ČÍ
JE DÍTĚ?
Žízeň a hlad vyřešit umíme.
Uvědomujeme si ale vždy všechny
potřeby ohrožených dětí?
Hledejme odpověď společně.
10.7.2013
K aktuálně zveřejněnému tématu dohod o výkonu pěstounské péče Vám přinášíme další příspěvek. Tentokrát se jedná o pojednání o legislativním ukotvení dohod, které jsou novým institutem v rámci pěstounské péče. V rámci dohod o výkonu pěstounské péče jsou upravována práva a povinnosti pěstounů, které jsou specifikována dle konkrétních potřeb dítěte a rodiny. Pěstoun by měl dohodu uzavřít s takovým subjektem, u kterého si myslí, že bude schopen lépe zabezpečit potřeby dětí a pěstounů, např. jim zajistí lepší psychologickou pomoc, odlehčovací službu či systém vzdělávání. Ministerstvo práce a sociálních věcí nabídlo zainteresovaným subjektům vzor dohody o výkonu pěstounské péče a městským úřadům taktéž vzor správního rozhodnutí.
26.6.2013
Příspěvek na toto téma pro nás zpracovala i psycholožka zlínského občanského sdružení STROP Mgr. Veronika Hofrová. Velmi prakticky popsala práci s dohodami v rámci jedné regionální neziskové organizace. „V praxi se ukazuje, že dohody o výkonu pěstounské péče jsou pro řadu pěstounů nesrozumitelnou komplikací, která jim ukládá plno nových povinností, o jejichž smysluplnosti pochybují. Jedná se zejména o pěstouny, kteří vychovávají přijaté děti už řadu let a zejména pak o pěstouny, kteří mají děti v tzv. příbuzenské pěstounské péči, nejčastěji pěstouni prarodiče. Jejich rozčarování je často srozumitelné – jakoby nastoupili do vlaku, kterému uprostřed cesty změnili jízdní řád a najednou jedou úplně jinam.,“ doplňuje Mgr. Hofrová.
9.6.2013
Podle novely zákona o sociálně – právní ochraně dětí mají pěstouni nově nárok na celou řadu podpůrných služeb. O jaké služby se jedná, se dozvíme konkrétně v § 47a zmíněného zákona. Jde například o právo na odborné poradenství, na poskytnutí pomoci při zajištění péče o svěřené dítě, na zprostředkování psychologické, terapeutické nebo jiné odborné pomoci nebo o právo na zprostředkování nebo zajištění možnosti zvyšovat si znalosti v oblasti výchovy a péče o dítě.
Autorské příspěvky > Archiv > Potřeby dětí > Jaké jsou potřeby dětí? / Mgr. Viktor Vanžura > Oponentura k textu Mgr. Vanžury: Jaké jsou potřeby dětí? / Mgr. Daniel Dvořák >
Copyright © 2011 Vhled. o.s. Všechna práva vyhrazena. Jakékoli převzetí obsahu tohoto webu je možné jen se souhlasem jeho provozovatele.
Oponentura k textu Mgr. Vanžury: Jaké jsou potřeby dětí?
Mgr. Daniel Dvořák
Velmi si vážím postojů pana kolegy, které vyjádřil v textu, jenž je spíše osobního rázu. Vážím si i jeho hluboce lidského přístupu, který je doplněný profesionálním pohledem, jenž vychází z jeho zkušeností z vedení Diagnostického ústavu. Některé části textu mě však vybízejí k polemice či zamyšlení.
„Jaké jsou potřeby dětí? Každý, kdo má své vlastní dítě, vychovává je, stará se o ně, jak nejlépe dovede, na tuto otázku odpoví, že péče o dítě je samozřejmě činnost náročná a nesmírně zodpovědná, ale není nic, s čím by si starostlivý rodič nedokázal poradit.“
Začnu od začátku. Také já jsem otec dvou, dnes již dospívajících dětí, které vyrůstaly snad i objektivně, ve fungující a pohodové rodině. Potřeby našich dětí byly pro nás rodiče vždy velmi důležité a domnívám se, že se nám podařilo s oběma navázat a vybudovat velmi hezké vztahy. Samozřejmě, že se to nestalo „jen tak“, náhodou, ale že to představovalo určité úsilí jak ze strany nás rodičů, tak i dětí. Zadarmo není prostě nic, ani tak zdánlivě samozřejmá věc, jako je vztah rodičů k dětem a dětí k rodičům.
Přesto se domnívám, že existuje spousta věcí, se kterými si i starostlivý a milující rodič poradit nedokáže. Rodiče, které dítě vychovávají v souladu s vyššími hodnotami, než nám nabízí současná „konzumně“ orientovaná společnost, mohou sice minimalizovat rizika, ale nemohou zabránit všem problémům, se kterými se dítě ve svém životě potká. A v životě rodičů i dětí přijde jednou chvíle, kdy dítě začne jednat a chovat se samo za sebe, postupně na sebe začne brát odpovědnost a to, co jsme jako rodiče do dítěte v dobré vůli vložili, se začne projevovat. A nám už nezbývá než čekat, jak ten zajímavý příběh našeho dítěte dopadne. A ta chvíle přichází mnohem dříve než dospělost.
Jako adiktolog a psychoterapeut se často setkávám s rodiči, kteří se zcela vážně ptají, kde jsme udělali chybu… a jsou to rodiče, kteří se starali o své děti, jak nejlépe dovedli, kteří se dozajisté domnívali, že potřeby svých dětí znali. Přesto se dostali do situace, ve které si nedokážou poradit ani oni ani jejich děti. A tak mě i tato profesní zkušenost vede k názoru, že se jako rodič mohu kdykoliv ocitnout v situaci, která pro mne bude těžká, a já nebudu vědět, jak dál. Mě osobně to učí pokoře. Pokoře, kterou cítím ve vztahu ke svým dětem, ale i k lidem, se kterými se setkávám v profesním životě.
Ono to souvisí i s očekáváním, o kterém se v textu kolega zmiňuje.
„Zní to mrazivě, ale častá reakce náhradních rodičů, kteří dítě do zařízení přivezli, byla: ,Nesplnil naše představy.‘ “
Neplatí to jenom o náhradních rodičích, nýbrž o všech. Často se setkávám i v rodinách svých přátel s tím, že rodiče jsou zklamáni nenaplněnými představami, které si kdysi vytvořili o sobě, které se jim nepodařily naplnit, a tak si je projektují do svých dětí. Děti jsou nám svěřeny. Vždy. Ať už vyrůstají v biologické, náhradní rodině či v ústavním zařízení. Pokud toto nepochopíme, budeme se stále pohybovat v bludném kruhu nenaplněných představ, zklamání a frustrací.
Velmi souhlasím s panem kolegou v té části textu, kde se vyjadřuje k sociálním normám, podle kterých jsou děti hodnocené jako vhodné resp. nevhodné pro život se svými biologickými rodiči, případně v náhradní rodině, kdy se uvažuje o odebrání dítěte z rodiny. Z hlediska státu je patrně jednodušší dítě z rodiny odebrat než se zajímat o sociální postavení rodičů, důvody sociálního propadu a případně účinnou a efektivní pomocí tuto situaci zlepšit. A to nehovořím o často naprosto subjektivním posuzování oněch sociálních důvodů.
Mgr. Daniel Dvořák
Vedoucí oddělení speciální pedagogiky, výchovné práce a managementu spec. zařízení, odborný asistent na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové