Jak to vidí...

PREZIDENTSKÁ KANDIDÁTKA Klára Samková: Existence kojeneckých ústavů je na pováženou

Redakce Čí je dítě?

Další kandidátkou na prezidentku, která odpověděla na dotazy redakce Čí je dítě?, je renomovaná právnička a majitelka advokátní kanceláře JUDr. Klára Samková, Ph.D. Ve svých odpovědích kromě jiného vyjadřuje přesvědčení, že kdyby se pro každé  dítě umístěné v kojeneckém ústavu, platila jedna pracovní síla – pěstounka, v důsledcích vyjde taková péče levněji než současný systém.

Pozn. red.: Vážení čtenáři, velice se Vám omlouváme, ale bohužel dva z dotázaných potencionálních uchazečů o post prezidenta nedokázali shromaždit potřebný počet podpisů pod kandidátní listinu, a tak nekandidují na prezidenta. Jedním z těchto lidí je i Klára Samková. I tak jim děkujeme za jejich příspěvky k problematice, která, věříme, zaujala i naše čtenáře.

1) Jaké by byly Vaše priority v oblasti ochrany ohrožených dětí v případě Vašeho zvolení prezidentem ČR?

2) Jaký je Váš názor na záměr zásadně omezit počet kojeneckých ústavů a dětských domovů?

3) Máte osobní zkušenost s ohroženými dětmi a rodinami nebo znáte ve svém okolí nějakého pěstouna/osvojitele a ptala jste se ho někdy na problémy spojené s náhradní rodinnou péčí? Pokud ano, jaké problémy zmiňoval a jak byste je případně řešila?

Na otázky jsem se rozhodla odpovědět formou souvislého textu, ze kterého budou moje stanoviska patrná.

S problematikou týraných a ohrožených dětí a dětských domovů jsem se setkala osobně, ba je možno říci, že již řadu let je součástí mého každodenního života.

Posledních devět let se starám o jednoho – dnes již mladého muže – který byl od svých pěti let umístěn v dětském domově. Já jsem se s ním seznámila v DD Mašťov, když mu bylo osm let a byl to skutečně tristní pohled. Posléze se tento chlapec dostal do pěstounské péče, odkud utekl pro týrání pěstounkou. Rok a půl byl umístěn ve Fondu ohrožených dětí, což je organizace, která poté, co jsem se zblízka seznámila s jejím fungováním, zcela ztratila moji důvěru. Jedná se v podstatě o budování paralelní sítě dětských domovů, které ovšem na rozdíl od „státních“ dětských domovů fungují za nepoměrně finančně náročnějších okolností, které ovšem nejdou ku prospěchu dětí. Situace ve Fondu ohrožených dětí mne přivedla k tomu, že jsem se nechala před pěti lety ustanovit soudem jako poručník nezletilého. (To, že do té doby nezletilý neměl vůbec žádného právního zástupce, nikoho vůbec nevzrušovalo). Na základě své nové funkce (a protože z osobních důvodů jsem se bohužel sama nemohla stát jeho pěstounkou) jsem pro něj našla nové útočiště, a to „soukromý“ dětský domov „Radost“ v Praze – Dolních Měcholupech. Jedná se o zařízení komunitního typu, kde je 16 dětí a rozhodně se jedná o nejlepší způsob mimorodinné péče o děti ze závadového prostředí. V průběhu let jsem se seznámila i s některými dalšími dětmi – mládeží – z tohoto dětského domova a vcelku dobře vím, s jakými problémy se dětský domov i děti v něm se nacházející potýkají.

Mojí další zkušeností byla více než desetiletá spolupráce s Diagnostickým ústavem pro mládež v Praze – Lublaňská, jehož chovance jsem zaměstnávala při vyklízecích pracích. Tak jsem se seznámila s vedením ústavu a jeho zejména právními problémy, jakož i s osudy chovanců.

Kromě toho jsem se samozřejmě setkala s řadou případů i dětí v pěstounské péči v rámci své advokátní praxe.

Na základě těchto poměrně hojných osobních zkušeností si dovoluji říci toto:

Zrušení dětských domovů není samospasitelné. To, že dítě půjde do pěstounské péče, neznamená, že se mu dostane lepšího zacházení, přijetí a možností. To zejména platí v dnešní době, kdy se pěstounům nedostává prakticky vůbec žádné psychické či psychologické podpory. Samotná láska nestačí – školení „jak na to“ je nutné.

Na druhé straně jsem – coby skalní zastánce rodinných konstalací Berta Hellingera a se znalostí existence psychologického transgeneračního přenosu vzorců chování – přesvědčena, že vlastní biologická rodina je nenahraditelná a nejlepším pěstounem jsou vlastní rodiče. Jako nejsmysluplnější se mi jeví práce právě s vlastními rodiči v terénu tak, aby děti měly garantováno rodinné zázemí a přitom se jim dostalo pomoci, kterou často nutně potřebují. Z tohoto hlediska se mi jeví jako nejlepší způsob model, který prosazuje občanské sdružení Střep (viz www.strep.cz), což je program sanace biologických rodin dětí. Pokud bych měla možnost někdy ovlivnit větší rozšíření právě tohoto druhu sociální pomoci, tak bych to udělala.  Jsem přesvědčena, že podpora původní rodiny je ještě lepší než rozšíření pěstounské péče.

Co se týká kojeneckých ústavů, tam je situace ještě kritičtější a existence těchto zařízení je skutečně na pováženou. Deprivace časného dětství je velmi dobře zdokumentována stovkami seriózních studií a je zřejmé, že znemožnění přilnutí dítěte k jedné osobě od narození zanechává prakticky neodstranitelné psychické/psychiatrické následky a vytváří psychopatologické bariéry, které vedou k úplnému znemožnění využití intelektu takto traumatizovaných jedinců. V tomto směru mi bylo velmi účinnou zkušeností seznámení se s „falešným asistentem“ Lukášem Kohoutem, což je dítě, které bylo právě takovýmto způsobem v časném dětství deprivováno. Ani grandiózní úsilí jeho adoptivní matky s jeho psychopatologickou stránkou osobnosti nic nezmohlo. Kojenecké ústavy proto v mých očích nemají právo na existenci. Jsem přesvědčena, že i kdyby se pro každé jedno dítě ve věku, kdy by mělo být umístěné v kojeneckém ústavu, platila jedna pracovní síla – pěstounka, tak to ve svých důsledcích vyjde levněji než současný systém.

Celkově mohu říci, že za největší slabinu současného systému péče o ohrožené a týrané děti považuji absenci JAKÉKOLIV PREVENCE v sociální oblasti, neprostupnost a formálnost systému sociálně-právní ochrany dětí a mládeže a vytváření nových struktur (včetně institutu pěstounství) na úkor skutečné pomoci těm, kteří již ve struktuře přirozených vztahů jsou. Jsem přesvědčena, že  v zásadě je potřeba zachovat všechny způsoby pomoci dětem – dětské domovy, sanace stávajících rodin i pěstounskou péči, ovšem se změnami priorit. Dětské domovy by měly být až tou poslední možností, ke které by se mělo v rámci pomoci dítěti přistoupit.

Zdroj fotografie: reprint z pořadu České televize - Tah dámou

 

stáhnout txtstáhnout pdfodeslat