Zájem dítěte

Parvulo či adultocentrické myšlení? aneb Vyhněme se paušalizování

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.

S dr. Nosálem souhlasím v tom, že základní, byť ne jediné kritérium zájmu dítěte je to, co si dítě samo přeje. Jinými slovy kde to jde, je třeba respektovat princip hedonismu, který udržuje dítě nad prožitkovou nulou v oblasti příjemných zážitků. Tuto zásadu bezdůvodně porušují mnozí rodiče třeba tím, že když mají špatnou náladu oni, tak do nepříjemných stavů strhávají nejen děti, ale všechny v okolí. Nesnesou totiž, když se v jejich okolí někdo cítí lépe než oni (princip sdílené frustrace). Úřady pak selhávají v případech, kdy soupeř sice dítě objektivně týrá, ale je příliš silný a úřad je na něho krátký. Například boj s místním starostou je pro obyčejnou sociální pracovnici obvykle nad její síly.

I když se snažíme, aby dítě většinu doby bylo nad prožitkovou nulou, přesto přicházejí okamžiky, kdy po dítěti chceme něco, co je mu nepříjemné, co ono samo nechce. Zde rodiče zájem dítěte uchopují hledáním kompromisu mezi dlouhodobým prospěchem a krátkodobým požitkem. Například dítě nemá přirozený sklon k vyvážené stravě, upřednostňuje sladká jídla vůči zelenině. Dítě neinklinuje přirozeně ke knihám, ale spíš k filmu či televizi. Chce-li tedy rodič dítě nasměrovat na přiměřeně úspěšnou kariéru a s ní související zdravou identitu, musí dítě nutit do jemu nepříjemných aktivit, například chodit do školy, na očkování, nutit je do zdravé výživy či brzdit jej v hraní počítačových her.

Rodič opírá svou paternalistickou jistotu o pohled na svůj vlastní život a životy svých blízkých - rodičů, prarodičů, spolužáků ap. Z těchto informací odvozuje zpětnou vazbu, co v daném věku sám podceňoval a co se jemu či okolním lidem (ne)vyplatilo. Cílem těchto úvah, které fungují jako generační zpětná vazba, je nastavení takových výchovných opatření, která zvyšují životní úspěch dětí. Tato generační zpětná vazba je z principu adultocentrická, protože představuje integraci životních zkušeností přes několik dekád. Není tedy moudré a priori odsuzovat vše, co je adultocentrické. To je přeci typické pro puberťáky.

Nicméně nepopírám, že je zde mnohem složitější najít (celo)společenský konsenzus. Například nedávno jsem viděl případ, kdy OSPOD nezasáhl, i když měl odborným pracovištěm potvrzeno, že sourozenci byli sexuálně zneužiti - opakovaně a cíleně byli vystavováni souloži rodičů, kterou pak nesčetněkrát přehrávali vůči sobě i dětem v okolí. Zde se pak porovnávají dvě zla - jedno zlo je odebrání dětí rodičům, druhé zlo jsou následky tohoto chování a s ním související další patologické chování na zdravý vývoj dětí. V takových případech konsenzuálního sexuálního zneužití si děti nestěžují, naopak mají pocit, že se dobře baví. Když je tedy necháme, aby svobodně a upřímně vyjádřili, co chtějí, tak nám ve svých pěti letech odpovědí, že chtějí expressis verbis „šukat“. Nebezpečnost takového chování vidíme až po letech na psychosexuálním vývoji dětí. Například ještě deset let po tomto incidentu jeden ze sourozenců sexuálně sváděl svou sestru, opět bez jakýchkoli zábran.

Problém je v tom, jak vyhodnotit, která ze dvou frustrací bude pro děti horší. Odebrat je z rodiny nebo je nechat jejich osudu? OSPOD volil druhé - nedělal nic a to především proto, že to bylo méně konfliktní. Bál se zájmu médií a pozornosti nadřízených. Tato liknavost a řada opomenutí úřadů vedla k sekundární viktimizaci dětí. Zde bohužel nemůžeme respektovat hedonistický princip dětí – „právo dítěte vyjádřit se ke svým záležitostem“ - protože jen díky adultocentrické perspektivě víme, co s nimi taková výchova nakonec udělá.

V tomto případě naopak chyběla parternalistická kultura a adultocentrické myšlení. Děti dostaly v rámci konsenzuálního zneužití, co chtěly, přesto se zřejmě shodneme, že to dostat neměly.

Dovolím si připomenout ještě jeden případ, kdy s dr. Nosálem spíš souhlasím. Tento případ ilustrují jeho věty: „schopnost vidět ,dětské patro‘ sociálního světa a teprve tak porozumět zájmům dítěte. Pro dospělé to znamená vzdát se části moci a ochotu demokratizovat sociální vztahy.“

Kdybychom se ptali dětí, tak do puberty děti chtějí spát s rodiči v jedné posteli. To je naprosto neoddiskutovatelná dětská potřeba a přání. Pokud je přeučujeme a nutíme spát v prázdných postelích a ještě prázdnějších dětských pokojíčcích, tak citelně ignorujeme jejich tužby.

Avšak bojím se, že ideologie lidských práv je zcela bezzubá ve chvíli, kdy se nějaké právo dostane do střetu s újmou druhého. Rodiče mají svou večerní adultocentrickou potřebu „mít konečně chvíli klidu“, a tu jen tak neobětují na oltář parvulocentrických potřeb „Mami, buď tu se mnou!“

Nedokážu si moc představit, že by ideologie lidských práv byla schopna motivovat rodiče k respektování parvulocentrických tužeb a že by proto šli spát s dětmi do jedné postele po západu slunce, jak nám velí „evoluční norma“.

I zde totiž spíše než lidská práva vládne princip sdílené frustrace - rodiče by museli mít pocit, že újma, která je způsobena jejich dětem, je větší než jejich újma, když se večer nebudou dívat na televizi.