Potřeby dětí

Oponentura k textu Mgr. Vanžury: Jaké jsou potřeby dětí?

Mgr. Petr Zmuda

V problematice potřeb dětí je, jak je patrné i z uvedeného článku, řada otázek, na které není jednoznačná a především jednoduchá odpověď. V oblasti sociálně právní ochrany dětí to pak platí dvojnásob. V řadě bodů s autorem více než souhlasím a řada postřehů ve mně vyvolává další otázky.

V samém závěru příspěvku autor uvádí, že není odpůrcem péče ústavní ani pěstounské. Já osobně jsem zastáncem tvrzení, že ústavní výchova není nikdy dobrým řešením. Někdy však bohužel, za určitých podmínek, je tím nejlepším ze všech aktuálně možných. Tedy zjednodušeně, určité formy ústavní (raději rezidenční) výchovy (raději péče) mají své nezastupitelné místo v celém systému sociálně právní ochrany dětí. Tato péče však musí být poskytována na jasně vymezenou dobu a za jasně stanovených pravidel. Souběžně s ní musí být činěny i kroky další (velká slabina současného systému).

Dále autor uvádí, bohužel bez bližšího vysvětlení, že je proti experimentům a neodbornosti. V prostředí ústavních zařízení se bohužel stále setkávám s názorem, kdy je za experiment pokládáno téměř každé jiné řešení než pobyt dítěte v takovémto zařízení („u nás se má dítě nejlépe“) a za neodborníka každý, kdo zpochybňuje význam, místo a formy ústavní výchovy v systému.

Dalším z poměrně častých argumentů zastánců ústavní výchovy je selhávání náhradní rodinné péče. Také autor se zmiňuje, že se za svou praxi setkal s mnoha případy její neúspěšnosti a následně s umístěním dětí do ústavního zařízení. Jako častý důvod uvádí nesplnění představ pěstounů. Ano, také já jsem se za dobu své praxe setkal s nevydařenou pěstounskou péčí. Důvody byly mnohdy rozmanité - ale vždy mají devastující vliv na dítě. Naštěstí ty úspěšné případy náhradní rodinné péče jednoznačně převyšují ty neúspěšné. Použil-li bych stejného argumentu o neúspěšnosti pěstounské péče směrem k ústavním zařízením, pak každé zařízení, ze kterého je dítě přemístěno do zařízení jiného, například z výchovných důvodů, vlastně selhalo, a to by byla, jak jistě uznáte, notná dávka demagogie. Je třeba se tedy spíše pozastavit nad skutečnými důvody v případech selhání náhradní rodinné péče a tyto analyzovat. Následně se pak zaměřit na zkvalitnění systému přípravy a výběru pěstounů, jejich další podpory, ohodnocení (a nejen finančního), povinnosti dalšího vzdělávání či pravidelné supervize.

Snad potřebné změny v celém sytému přinese dnes tak často zmiňovaná transformace.