Role spolupracujících subjektů při ochraně ohrožených dětí

Role spolupracujících subjektů při ochraně ohrožených dětí očima psychologa

Mgr. Martin Hofman

V oblasti ochrany ohrožených dětí existuje v České republice řada subjektů, které se na tomto poli pohybují. Zahrnuje orgány státní správy v gesci rozličných ministerstev (MŠMT, MPSV, MS, MZ, MV), orgány místní samosprávy, ale i nestátní neziskové organizace a občanské iniciativy. Vymezení role a zhodnocení spolupráce jednotlivých subjektů je cílem následujícího příspěvku.

Základním systémovým článkem jsou tzv. OSPOD - orgány sociálně – právní ochrany dětí. Jejich působení vymezuje zákon o sociálně právní ochraně dětí. O působení OSPOD se dočtete v jiných textech, proto se omezím pouze na tuto zmínku. Funguje-li vše dobře, je právě OSPOD tím, kdo může péči, aktivity a kompetence jednotlivých subjektů koordinovat, může být komunikačním mostem mezi nimi. V tomto kontextu se někdy hovoří o tzv. „case managementu“. Tedy společném koordinovaném postupu různých subjektů, které se např. prostřednictvím interdisciplinárních schůzek potkávají nad jednotlivými případy. Je to však v českém prostředí obvyklé?

Pojďme se nejprve podívat, které konkrétní instituce se na ochraně ohrožených dětí podílí. Úřad pro mezinárodní ochranu dětí se zabývá případy, kdy např. rodiče dětí jsou z různých zemí a mezi nimi je otevřený spor o umístění dítěte do péče. V oblasti sociálních služeb působí krizová centra pro děti, klokánky apod. jako tzv. zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc („ZPDVOP“ podle zákona o soc. práv. ochraně). Dále pak telefonické linky důvěry, manželské a rodinné poradny. V některých zařízeních sociálních služeb probíhají mj. asistované kontakty a předávání mezi dětmi a rodiči, kde hrozí či je již rozvinut tzv. PAS – syndrom zavrženého rodiče. V oblasti zdravotnictví pak jsou dalším článkem ošetřující praktičtí dětští lékaři, specialisté, pediatři (jejich role je především diagnostická, možná až screeningová) a také postupně rušené kojenecké ústavy. Patří sem i dětské psychiatrické léčebny a kliničtí psychologové, kteří v optimálních případech nabízí individuální a rodinnou psychoterapii (v ČR je z pohledu zákona možné psychoterapii poskytovat pouze v rámci zdravotnictví, což není v mnoha zemích obvyklé). Specificky nezanedbatelnou roli mají také tzv. baby boxy. Nepatří sice přímo do oblasti zdravotnictví, z pohledu ochrany dětí ve věku novorozenců však k němu podle mě mají nejblíže. V oblasti školství pak máme jednak zařízení ústavní výchovy - dětské domovy, diagnostické ústavy, výchovné ústavy, ale také běžné školy (v nich pak školní poradenská pracoviště, školní psychology, výchovné poradce), pedagogicko-psychologické poradny, střediska výchovné péče a další školská zařízení. Právě na školách je velký potenciál pro včasnou identifikaci i ochranu ohrožených dětí a paradoxně pro ni pedagogové dělají poměrně hodně, přestože na ni nejsou systematicky odborně připravováni. A školních specialistů, ať již psychologů či speciálních pedagogů, je stále i na základních, natož středních školách, zoufale málo. Na poli spravedlnosti a vnitra se problematice věnují soudní znalci, soudy, soudní vykonavatelé, mediátoři, probační a mediační služba a samozřejmě policie. Dále zde máme ještě množství nestátních neziskových aktivit, některé v rámci již zmíněných sociálních služeb, některé se statutem sociálně právní ochrany, jiné pak např. jako dobrovolnické programy (Pět P a LATA), volnočasové programy, probační programy, centra pro rodiny aj., které dělají na poli ochrany dětí každodenní mravenčí práci. Z pohledu střednědobé a dlouhodobé práce s rodinou právě tyto instituce odvádí ohromnou práci. Vhodné je také zmínit občanské iniciativy, jejichž cílem je informovat, ale i transformovat a ovlivňovat současný stav. Někdy mě v těchto případech však napadá úsloví o vaničce a dítěti. Kladu si otázku, zda nejsou některé aktivity v tomto směru pro děti z ústavů, ač z pozic jejich ochránců, zbytečně negativně značkující? Tedy přinášející negativní labelling do veřejného sociálního diskurzu, tedy prostoru laické i odborné společnosti. Ale to je už otázka pro celý další článek. A nakonec tu máme největší hráče, kteří se však na celý problém dívají z největší dálky, tvoří však koncepci, nastavují podmínky a rozhodují o financování – tedy politici, zákonodárci, úředníci ministerských odborů. Do jaké míry jsou koncepce prosazovány odborně a koncepčně a do jaké spíše technicistně a politicky, je také mnohdy otázka.

