Zájem dítěte

Zájem dítěte a péče o ohrožené děti

Mgr. Igor Nosál, Ph.D.

Máme-li diskutovat toto téma, je potřeba nejdříve vyjasnit, co je zájem dítěte. První definice, která se nabízí, je zdánlivě jednoduchá: zájem dítěte je to, co si dítě samo přeje a co je v souladu s jeho zdravím fyzickým, psychickým i sociálním. Jenže zde se zájmy ohrožených dětí setkávají s řadou hrozeb a ohrožení. Ve svém příspěvku do diskuze chci zdůraznit tři aspekty tématu. První se týká kultury, druhý osobnosti a osobních postojů, třetí se pak týká sociálního prostoru.

Prvním aspektem je kultura.

Respekt k zájmu dítěte je součástí určité kultury. Naše značně adultocentrická (na perspektivě dospělých založená) a paternalistická kultura dosud dítěti nepřiznávala v této věci velkou autonomii. Dítě samo není v takové kultuře uznáváno za natolik rozumného tvora, aby bylo schopno svůj zájem vyjádřit. Ten proto zastupují tradiční „patroni dětí“ – rodiče, případně zástupci státu a experti (pediatři, psychologové). Zájem dítěte se tak překrývá se zájmem rodičů, případně státu či odborníků. To však zvláště v případě ohrožených dětí zcela neplatí nebo se dokonce někdy vylučuje. V sociální a právní praxi však tato kultura stále převládá a dítě není vždy a dostatečně slyšeno. Zvláště palčivé je to v případě řešení situace ohrožených dětí (v situacích fyzického či psychického týrání, zanedbávání či sociální nouze). Například Liga lidských práv (LLP) analyzovala rozhodování opatrovnických soudů v případech úpravy styku s rodičem v případech, kde se vyskytuje prvek domácího násilí. Z těchto informací vyplynulo, že soudci nedostatečně zkoumají, co je a co není v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Kladou sice  důraz na to, aby dítě mělo kontakt s oběma rodiči, což je většinou prospěšné, pokud se však dítě musí stýkat s násilným rodičem, může ho to v konečném důsledku těžce poškodit. Nejlepší zájem dítěte je třeba podle LLP prosazovat ve všech životních situacích, včetně například poskytování lékařské péče. Se zvyšujícím se věkem a rozumovou vyspělostí dítěte musí lékař zohlednit i jeho názor. Nejlepší zájem dítěte se totiž nemusí shodovat s čistě odborným (medicínským) zájmem, ale může v sobě zahrnovat sociální, etické či náboženské aspekty.

Úmluva o dětských právech OSN (UN Convention on the Rights of the Child, 1989) v článku 3 deklaruje, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány. Úmluva představuje v této souvislosti revoluci v historicky starších pojetích dětství, je výrazem emancipačního pojetí dětství, chápe dítě jako subjekt a nositele práv. Úmluva „osvobozuje“ dítě ze statusu závislé bytosti, když jej chápe jako aktivního nositele práv, schopného vyjádřit se ke svým zájmům. Článek 12 Úmluvy říká, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Úmluva je vyvrcholením určité kulturní změny ve vyspělých společnostech, zejména v západní a severní Evropě. Úmluva exportuje emancipační kulturu po celém světě a slouží jako nástroj kulturní globalizace dětství. V ČR se Úmluva také postupně implementuje do zákonů, postupů a standardů, ale kulturně zde myslím existuje silná neshoda mezi paternalisticky orientovanou většinou a menšinou emancipátorů. Zatímco paternalisté věří, že dospělá autorita, případně autorita státu či odborníka jediná ví, co je skutečným zájmem dítěte, emancipátoři věří v právo dítěte vyjádřit se ke svým záležitostem. Pokud jde o naše téma, nejlepší zájem dítěte může být úspěšně hledán a hájen pouze těmi, kdo skutečně věří v dětská práva, včetně práva dítěte vyjádřit se ke svému zájmu. Aby odpovědností obtěžkaný dospělý (úřední orgán, sociální pracovník, pedagog, psycholog atd.) mohl dobře rozhodnout o věcech či jednat v nejlepším zájmu dítěte, musí jej nejdříve nechat vyjádřit se a jeho názor respektovat. Důležité je poznamenat, že se jedná o právo, nikoliv o povinnost a dítě nemůže být nuceno vyjádřit svůj názor.

