ale jakoby sounáleží s rodinou, bezpečně ji vede k tomu, co je pro rodinu nejlepší. Skutečně je to jedna z velice dobrých cest. Takto do rodiny vstupují naši pracovníci v současné době taky, i když ne úplně tak, jako OSPOD, protože nemáme statut sociálně právní ochrany. Vstupují tam na základě dohody s rodiči, velice často právě kvůli dětem, které jsou umístěné v zařízeních a hledají cestu návratu.

MACELA Já jsem vlastně ještě neřekl druhou půlku a to, kde vidím roli školských zařízení, protože OSPOD nebo sociální pracovník kolem sebe potřebují mít síť odborných služeb. To je zase, znovu se opakuji již po několikáté, šance pro stávající zařízení, respektive pro stávající týmy. Protože my se často díváme na zařízení jako na „budovu“.  Klíčoví jsou však lidé, ti mohou poskytovat jiný typ služby než dosud.

CPINOVÁ S tím naprosto souhlasím a je to také naše cesta, protože „barák“ není podstatný, podstatný je opravdu ten tým.

 

POHLED NA STŘEDISKA VÝCHOVNÉ PÉČE

Součástí sytému jsou též střediska výchovné péče (SVP) poskytující ambulantní pomoc dětem a rodičům. Jaké by mohlo být jejich postavení po transformaci pobytových zařízení?

CPINOVÁ S touto otázkou souvisí rozdíl mezi pomocí a sociální kontrolou. Pomoc znamená, že si klient o pomoc přijde říct, sociální kontrola, kdy klient sám nepřijde, ale na problém přijde někdo jiný. Nemusí jít jen o děti, ale třeba i o starého člověka, který už nemá dostatečnou kapacitu, neví, že si má vzít prášek, a tam už jde o „sociální kontrolu“. V případě střediska jde o pomoc, dobrovolnost, to znamená, že rodina skutečně vnímá problém s dítětem, neumí si s tím poradit a vyhledá ambulantní středisko výchovné péče. Ambulantní středisko mluví s rodinou, mluví s dítětem, nabídne mu řešení. Rodina může docházet do ambulance, ambulance může zase docházet do školy, je tam kontakt se školou. V případě, že ambulantní práce nemá očekávaný výsledek a rodina i dítě zjistí, že dítě potřebuje být chvíli bez rodiny, tak nabídne terapeutický pobyt. V novém zákoně je teď trošku problém v tom, že do středisek výchovné péče může být umístěné dítě na předběžné opatření jako výchovné opatření. Což už tedy není moc o pomoci. Už je to více sociální kontrola, než pomoc a může dojít k některým střetům, ale zase je to o přístupu, o obsahu činností ve středisku.

Jak se díváte na SVP vy, pane řediteli?

MACELA V SVP spatřuji perspektivní službu, záleží, jak si s tím poradí rezort školství organizačně, protože dneska jsou SVP součástí diagnostických ústavů.

CPINOVÁ Jsou to jejich detašovaná pracoviště.

MACELA S tím, že tam byl koncept sítě preventivních služeb samostatně, ale v téhle novele zákona to neprošlo, takže já SVP beru jako potencionálně zajímavou součást služeb, o kterých jsem tady hovořil a…

CPINOVÁ …víte, já bych ještě upřesnila jednu věc, možná zvláštní konflikt. Ať je to diagnostický nebo dokonce i výchovný ústav, pořád jde o preventivní služby. Podotýkám, že bych sama opravdu stála o to, aby se názvy změnily, aby tam nebyla stigmatizace. Ale klientela, která přichází do středisek, je totožná s klientelou, která je v diagnostickém ústavu, která je ve výchovném ústavu. Dětské domovy se sice odlišují, ale v poslední době se rizikové chování objevuje už i tam.

