Potřeby dětí

Potřeby dětí a jejich plnění v systému náhradní péče

PhDr. Radek Ptáček, PhD., MBA

V současné době se lze stále setkat s přesvědčením, že dítě je v podstatě pouze zmenšenina dospělého – a to z fyziologického, psychologického i sociálního hlediska. Toto přesvědčení poté vede i k následnému přístupu, v jehož jménu se pro dítě činí to nejlepší. Dítěti takto plníme, objektivně často v nejlepší kvalitě, jeho základní biologické, sociální a psychické potřeby a domníváme se, že je o něj dobře postaráno.

Instituce zajišťující náhradní výchovnou péči o děti z různých důvodů ohrožené v tomto smyslu splňují nejpřísnější hygienické normy, kvalita a kvantita stravy je v mnoha případech nejlepší, jakou kdy dítě během svého života zažilo. Zajištěna je nejlepší zdravotní péče, v pozdějším věku jsou kvalitně naplněné i vzdělávací potřeby. Dítě pravidelně dochází do školy, má často možnost i individuálního doučování, tedy něco, co by se v původní rodině v mnoha případech nemohlo stát. Podmínky jsou tedy zdánlivě ideální. Přesto však jedna studie za druhou, již po dobu více než 50 let, dokládají, že děti v institucionální náhradní péči neprospívají tak, jak bychom očekávali.

Překvapivě neprospívají ani tak, jako děti v selhávajících rodinách. Je to nepříjemný fakt, který provozovatelé zařízení pro náhradní výchovu neradi slyší. Obvykle se brání výroky typu: „To rozhodně nemůže být pravda, protože děti u nás mají vše. V každém případě je jim lépe u nás než u jejich původních rodičů.“ Toto tvrzení, které je obvykle zcela perzistentní a nelze o něm příliš diskutovat, v podstatě pouze dokládá, že zde chybí širší porozumění potřebám dítěte.

Ty jsou nejen biologické, sociální a psychické, ale, a to především, vývojové. Jedná se nejen o samostatnou kategorii potřeb dítěte, ale zároveň i o specifickou kvalitu všech potřeb ostatních. Můžeme se tedy ptát, proč se neplní tak, jak by měly, nebo alespoň tak jako ty ostatní.

Toto má své dva základní důvody. Vývojové potřeby nejsou vidět, slyšet a dítě si je ani obvykle samo neuvědomuje a jejich neplnění se v mnohých případech projeví až po několika letech.

Vývojové potřeby dětí tak nespadají do schémat uvažování o potřebách jako u dospělých. Například jestliže mám hlad, vím o tom a řeknu si o něco k jídlu. Mladší dítě zapláče a v dobře fungující instituci je nakrmeno dle nejpřísnějších norem. Potřeba je tak splněna a vše je v pořádku. Bohužel vývojové potřeby dětí právě takto nefungují. Musíme je znát a vědět, že dítě si o ně obvykle nikdy samo neřekne. Jejich plnění je pak přirozenou povinností dospělého.

Druhým důvodem, proč se vývojové potřeby dítěte v náhradních formách institucionální péče nenaplňují dostatečně, je, že vyžadují individuální, dlouhodobý, předvídatelný a emočně stabilní kontakt s pečující osobou. A to je samozřejmě ve většině kolektivních zařízení pro náhradní péči o děti kámen úrazu. Samozřejmě, že se nejedná o nevůli nebo rozhodnutí provozovatelů tyto potřeby nenaplňovat, ale jde čistě o možnosti ekonomické. Získáváme tak argument pro tvrzení, že pro děti děláme v daných podmínkách maximum a více prostě činit nelze.

To je z hlediska světové praxe omyl. Je zřejmé a nezpochybnitelné, že instituce vykonávající péči o ohrožené děti mají v jakémkoliv systému zcela nezastupitelné a důležité místo. Je nutné uvědomit si, že před tím, než začneme plnit potřeby vývojové, musíme naplnit skutečně nejdříve potřeby biologické a potřeby bezpečí. Pro tento účel jsou zařízení náhradní výchovné péče v současné době jistě vhodným místem. Nicméně když si uvědomíme, že „jde pouze o děti“, neměli bychom zůstávat u plnění potřeb nejzákladnějších, ale ptát se, co dále dítě potřebuje pro svůj úspěšný vývoj.

