Vyhodnocování situace ohroženého dítěte a jeho rodiny

Je třeba efektivně využívat metody sociální práce

Bc. Josef Pánek

Práce s ohroženými dětmi vychází z teoretických základů metod sociální práce. Její aplikace do praxe je závislá na sociálně-politických podmínkách státu. V České republice se začala sociální práce rozvíjet se změnou politického režimu po roce 1990. V této oblasti nastal velký rozvoj, začaly se využívat nové metody sociální práce. Změnil se i přístup ke klientům – klient již neměl být jen pasivním subjektem, ale na řešení svého problému se měl sám spolupodílet. Přesto se domnívám, že v některých aspektech má náš stát, oproti jiným vyspělým státům, značné rezervy. Tyto rezervy spatřuji především v tom, že sociální práce není dostatečně centrálně koordinována, je nejednotná a nesystematická. Ale rezervy se najdou i u některých sociálních pracovníků, kteří nevyužívají a ani nechtějí využívat nové metody sociální práce, které se osvědčily například v zahraničí. S ohroženým dítětem nelze pracovat izolovaně, ale je třeba si uvědomit, že dítě je část celku. Velkou roli zde hrají vzájemné vazby, nejen rodinné, ale i společenské. Sociální práce s ohroženým dítětem by měla být ucelená a koordinovaná. V případě ohroženého dítěte, jeho rodičů nebo rodiny jako takové je důležitá vzájemná informovanost a jednotný přístup všech subjektů, kteří se na řešení situace podílejí.

Bezesporu můžeme vycházet ze skutečnosti, že pro dítě je nejlepší vyrůstat ve funkční rodině. V současné době je umístěno v České republice asi 20 tisíc dětí v kojeneckých a diagnostických ústavech, dětských domovech, výchovných ústavech, zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc a ústavech sociální péče.

O nařízení ústavní a ochranné výchovy rozhoduje soud, který vychází z důkazů různých subjektů, zejména orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Tento orgán na základě znalosti rodiny musí správně vyhodnotit míru ohrožení dítěte, což v některých případech není vůbec jednoduché. Špatné posouzení situace dítěte a rodiny může vést k tomu, že dítě bude dalším pobytem v rodině ohrožováno na životě, na druhou stranu může strávit dlouhou dobu v institucionální péči. Z tohoto pohledu je velmi důležité vyhodnotit situaci a vhodnou formou podpory jeho vlastní rodiny dát dítěti šanci vyrůstat v jeho biologické rodině. Práce s ohroženým dítětem a rodinou ze strany sociálního pracovníka by měla být na profesionální úrovni. Měla by vycházet z teoretických předpokladů s nutností se průběžně vzdělávat, z osobnostního nastavení, ze znalosti místní situace a z možností existence lokální sociální sítě. Hodnocení by se mělo opírat o multidisciplinární přístup, kdy každý odborník podílející se na hodnocení ohroženého dítěte by měl dodat část mozaiky, aby byl vytvořen celkový pohled na ohrožené dítě a jeho rodinu.

Orgán sociálně-právní ochrany dětí má ve své pravomoci vykonávat sociální práci z pozice prevence i represe. V každém případě především represivní postup musí brát zřetel na to, že bude prováděn jen v mezích zákona, jen v případech ohrožených dětí s respektováním práv dítěte i jeho rodičů. Tyto zásahy by měly být řádně zdokumentované pro případnou kontrolu a zákonnost postupu. Z dlouhodobé vlastní zkušenosti sociálního pracovníka vím, že dříve se upřednostňovala represivní pozice. V současné době se sociální práce více otáčí k preventivním opatřením. Nové formy sociální práce, jako jsou sanace rodiny, case management nebo případová konference, které jsou v posledních letech stále častěji využívány v práci s ohroženými dětmi, lze vnímat jako preventivní opatření. Není vždy snadné měnit zaběhnutý systém práce a učit se novým metodám. Je náročné přesvědčit sebe i ostatní, že změna přístupu je nutností. Z hlediska šetrnosti je to prospěšné hlavně pro klienta. V současné době stále více nabývám dojmu, že multidisciplinární přístup je krokem vpřed směrem k ohroženým dětem. Není jednoduché spolupodílet se na rozhodování o umístění dítěte do institucionální péče. Je to velký zásah do lidských práv jedince. Proto by sociální práce měla upřednostňovat preventivní opatření před represivními.

Od 1. ledna 2013 s účinností novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí došlo k inovaci systému péče o ohrožené děti. Novela upravila jednotlivé standardy v péči o ohrožené děti, které nastavily jednotnou kvalitu poskytované péče. Do praxe byl zaveden také individuální plán ohroženého dítěte, který má napomoci k průběžnému a kvalitnějšímu hodnocení takového dítěte.  Změnil se i přístup k dětem v náhradní rodinné péči. Se snahou minimalizovat počty dětí v ústavech byl zaveden institut pěstounské péče na přechodnou dobu. Tato novela již konkrétně hovoří o povinnosti využívat multidisciplinární spolupráci s ohroženými dětmi metodou případové konference, a to v případech, které jsou stanoveny zákonem. Zejména při podání návrhu soudu na opatření zasahující do rodičovské zodpovědnosti nebo na nařízení ústavní výchovy.

Z mého pohledu má případová konference mnoho pozitivních stránek, ale za nejdůležitější považuji dva aspekty. Prvním aspektem je, že se na vyhodnocování a pomoci ohroženým dětem podílí více odborníků, tím se snižuje riziko špatného rozhodnutí. Druhým aspektem je, že se dítě stává středem zájmu a samo se podílí na řešení problému.

Předpokladem funkční multidisciplinární spolupráce je, že subjekty budou spolupracovat a kooperovat, nebudou pracovat odděleně a izolovaně. Musí dojít k vzájemnému propojení služeb, aby byla péče ucelená. I kvalitní odborník, který se bude izolovat a nebude spolupracovat s ostatními, může klientovi ublížit. Je otázkou, zda lze tento přístup využívat celorepublikově. V současné době je prokazatelné, že síť odborné pomoci v oblasti ohrožených dětí není pokryta rovnoměrně. V některých regionech chybí například psychologové, střediska výchovné péče a jiná podobná zařízení. Nedostupnost může mít za následek další zatěžování ohrožených rodin a dětí, a tím může docházet k jejich demotivaci svoji situaci řešit. Prospěšnost multidisciplinární spolupráce spatřuji ve větším zapojení nestátních organizací do sanace rodiny, což může odlehčit přetíženým pracovníkům státních orgánů sociálně-právní ochrany dětí, které následně mohou zlepšit práci ve smyslu svých kompetencí a mohou se více soustředit na koordinování péče o ohrožené děti. Musím zmínit i důležitost vzájemné propojenosti a spolupráce mezi státními a nestátními organizacemi.

Prvořadým úkolem pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany dětí na městských úřadech je preventivní práce s rodinou a s ohroženým dítětem s cílem předcházet možnému umístění dítěte do institucionální péče. Ve většině případů rodinu ohrožuje souběh problémů, kdy se rodiny ocitnou pod tlakem finančních, bytových i sociálních problémů. Při absenci uceleného systému pomoci ze strany institucí nelze efektivně reagovat na tyto problémy.

K účinné práci s ohroženými dětmi by bezesporu velkou měrou přispěl „Systém včasné  intervence“, který je funkční jen na lokální úrovni (v současné době je do projektu zapojeno jen asi 35 měst v České republice). Tím, že funguje jen lokálně v některých městech a je nefunkční na celonárodní úrovni, ztrácí tento projekt na efektivnosti.

Pokud poukazuji na přínos nových metod sociální práce s ohroženými dětmi a jejich efektivní využívání, musí mít sociální pracovník časový prostor k jejich využívání. Z dlouhodobějšího hlediska je známo, že počet pracovníků v oblasti sociálně-právní ochrany dětí je nedostačující. Proto mě naplňují obavy z toho, že v teoretické rovině v podobě novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí se přiblížíme v péči o ohrožené děti vyspělým zemím, ale v praktické rovině při aplikaci nových metod v konkrétních případech ohrožených dětí nebudeme schopni zcela naplnit celkovou ideu, s jakou novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí přišla.