Druhým aspektem našeho tématu je osobnost.

Zkoumat, pochopit a respektovat zájem dítěte vyžaduje jistou osobnost a postoj k dětem. Nazval bych jej náklonností a láskyplností k dětem. Zjišťování názoru dítěte vyžaduje určitou citlivost, schopnost vytvořit pocit bezpečí a důvěry, schopnost nebo aspoň snahu podívat se na věci z perspektivy dítěte. Sociální ekolog Bohuslav Blažek kdysi psal o „dětském patře města“. Zkuste se podívat na město z perspektivy malého dítěte a uvidíte jiné město a všimnete si věcí, kterých byste si z výšky dospělého nevšimli. Něco podobného musí podniknout dospělý, jemuž se svěřena moc rozhodovat nebo odpovědnost za péči o ohrožené děti v sociálně právní praxi či pečovatelské praxi. S tím souvisí další téma. Často se mluví o tom, že klíčovým pracovníkům, pěstounům, pečovatelům, sociálním pracovníkům, učitelům a dalším, kdo pracují s dětmi, chybí adekvátní trénink komunikačních dovedností s dětmi. Ten myslím musí zahrnovat spolu s výcvikem „technik“ - konkrétních dovedností, jak s dítětem mluvit a naslouchat mu - také jistou re-socializaci a přeměnu zaběhlých stereotypů a paternalistických a adultocentrických kulturních vzorců. Pak teprve jsou pečovatelka, pěstouni, sociální pracovníci schopni vidět „dětské patro“ sociálního světa a porozumět zájmům dítěte. Pro dospělé to znamená vzdát se části moci a ochotu demokratizovat sociální vztahy.

Třetím aspektem je sociální prostor.

Aby dítě mohlo své zájmy vůbec projevit, potřebuje k tomu určitý sociální prostor.  Kde se dětem daří nejlépe?  Není pochyb, že milující rodina je jedinečným prostorem, které vytváří pocit důvěry a základního bezpečí. Zdravá rodina uspokojuje fyzické, emocionální a sociální potřeby a respektuje individualitu dítěte. Je obtížně nahraditelným místem, kde si dítě buduje vlastní a nezaměnitelnou identitu. Jenže právě o tento prostor bezpečí a důvěry ohrožené děti dočasně či trvale přicházejí. Jaká je v těchto případech alternativa za ztracený domov? Článek 39 Úmluvy říká, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činí všechna nezbytná opatření k podpoře tělesného i duševního zotavení a sociální reintegrace dítěte, které je obětí jakékoli formy zanedbání, využívání za účelem finančního obohacení nebo zneužívání, mučení nebo jiné formy krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání anebo ozbrojeného konfliktu. Zotavení a reintegrace se uskutečňují v místě a prostředí podporujícím zdraví, sebeúctu a důstojnost dítěte.

Tvrdím, že ohrožené děti jsou u nás ohrožené dvakrát – nejdříve tím, že přišly o rodinu nebo nikdy nezískaly zdravé rodinné zázemí a pak tím, že jako hlavní alternativa k této ztrátě slouží v ČR ústavní péče. Tvrdím, že dítě dlouhodobě svěřené do ústavní péče se nezotavuje ani ne-reintegruje v prostředí podporujícím zdraví, sebeúctu a důstojnost dítěte. Ústavní organizace má ze své definice nekonečně daleko k modelu rodinné péče a k rodinné vztahové síti integrované do přirozeného sociálního prostředí. Ústavní sestřičky mají ze své definice daleko k rodičovské roli. Lepší způsoby alternativní péče poptávce nestačí, systém profesionálních pěstounských rodin je u nás nerozvinutý, síť unikátních zařízení rodinné péče Klokánek Fondu ohrožených dětí kapacitně nestačí.

Když se nakonec vrátím na začátek, musím poznamenat, že nejlepším zájmem ohrožených dětí je, aby se ohroženými nikdy nestaly. Tady končíme u tématu ohrožené rodiny, které se u nás nedostává dostatečné veřejné opory a preventivní péče.