Pro tuto odpověď není třeba chodit daleko. Lze se podívat do řady knih, studií a dalších publikací český/světových nestorů dětské psychologie, profesorů Matějčka, Langmeiera a dalších. Nebo lze otevřít řadu jiných světových výzkumů nebo přímo dokumentů Světové zdravotnické organizace. Na prvním místě v oblasti vývojových potřeb dítěte stojí fráze, která zde již byla citována: „Pro zdárný vývoj dítě potřebuje individuální, dlouhodobý, předvídatelný a emočně stabilní kontakt s pečující osobou.“ Pak samozřejmě přichází řada dalších specifických vývojových potřeb jako například vývojově přiměřená potřeba stimulace, potřeba smysluplného světa, potřeba životní jistoty, potřeba otevřené budoucnosti, naděje a životní perspektivy. Toto jsou právě ty potřeby, které nejsou vidět ani slyšet, a co je důležité - nejsou omezeny jen na dětský věk, ale působí v celém životě

Ale jak tedy zajistit jejich naplňování? Již z hlediska výše zmíněné světové praxe je odpovědí „plánování“. Jestliže přijímáme dítě v jakémkoliv věku do systému náhradní péče, musíme znát jeho potřeby, naplánovat a zajistit jejich plnění. To je zcela bezpochyby úkolem státu. Takový plán, nazvěme ho například plánem „ochrany a rozvoje dítěte“, musí samozřejmě na prvních místech, a v mnoha případech bezodkladným způsobem, řešit bezpečí dítěte a nejzákladnější biologické potřeby. Ty, jak jsme již uvedli, instituce v oblasti náhradní péče jistě zajistí v nejvyšší dostupné kvalitě. Nicméně stejně rychle, jako dovede stát rozhodnout o umístění dítěte do institucionální formy náhradní péče – tedy v překladu, jak rychle dovede stát dítě v některých případech ochránit - měl by i stejně rychle reagovat na jeho další potřeby, a tedy umožnit dítěti v co nejkratší době návrat do jeho původní rodiny, pakliže je to možné – například působením státu nebo pověřených institucí v oblasti posilování rodičovských a sociálních kompetencí. Nebo dítěti najít prostředí, které mu možnost individuálního plnění vývojových potřeb poskytne.

To samozřejmě není snadné, ale jak dokládá praxe v řadě evropských i mimoevropských zemí, není to nemožné. Dokonce i na základě řady ekonomických analýz se ukazuje, že se rozhodně jedná o „levnější“ variantu.

Je zřejmé, že v České republice k modelu optimálního plnění potřeb dětí v náhradních formách péče bude ještě dlouhá cesta, která předpokládá nejen nutné systémové změny, ale také osobní nasazení v podstatě všech, kteří se na tomto systému nějakým způsobem podílejí.

V závěru bych chtěl zdůraznit, že předmětem tohoto textu rozhodně není apriorní kritika institucionálních forem náhradní výchovné péče. Ty, jak již bylo uvedeno, mají v celém světě své zcela nezastupitelné místo. Obvykle ovšem spojené s důležitou charakteristikou „dočasné péče“.

Opravdu kvalitně fungující systémy sociálně právní ochrany dětí se na prvním místě ptají, zda je možné posílit kompetence rodičů nebo zlepšit jejich prostředí tak, aby dítě nemuselo být ze svého přirozeného prostředí vytrženo. Pakliže to není bezprostředně možné, nebo je dítě  skutečně akutně ohroženo, přicházejí ke slovu instituce, které zajistí přechodnou náhradní péči. Přechodnou proto, že stát v mezičase intenzivně řeší otázku buď úpravy rodinného prostředí, nebo otázku náhradní rodiny. Jinými slovy, po zajištění základních potřeb dítěte se obratem řeší potřeby další. Velice se obávám, že v České republice se stále v mnoha případech spokojíme s naplněním potřeb základních a poté věc uzavřeme s tím, že víc se nedá dělat a konstatujeme, že „v daných podmínkách jsme pro dítě udělali maximum“.

Nicméně více se rozhodně dělat dá. Minimálně to, že přestaneme argumentovat nastavením systému, omezenými možnostmi v daných podmínkách a podobně, a začneme se ptát po reálných potřebách každého jednotlivého dítěte a ty začneme individuálním způsobem naplňovat. A jak? No přece individuálně, každý za sebe, v pozici, kterou aktuálně naplňuje. To bude platit v systému stávajícím i jakémkoliv jiném.

stáhnout txtstáhnout pdfodeslat