Některé děti, u kterých je soudně nařízeno předběžné opatření a jsou umístěné do diagnostického ústavu, tak kdyby se zařízení jmenovalo intervenční centra nebo jakkoliv jinak, tak se jedná pořád o stejné děti, jako jsou ve středisku. Dokonce je v 99 % případů provází i žádost rodičů o nějaké řešení. Děti samy většinou svůj problém nevidí, ony si ho již vyřešily jiným způsobem, třeba drogou nebo únikem z rodiny. Ale i z těchto dětí, v současné době by se dalo říct už nejenom 30 %, ale 40 %, možná i 50 % se vrací zpět do rodiny. A některé děti se rozhodnou, že si vyberou následné zařízení, které nabízí inkluzivní další vzdělávání a dokončení přípravy na povolání, buď s nějakým učebním oborem uvnitř nebo s učebním oborem, který je v okolí, protože u většiny těchto dětí nastaly problémy až ve středním vzdělávání a my chceme samozřejmě, aby vzdělávání byla priorita pro všechny děti. Kdyby došlo k zachycení problémů na základní škole, tak by nemuselo následně docházet k selhávání na střední škole. Právě tyto děti pak začnou ze středoškolského prostředí unikat, protože jim nějakým způsobem nevyhovuje, nebaví je nebo prostě nemají zájem. Rodina ale zájem má, takže my jim můžeme nabídnout službu, intimnější, bezpečnější, v menších skupinách v rámci našich zařízení, které nabízí středoškolské vzdělání, anebo nabídnout vzdělávání mimo rodinu, jako kdyby byli na internátě v jiné civilní škole, kde dítě nemá už kontakty s tím širším sociálním prostředím, které ho ohrožovalo, ale kontakt s  rodinou je zároveň zachován a pracuje se neustále i s rodinou.

MACELA Věc, která mě trápí a která volá po změně, je právě přístup dětí ke vzdělávání, protože z dětských domovů se školou a „učňáků“ u výchovných ústavů máme ve většině případů kuchaře, číšníky. Je to příliš sevřené, myslím si, že tohle je další velká věc, která opravdu přímo náleží Ministerstvu školství, protože to má v gesci vzdělávání a je v jeho zájmu, aby se děti dostávaly do daleko širšího vzdělávacího proudu.

CPINOVÁ V současné době je to trend všech zařízení podporovat děti ve vzdělávání i v hlavním vzdělávacím proudu.

MACELA Ale bude to narážet na to, že dětské domovy se školou mají strach o svoji existenci. Učitelé z těchto zařízení budou křičet, že přijdou o práci.

CPINOVÁ U dětských domovů bych se ráda zastavila. Děti z dětských domovů dochází do běžných škol. Někdy se objevují obavy zaměstnanců, že dítě obor s maturitou nezvládne, pokud si ho vybere. Nevím z čeho takový strach a obavy pramení. Možná bychom mohli zadat analýzu, například Národnímu ústavu pro vzdělávání, jaký obor a jaké následné vzdělávání nabízí dětem naše zařízení, abychom měli jasnou představu a mohli říct „tak takhle ne“, což si myslím, že mělo být už dávno.

 

OTÁZKA NA ZÁVĚR

Co Vás momentálně ve Vašem rezortu nejvíce pálí?

CPINOVÁ Není to pálení, ale práce nad novelou školského zákona, zejména §16 o podpůrných opatřeních. Ale novela školského zákona je opravdu důležitá a tyto změny je možné využít i v přístupu v zařízeních ústavní péče, protože děti, které tam jsou umístěné, mají speciální, nejenom vzdělávací, ale i výchovné potřeby. Služby pro děti by bylo možné udělat formou podpůrných opatření. V případě ústavních zařízení by měl být přístup obzvlášť inkluzivní a individuální, celá atmosféra musí být nastavena na potřeby konkrétního dítěte nejen podle jeho diagnózy, ale i anamnézy, prostředí, potřeb, tzn. nastavit podpůrná opatření pro každé dítě individuálně. Dále je třeba ještě ke zmíněné novele připravit vyhlášku o střediscích výchovné péče, která by se měla připravit co nejrychleji, a pak zorientovat se ministerstvu.

stáhnout txtstáhnout pdfodeslat