Bylo by samozřejmě možné kritizovat už jen určitou nepřehlednost a množství participujících subjektů. Na druhé straně však řada, ba dokonce většina z nich, dle mého soudu a zkušeností, usiluje o kvalitní služby. Výhodou většího množství spolupůsobících institucí je také poměrně široký záběr a rozsah, kde všude jsou nabízené služby k dispozici.

Nejslabší místo celého systému je tedy podle mého názoru právě ona samotná SPOLU-PRÁCE. Zmíněné OSPODy jsou samy o sobě přetížené případy a roli aktivní koordinace nezvládají, což jim při počtu případů na jednoho pracovníka lze stěží vyčítat. Analýza z vyšších struktur měla tento problém  již dávno identifikovat a OSPODy posílit - co do počtu i kvalitní odborné přípravy a metodické a supervizní podpory pracovníků. Bylo by dokonce nasnadě zřídit u řady vybraných typů případů oficiálního „case manažera“, tedy koordinátora případu, který by s jednotlivými zapojenými subjekty komunikoval, inicioval jejich setkání. Jsem přesvědčen, že již tento krok by ušetřil České republice např. mnohé žaloby otců či matek, jimž druhý rodič dítě odmítá vydat, u českých i mezinárodních soudů, řadě dětí by pomohl nedostat se do ústavní výchovy včasnou a kvalitní sanací rodiny. Zde však máme klíčové téma. Co vlastně sanace rodiny znamená? Kdo všechno se na ní podílí? Jakým způsobem mají jednotlivé subjekty spolupracovat a chránit zájmy dětí?

Sanace rodiny zahrnuje nejprve fázi identifikace problému. Potíže může krom rodiny samotné odhalit škola, dětský lékař, policie a kdokoliv z řady výše zmíněných subjektů. Poté informace doputuje na OSPOD, který situaci prověřuje a hledá další vhodné kroky. V případě potřeby využívá konkrétních návazných programů typicky v rámci systému sociálních služeb - sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi.  A právě zde mohou podle mých zkušeností nastávat potíže. Buď je očekávání OSPOD nepřiměřeně vysoké tomu, co služba nabízí, tedy nepracuje se dostatečně komplexně, anebo ještě častěji chybí zpětnovazebné intenzivní provázání spolupráce OSPOD s danou službou. Obzvláště v případech, kde rodina nespolupracuje dobrovolně, je jedině OSPOD institucí, která může vytvořit na rodiče dostatečný motivačně podpůrný tlak směřující k tomu, aby na řešení situace rodina spolupracovala. Spolupráce je však mnohdy vedena ze strany OSPOD spíše delegováním problému na nestátní organizaci, která však má omezené pravomoci a možnosti motivace rodiny. Největším problémem je pak dle mých zkušeností přílišné odkládání adekvátní intervence ze strany OSPOD, který namísto aktivního přístupu vyčkává zlepšení, které samo o sobě pochopitelně málokdy přijde. Poměrně málo je navíc poskytována skutečná odborná rodinná terapie, mnohem častější je základní sociální poradenství. Stejně tak postrádám intenzivní případově orientované multidisciplinární služby asistence rodinám, kdy např. rodiče potřebují podpořit rozvoj svých rodičovských, ale i např. obecně sociálních či pracovních kompetencí. Zde lze provázat činnost z pohledu sociálně právní ochrany např. s činností úřadu práce, systémem vyplácení dávek, hodnocením spolupráce rodiny se školou apod.

Shrnuto, tedy si dovoluji tvrdit, že: (1) institucializovaně zakotvenou formou zpětnovazebné spolupráce OSPOD s dalšími organizacemi, např. metodou případového case managementu, a (2) podporou služeb intenzivní sociální asistentce a rodinné terapie je možné dosáhnout výrazných kvalitativních posunů při péči o ohrožené děti.