Inkluzivní vzdělávání

Oponentní komentář k textu Mgr. Jany Matoušové

Mgr. Lucie Obrovská

Předložený text Mgr. Matoušové přibližuje přínos přístupu ve vzdělávání nazývaného jako inkluzívní vzdělávání, někdy také jako integrace ve vzdělání. Autorka sama hned v úvodu vzpomíná, že jde o téma dnes často diskutované, které má jak řadu příznivců, tak odpůrců.

Je třeba poznamenat, že příspěvek autorky nepochybně nemohl, už vzhledem k rozsahu, nabídnout polemiku a argumenty z obou stran, tedy jak pro, tak proti zavedení inkluze. Jedná se spíše o morální apel k zavedení inkluzívního vzdělávání, které je totiž podle soudu autorky přínosné pro všechny děti. Toto své eticky zaměřené zdůvodnění inkluze autorka doplnila poukazem na právní rámec problému. Ovšem ten představuje natolik celistvý problém, že by zasloužil hlubší zamyšlení. Navíc pokud jde o právní aspekty zmíněné v textu, jejich přehled není celistvý, informace nejsou přesné. Autorka například jmenuje Úmluvu o právech dítěte s tím, že dítě s postižením podle tohoto dokumentu nemá být diskriminováno. V textu ale již nenajdeme závěr, zda autorka zapojila tuto poznámku kvůli tomu, že se domnívá, že existence speciálních škol, resp. nezajištění inkluze všech dětí, představuje diskriminaci těchto dětí.

Navíc pokud bychom chtěli na úvahu o povinnosti zajistit inkluzívní vzdělávání aplikovat právě zmíněnou Úmluvu, spíše je dle mého soudu podstatný její článek 3 odst. 1, zakotvující jako stěžejní hledisko pro každé rozhodování o dítěti zajištění jeho nejlepšího zájmu. Právě tato zásada by měla být přednostním hlediskem při rozhodování odpovědných orgánů, zda by se konkrétní dítě mělo vzdělávat ve standardní základní škole, nebo odděleně, ve škole speciální. Navíc pokud už byla použita argumentace ve prospěch inkluze po právní linii, chybí sdělení celé řady dalších podstatných informací: jednak autorkou uvedený zákaz diskriminace v přístupu ke vzdělání je zmíněn nejen mezinárodními dokumenty, ale také národní zákonnou úpravou,[1] jednak by bylo pro právní uchopení této problematiky potřeba analyzovat školský zákon.[2]

Mým cílem zde není přinášet absolutní závěry o tom, že by měla zaniknout speciální péče poskytovaná některým dětem odděleně – ve speciálních školách, aby tak byla zajištěna absolutní inkluze všech žáků. O takovém kroku jednak nejsem vůbec přesvědčena, jednak se jedná o otázku odbornou – pedagogickou, tj. není mým úkolem ji řešit. Autorka příspěvku nicméně je odbornicí, proto by mohla uvedenou otázku zodpovědět. V tomto smyslu trochu chybí závěr, resp. poselství textu paní ředitelky: nepochybně je třeba souhlasit s tím, že inkluzívní přístup učí děti vzájemné toleranci a zvykání si na odlišnost, což je velmi přínosné. Ovšem zda tedy podle autorky představuje zařazování dětí s postižením do speciálních škol diskriminaci, zda by měly být integrovány všechny děti, v závěru úvah nenajdeme.

Nutno tedy uzavřít, že příspěvek je spíše pokusem o poukaz na morální, etický přínos inkluzívního přístupu, než jakoukoli ucelenou úvahou. Navíc dle mého soudu poněkud opomíjí problémy, které inkluze může přinášet: je sice vzpomenuto, že přijetí postižených dětí do standardní třídy běžné základní školy je velkou výzvou pro pedagoga, nicméně takové úvahy jsou velmi obecné, když si uvědomíme, s jak závažnými překážkami se tento pedagog může v praxi potýkat. Musíme si totiž uvědomit, že podpora inkluze je v naprosto zásadním rozporu s trendy našeho školství spočívajícími ve velkém důrazu na výsledky vzdělávání včetně testování znalostí žáků. Zapojení žáků se znevýhodněním, resp. s postižením, by patrně vedlo ke snížení dosažených studijních výsledků tříd a škol. Ředitelé českých základních škol tak vlastně nejsou motivováni k přijímání jakkoli znevýhodněných žáků, když bojují o zájem rodičů právě kvalitou a výsledky ve studiu. Podpora žáků se znevýhodněním pro většinu rodičů zdravých dětí bohužel nepředstavuje argument pro volbu takové školy – právě naopak. Většina rodičů nechce své dítě vzdělávat ve škole, kterou navštěvují žáci s postižením nebo například sociálně znevýhodnění žáci z romských ghett.

I proto se domnívám, že pro většinu českých škol je inkluze prozatím velkou výzvou, a jak uvedla paní ředitelka, nepochybně jde v první řadě o přístup pedagogů. Efektivní podpora žáků se znevýhodněním a vytváření přátelské atmosféry vyžadují totiž nároky především na osobnost učitele – nejde o  cíle, které lze přikazovat a vymáhat právními prostředky.